Znova jsme se začli líbat. "Co to děláme?"
"Jednou nebudeme mluvit ano?"
"Johannesi!! Právě se s tebou rozešla Hedda."
"Oba víme, že jsem jí nechtěl, jako tebe." Odtáhla jsme se od jeho polibků.
"Tak proč si jí požádal o ruku?"
"Bál jsem se. Nikdy jsem necítil to, co cítím k tobě." Znova mě políbil.
"A co ke mně cítíš?" Zarazil se. Nechtěl mi to říct, taky jsem mu nechtěla říct. Nechtěla jsem mu říct, co k němu cítím.
"Nat!"
"Měla bych to vědět."
"Necháme si to na příště."
"Máš štěstí, že tě fakt chci." Oba jsme se na sebe vrhli. Nesnášela jsem ho za to, jak mě nutil se cítit v jeho přítomnosti. Tak moc se snažím ho nemilovat a nerada to přiznávám opravdu ho miluju. Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do svého nevlastního bratra. Vyslíkla jsem mu tričko. Sundala zahřívací pásku. Zezadu jsem ho chytla za vlasy, byli delší než posledně a o dost hebčí. Celé jeho tělo bylo hebké.
................Johannes..................
Byla tak sladká. Její studené ruce se mě dotýkali snad úplně všude. Rozpustil jsem jí vlasy s drdolu. Dal jsem jí chvíli prostor na nadechnutí, protože se dlouho pořádně nenadechne.
"Spal jsem sní!"
"S kým?"
"S Nat."
"Cože?! Zbláznil ses?"
"Prostě se to stalo."
"Teď ses rozešel s Heddou."
"Já vím ale...."
"Hele přeju ti to vážně. Víš že vám fandím, ale tohle není správné."
"Jiná šance nebude."
"Nepřijde mi to správné."
"Tak co je správné?" Koukl se na mě a pak zpátky na střelnici.
"Radši se koukej, Nat bude střílet." Chápal jsem Tarjika, ale včerejší noc byla rozhodně nejlepší noc v mém životě. Po závodě jsem přišel za Nat, ale chovala se odtažitě. Doufám že toho včerejšího večera nelituje.
Bylo i po mém závodě. Dojel jsem první, chtěl jsem, aby to bylo kvůli mé píli, ale opak byl pravdou a bylo to kvůli Nat. Nejvíc ze všeho mě dostávalo to, když jsem se koukl před střelbou na trenéry. Stála tam a koukala se na mě. Chtěl jsem být pro ní nejlepší. Choval jsem se, jak zamilovaný puberťák. Polovinu svého života, jsem chtěl mít nade všema navrch. Teď chci jen to, aby jsem pro ní byl dokonalej.
"Nat gratuluji!"
"Děkuju." Usmála se na mě.
"Měli by jsme si promluvit o včerejší noci."
"Tak mluv."
"Chtěla jsi vědět co k tobě cítím."
"Ano to chtěla, ale Johannesi my dva nemůžeme být spolu."
"Proč?"
"Když pomineme to, že jsme sourozenci, tak s tím rodiče nebudou souhlasit. Navíc pojedu do Francie."
"Proč?"
"Protože! Chci zase dělat modeling. Mám tě ráda a ty to víš. Jenže je tu moc věcí, co nás odděluje."
"Risknu to."
"Ne já s tebou nemůžu být. Lhala bych sama sobě. Prostě spolu nemůže být."
"Ne ty semnou nechceš být." Koukla se do země. "Mám pravdu že ano?" Kývla hlavou.
"Tolikrát si to zkazil a já si nemůžu být jistá, že to neuděláš znova."
"Omlouvám se."
"Tohle už jen omluva neopraví. Vím že se chovám jako píča, ale věřím, že si uvědomíš, že to dělám pro naše dobro." Zavrtěl jsem hlavou a odešel jsem z jejího pokoje. Nechápal jsem to. Ještě než jsem si začal s Heddou, mě chtěla a udělala by pro to vše. A najednou semou nechce být. Bylo to tak nefér. Udělal jsem chybu, ale v ten okamžik mi to přišlo správné.
.................Natasha...................
Zbytek mistrovství nešel moc hladce. Johannes vyhrál snad všechno krom masáku, to vyhrál Samuelsonem. Po dlouhé době jsem sním hodila řeč. Nebyla nějak zvlášť užitečná, ale ušlo to. Já jsem pak vyhrála už jen věci se štafetama. Zbytek mi moc nešel a už jsem se těšila domů. Doma jsme měli 2 týdny a pak nám zbývali 2 zastávky a konec. Už jsem se těšila, chtěla jsem volno. Po tom co jsme přijeli domů, Johannes byl pořád někde a Tarjiej si zařizoval bydlení s Gitou.
"Dáš si taky?"
"Přijede dneska Tarjiej?"
"Myslím že ne, proč?"
"Nevím jestli chci s tebou obědvat."
"Jsme sourozenci. Navíc tady za pár měsíců budeme bydlet sami." Prokroutil očima. "Vím že mě nesnášíš, ale......"
"Nesnášet tě? Věř mi snažil jsem se, ale nejde to."
"Tak se mi přestaň vyhejbat. Zvládneme být jen sourozenci."
"Ty to možná zvládneš, ale já ne."
"Tak co chceš dělat?"
"Za pár týdnů, odlítáš do Francie. Tak počkám až odjedeš."
"Takže mě budeš ignorovat?"
"Jestli to bude třeba." Kývla jsem hlavou. Podala jsem mu talíř, plných špaget.
"Dělej si s tím co chceš. Mě nějak přešla chuť."
"Nat?!"
"Ano?" Otočila jsem se za hlasem, který zněl za mýma zádama.
"Ta noc, před závodem. Byla moje nejlepší." Usmála jsem se. Měl pravdu, nedokážeme být jen sourozenci. Ale kdybych mu řekla ano, měla bych s toho špatný pocit, i když ho chci. Naše společná noc byla, také moje nejoblíbenější.
"Ach bože Nat!" Seděla jsem s Gitou v restauraci.
"Já fakt nevím co dělám!"
"No evidentně. Já si všimla. Když přehlédeme to, že je to tvůj bratr, je to celé zamotané."
"Já vím. Ale mě přijde, že jsem udělala správnou věc."
"Ne to si nemyslím. Očividně jsi do něj zamilovaná a on si zaslouží pravdu."
"Zbláznila jsi se. Už tak si o mě myslí bůh ví co."
"Naty jsi klasická holka."
"Přijdu si, jako člověk, který neví co chce."
"Ne jen si nejseš jistá a za to se nemusíš stydět."
"Prostě počkám, až pojedu do Francie."
"Najde si někoho jiného a budeš s toho v háji. Byla jsi už, když jí požádal o ruku."
"Já vím!"
"Ví to vůbec Tarijej?" Kývla jsem hlavou.
"Jo. Chce, aby jsme byli spolu."
"To by chtěl každý, kdyby to každý věděl." Zasmála jsem se.
"Ne. Já jsem přece nepřekonatelná, dokonalá kráska a on je král biatlonu."
"Jestli spolu nebudete, tak uděláš chybu. A něco mi říká, že jsi si toho vědoma."
"Jsem, ale myslím si že nejsme pro sebe ty pravý."
"Bože můj Nat, lásku si nevybereš, ta prostě přijde. Myslíš, že jsem si přála, aby láska přišla mezi mnou a Tájem. Odpověď je ne."
"Já vím."
"Ale, když to cítíš tak si za tím máš jít!"
"Ne nemyslím si, že nám to může vydržet."
"Jsi tak tvrdohlavá."