Měli jsme týden na to, aby jsme se připravili na mistrovství světa. Mluvila jsem snad úplně ze všema, o strategii, o tom jak lépe a efektivně střílet. Prostě o všem, krom Johannese. Tarjiej mi řekl, že se připravuje sám. Nechápala jsem proč, když oba víme, že jsem na tohle nejlepší. Mistrovství se blížilo a já byla nervózní, moje sezóna byla víc než skvělá a chtěla jsme to dokázat i na Mistrovství.
"Jsem nervózní."
"Nemáš proč. To já bych měl být."
"Mluvil si s Johannesem?"
"Samozřejmě, taky jsem mluvil s rodiči."
"Co říkali?"
"Matka měla kecy, ale absolutně mě to nezajímálo."
"Přísahám, že jestli budu matkou, tak nikdy nebudu jako ona."
"Nikdy nebudu takový otec."
"Vlastně s Gitou děti neplánujete?"
"Nooooo ona by je chtěla, až tak za 3 roky."
"A ty?"
"Je to na ní. Ona to bude tahat 9 měsíců."
"A kolik jich plánujete."
"Kolik jich bude Gita chtít."
"To jsou správné odpovědi." Zasmál se.
"Ale chtěl bych holčičku i kluka. Moc se těším na roli otce."
"To věřím...... Jo nemluvil jsi s Johannesem o tom kdy bude svatba?"
"Ne proč?"
"Asi pojedu po sezóně na 4 měsíce do Francie, ale na svatbě chci být."
"Vážně?"
"Vážně!!"
"Jo zkusím se ho na to zeptat."
"Dobře."
..................Johannes...................
"Kdy vy dva plánujete svatbu?" Zarazil jsem se. Nechtěl jsem mu to říkat, ale zeptal se a já nebudu lhát svému bratrovi.
"Víš žádná svatba nebude."
"Jak to?" Chtěl jsem začít mluvit ale..... "Ne počkej. Zjistil jsi, že Nat miluješ a že jí chceš."
"Ne. Hedda mě podvedla a oba jsem věděli, že to nebude už nikdy ono."
"Páni skoro stejný story měla Nat."
"Je mi hrozně. Nechápu, jak to Nat mohla zvládat."
"Nezvládala, ale snažila se."
"Myslel jsem že to budu zvládat lépe."
"Každý rozchod je těžký."
"Asi máš pravdu. Jo a neříkej to Nat."
"Jak chceš. Ale řekni jí to."
"Jo dobře.
"A trochu se vzmuž. Zítra je vytrvalostní závod a musíš být v pohodě."
"Vždyť jo."
"Nevybrala si zrovna nejlepší období."
"Ne to ne. Víš závidím tobě a Gitě."
"Proč?"
"Protože vaše láska je tak čirá. Obětoval bys pro ní vše, i kdyby tě to stálo všechno. Kouká na tebe, jak na obrázek a pečuje o tebe."
"Dlouho jsme na ní čekal. A nebylo to lehké. Náš příběh měl spoustu překážek a ještě mít bude. Jestli někoho miluješ, nepustíš ho, protože jestli ano, tak v životě nebudeš nikdy šťastný. V tomhle mi věř!"
"Já jsem to asi hodně posral."
"Nikdy není věc tak zníčrná,aby nešla zpravit."
"Mluvíme o naší Naty?"
"Prožila toho už spoustu. Přišela o otce, matka jí prakticky nesnáší, podvedl jí přítel a její nevlastní brácha se chová, jako trotl."
"Budu se muset na všechno vyspat."
"To by jsi měl. Hlavně na zítra, aby jsi zajel na 2 místo."
"Proč ne 1."
"Protože první budu já." Oba jsme se začli smát. Rozhovory z bratrem jsem měl nejradši.
..............Natasha................
"Já to nechápu."
"Já taky ne."
"Žije mistrovstvím."
"Je to první závod."
"Trenére on není v pohodě."
"To taky vidím. Nevím co se sním tuhle sezónu děje, ale děje se to po tom, co jsi přišla."
"Já vím. Budu to muset napravit."
"Je to Johannes. Tomu člověk nikdy neporučí." Kývla jsem hlavou. Po ceremoniálu za mnou přišel Tarjiej.
"Tak kápni božskou Táji!!"
"O co jde?"
"Johannes není v pohodě a vím že je to kvůli mě."
"Není."
"Ale něco se děje."
"Ty by jsis sním měla o tom promluvit."
"My spolu teď nemluvíme."
"Tak bude asi na čase."
"Ty to víš!?"
"Nat do tohohle mě nezatahuj."
"Chci jen vědět, co se děje s naším bratrem."
"A já ti říkám promluv si sním." Naštvaně jsem odešla. Šla jsem na Johannesův pokoj.
"Co se děje?"
"Nic jen špatný den."
"Nejsem tady, jako tvoje trenérka, ale jako sestra, která má strach."
"Nemusíš ho mít!"
"Johannesi já vidím, že nejsi v pohodě."
"Prostě nejsem tak dokonalý, jako ty."
"Já, že jsem dokonalá?"
"Ano. Nikdy jsem neviděl nikoho, jako jsi ty. Jsi výjímečná. Biatlon ti jde lépe než mě, děláš modeling, s každým vycházíš a jsi neskutečná krásná."
"Nejsem dokonalá. Mám spoustu vad. Věř mi!"
"Nat já se i tom nechci bavit."
"Jak pak máme fungovat?"
"Budeš mě muset nechat."
"21 místo. Slyšíš mě Johannesi?"
"Samozřejmě že ano. A vím o tom."
"Fajn, tak až mi konečně přijdeš říct, co se stebou děje, tak to začneme spolu řešit." Nedala jsem mu prostor na odpověď a odešla jsem. Byla jsem na Táje zlá a on si to nezasloužil.
"Omlouvám se to. Nevím co to do mě vjelo."
"V pohodě."
"Měla jsem se zajímat o tebe. Gratuluji k mistru světa."
"Měl jsem štěstí."
"To je umění."
"Umění je to co předvádíš ty!"
"Já mám jen štěstí. V letošní sezóně je jenom Simonová, který by mě mohla překonat."
"To je jedno."
"Víš vím že teď nejsem nejlepší sestra, ale pokusím se ti to vynahradit."
"Stačí, když se budeš chovat, jako doma."
"Dobře, pokusím se."
"Mluvila jsi s Johannesem?" Kývla jsem hlavou. "Co říkal?"
"Nic. Nechtěl o tom mluvit."
"Aha."
"Proč mi to neřekneš?"
"Nepřál si to a já jeho přání poslechnu." Zakroutila jsem hlavou.
"Je tragický jak moc jsi loajální."
"Taky bych mu neřekl něco, kdyby jsi nechtěla."
"Já vím." Usmála jsem se.
Sprint byl jako další na pořadí. Myslela jsem, že my vypadají všechny vlasy. Johannes nebyl v pohodě a vím to, protože mistrovství je jeho všechno. Připravuje se na něj dlouho. A i teď skončil 14, 4 trestná kola je prostě moc. Ztráta není na Tarjika velká, jen 27 sekund, ale i tak mělo to být jeho mistrovství.
Seděla jsem u sebe v pokoji a přemýšlela. Chci se vrátit do Francie, modelink je moje všechno. Ale to teď i biatlon. Přijde mi, že se vůbec neumím rozhodovat. V biatlonu my to teď jde, jsem v tom fakt nejlepší. Nechci znít namyšleně, ale je to tak. Moje myšlenky jeli a jeli, pořád jsem nad něčím přemýšlela. Vyrušilo mě, až zaklepání.
"Dále." Do mého pokoje vztoupil Johannes. Nebudu lhát, byla jsem v šoku. Nevěděla jsem, že přejde. "Copak se děje?"
"Máš pravdu. Něco semnou není v pořádku." Vztala jsem s postele a postavila se na proti němu.
"Tak mi pověz co se s tebou děje."
"Podvedla mě." Zhroutil se k zemi. Hned jsem se k němu ohla a obejmula ho. "Nevím co mám dělat. Na trati se cítím, jako bych to dělal poprvé."
"Chápu tě, věř mi. Vím co si teď říkáš, ale ono to přejde."
"Nevím jak. Mistrovství světa je pro mě vše. Připraval jsem se na to celé léto, nemůžu to takhle posrat."
"Co pro tebe můžu udělat?" Zvedl svojí hlavu, od svých dlaní. Nikdy jsem ho takhle neviděla, bylo mi ho tak líto. Rukou jsem mu utřela slzy z obličeje.
"Asi nic. Nejde to, už to zkoušel Tarjiej." Kývla jsem hlavou. Pořád mu tekli slzy, pohladila jsem jo po vlasech a dal mu pusu na čelo. On zvedl hlavu a koukl se mi do očí. Naše oči byli spojený hodně dlouhou. Od jeho modrých očí se nešlo odtrhnout. Přerušila jsem to, protože jsem se začla koukat na jeho rty. Zkousla jsem si své, abych ty jeho nechtěla políbit. Pak jsem si uvědomila, že to Johannes nemá rád a znova jsem se mu koukla do očí. Jeho oči koukali na mé rty, poté také Zvedl oči. Bez toho a niž by mi to dovolil, jsem jeho rty políbila.
Postavila jsem se, abych to zastavila. On se postavil a tím dál najevo, že to chce stejně jako já.