„Agh! Bolí mě prsty!" stěžoval jsem si, když jsem šel po boku své alfy na večeři. „Náhodou jsi to zandal jak největší pán," pochválil mě. „Děkuju, ale bolest mých prstů to nijak neutiší. Zavolám Anett, aby tu písničku zkrátila," sliboval jsem si. „Tak se na to po večeři můžeš vrhnout jo?" povzbudivě do mě ťukl loktem, což trošku bolelo. Úsměv jsem mu oplatil a trochu si promasíroval místo, kam udeřil.
„Vy dva jste spolu nějak moc šťastní," usoudila blondýnka, když jsme přišli ke stolu oba vysmátí jak vlk a ovečka. „To se ti jenom zdá," vymlouval se Shin. „Tak jo vy hrdličky. Sednout a nehýbat se!" zavelela beta, když podávala talíře na stůl.
„Jsem na tebe hrdá Ethane. Zvládl jsi to fakt báječně," začala debatu, když jsme už všichni tři seděli u stolu a jedli. „Díky. Možná by to nevyšlo, kdyby na Shina nezačal Charlie chrlit zbytečné maličkosti," řekl jsem si pro sebe, ale oba to slyšeli. „Luno! Cos do toho dala?" vyjekl černovlásek, když snědl první sousto. Já si ve svém ničeho nevšiml, tak jsem ochutnal ještě jedno a doufal, že najdu odpověď. „Co je? Není to dobrý?" tázala se zmíněná osůbka. „Je to až moc dobrý! Co všechno v tom je?" vyzvídala alfa a já se pousmál nad jeho reakcí. Tohle jídlo bude podle mě často v jídelníčku. Ale co. Je to obyčejné kuře v omáčce s rýží. „To je jeho recept," ukázala na mě. Shin na mě hodil stejně zvídavý pohled jako před chvílí na betu.
„Co? Čtrnácti letý Ethan v kuchyni trochu experimentoval a vyšlo z toho tohle. Je to jednoduchý. Prostě nakrájíš kuřecí prsa na kousky, obalíš je v mouce s pepřem, solí a sladkou paprikou, hodíš to na pánev, smažíš na másle s cibulí, dokud to není ze všech stran a přileješ k tomu omáčku z kečupu, sójové omáčky, medu, hořtice, chilli omáčky a nadrceného česneku to je všechno. Ještě chvíli to opékáš a pak k tomu jen hodíš rýži, nejlépe z rýžovaru," pokrčil jsem rameny. Tuhle mňaminu si dělám už dlouho a docela často.
***
Po večeři jsem se teda rozhodl zavolat své milované sestře. Shin byl jako vždycky u mě, ale slíbil, že nic neřekne. Bude prostě jen poslouchat náš retardovaný rozhovor.
Vzal jsem do ruky mobil a vytočil číslo. Chvíli to pípalo a pak to ten člověk na druhé straně vzal. „Ethane! Nevolal jsi mi od doby, co jsem tě viděla naposledy. Stalo se ti něco? Máš tam co jíst a pít?" ozvalo se. „Jo neboj, jsem úplně v pořádku," ujistil jsem ji. „Fakt? Jak daleko jsi od nás? Chovají se tam k tobě dobře?" vyptávala se pořád. Já říkal, že mám starostlivou rodinu. „Žany klid ano? Ta alfa je na mě moc hodná a má tu tři další bety, se kterýma si dost rozumím. Jedna je ti dokonce tak podobná, že si ji občas spletu." usmál jsem se.
„Uff, teď mi spadl kámen ze srdce. Jaktože jsi mi nezavolal dřív! Měla jsem o tebe strach!" vyčítala mi. „Promiň, když já měl školu a staral jsem se o jednoho psa, učil se japonsky, vždyť mě znáš, taková věc je najednou fuč."
„S kým si to voláš?" Slyšel jsem vážně potichu ze svého telefonu. „Ethan mi zavolal. Chceš s ním mluvit?" zeptala se Anett někoho asi vedle ní. „Ethane! Nazdárek bráško můj. Jak se máš?" Hned mi bylo jasné o koho se jedná. „Ale dobrý den, dlouho jsem tě neslyšel," Jde o mého bratra Koua. „Neuvěříš, jakou mám novinku. Ve středu jsme byli s Athimou v baru, kde byl i Will, tak jsme se zakecali a...no prostě já si našel omegu. Je ti podobná až na povahu a barvu vlasů." Zněl šťastně. Dlouho byl ponořený v práci a skoro ani nevytáhl paty z domu. „Tak to gratulace bráško."
Jsem rád, že si konečně někoho našel. „A co ty? Dlouho jsem tě neviděl doma. Kde právě teď jsi?" zeptal se a já se podíval na Shina, zda-li mu to mohu říci. Jen pokynul rukou a zašeptal: „posluž si," takže jsem neváhal a začal mluvit. „Potkalo mě stejné štěstí jako tebe a našel jsem si alfu." zaslechl jsem, jak se hlasitě nadechl. „Fakt? To je hustý! A jaktože mi zase nikdo nic neřekl!" křičel rozhořčeně.
„Any? Je s tebou Kou?" ozvalo se opět potichu z druhé strany. „Ehm...hele Ethane, my budem muset končit, měj se a zase ti někdy zavoláme jo?" „Jasný, mějte se," rozloučili jsme se a já to típnul. „Ty máš fakt skvělý sourozence," poznamenal černovlásek zírající do telefonu. „To ty taky. Těším se, až poznám jejich omegy."
***
Po hygieně jsem si zalezl na svoji půlku postele. Shin už tam ležel a četl si jakousi knížku. Neřešil jsem to, protože jsem byl strašně zmožený z dnešního dne a tak jsem sklapl víčka a pomalu usínal. Poslední, co si pamatuji předtím, než jsem upadl do hlubokého spánku je ruka Šmátralka, která si mé tělo zase přivlastnila.
Ráno mi Shin sdělil, že se se mnou chce projít. Neměl jsem důvod odporovat a tak jsem na to kývnul. Dopoledne jsem udělal skoro všechnu práci - učit se - abych to měl z krku. Reálně jsem měl pocit, že mi upadne ruka, protože jsem napsal tři velký stránky bez přestávky a to píšu docela malým písmem. Kdybych psal jako Sammy, těch stránek by bylo pět. To je taky důvod, proč mi vždycky zůstane polovina sešitu prázdná. Naobědvali jsme se, chvilku si odpočinuli a mohlo se vyrazit.
Cesta nás vedla po louce, chvilku jsme byli v lese a pak na polní cestě. „Tady je krásně, škoda, že jsme nevzali Buddyho. Příště ho beru s sebou," navrhl jsem a protáhl se. Sluneční paprsky mi doslova vypalovaly díry do obličeje. „Tak jo, pokud se bude vyhýbat kalužím, může chodit s námi."
Dále jsme chodili jen tak pomalu, lážo plážo, prostě jsme si vychutnávali každý krok. „Tady vyjdeme na tenhle kopec," ukázal mi a já ho poslušně doběhl, jelikož jsem se před pár minutami kochal krásnými květinami a tak jsem si udělal mezírku. Ten parchant na mě ani nepočkal. Hanba mu.
Najednou mi něco zakrylo oči. Ne něco, ale někdo. Kdybych alfě nevěřil, ruce bych mu z očí sundal, ale jelikož k tomu nemám důvod, začal jsem se upřímně smát a ptát se ho, co dělá. Odpověděl zašeptáním do ucha. „Věříš mi?" Mírně jsem kývl hlavou. „Fajn. Oči nech zavřené. Povedu tě," rozkázal a já ho poslechl. Jemně mě chytil za ruku a táhl mě kupředu.
Šel schválně pomaleji. Cesta totiž moc rovná nebyla. Jednou jsem dokonce málem spadl, protože terén neznám. Shin mě sice upozorňoval na každý jeden malý kamínek, ale má schopnost chodit když nevidím je opravdu mizerná. To já byl vždy ten typ, co dokázal zakopnout i na rovince.
Stoupali jsme do kopečka. Byl velmi prudký. Taková hora. Zdálo se, že ani jednomu z nás to problém nedělalo.
„Jsi připravený?" zeptal se Shin, když jsme vystoupali na vrcholek té hory Říp. Pousmál jsem se a znovu kývl na souhlas. Chci vědět, co mi chce ukázat.
Odkryl mi oči, do kterých se ihned zabodlo několik paprsků. O to jsem se ale vůbec nestaral, protože mou pozornost upoutalo okolí kolem nás. Z toho kopce šlo krásně vidět do dálky, na kopce, na řeky a hlavně na nádherný západ slunce. „Páni," žasl jsem nad tím výhledem. Shin se pousmál nad mojí reakcí.
Slunce nám zahřívalo těla, příjemný vánek zajišťoval, aby nám nebylo vedro a já s rukou v ruce mé alfy sledoval tu nádheru. Jak je možné, že o tomhle nevím? Proč mi to neukázal dřív?
„Ethane?" oslovil mě Shin a já svou pozornost přesměroval na jeho osobu. „To, co jsi včera řekl...víš, hodně to pro mě znamenalo. Až teprve včera jsem si uvědomil, kolik toho pro mě znamenáš. Dlouho jsem hledal někoho, s kým bych mohl trávit každičkou vteřinu v mém životě a po tolika chvílích strávených s tebou jsem si konečně uvědomil, že ten koho jsem hledal jsi ty." Po těchto slovech se mi v krku vytvořil knedlík.
Bedlivě jsem sledoval, co udělá. Bude na mě jen tupě zírat, obejme mě, nebo snad políbí?
Klekl si a něco hledal v kapse. Já si rukama zakryl ústa, protože jsem je nedokázal nijak přinutit, aby se zase potkala. „Prosím...budeš i nadále v mém životě?"
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
...
On mě právě žádá o ruku? Já tomu nemůžu uvěřit... „Ethane?" oslovil mě znovu, když jsem se vůbec nehýbal a jen na něj tupě civěl. Jelikož knedlík nechtěl opustit můj krk, začal jsem to ze sebe jak debil vytřepávat rukama a do očí se mi nahrnuly slzy.
Doslova jsem po něm místo odpovědi skočil. Ruce jsem omotal okolo jeho krku a začal brečet. „Jasně, že budu," vzlykl jsem, když už se mi konečně podařilo něco říct. Shin úplně zveselil. Chytil mě okolo pasu a třikrát se se mnou ve vzduchu otočil. Já už konečně utišil své slzy a taky se na něj usmál.
Najednou se začal přibližovat. Bylo to podobné jako tehdejšího večera, když jsme hráli flašku. Ne...teď je to jiné. Teď není ani jeden z nás donucen. Teď to chceme oba dva. Zastavil se kousek od mé pusy. Je opatrný, nechce udělat žádnou hloupost, která by potom bolela. Jak fyziky, tak psychicky. Takže jsem se práce ujal já - nedominantní omega (jde to vůbec? Dominantní omega?) a o všechnu zábavu jsem se postaral, nemusíte mi tleskat.
(Ne zatleskejte mu šup šup👏👏)
Stoupl jsem si na špičky, protože je Shin prostě až moc vysoký a tím jsem nalepil své rty na jeho. Až teprve po chvíli mnou projel zvláštní pocit, když alfa přidala do polibku i jazyk. Byl to mnohem příjemnější pocit, než úplně poprvé v obýváku před Lunou a Akim. Teď je to stokrát lepší. Mezi našimi jazyky započal boj. Boj, který se nedal nijak zastavit. Naše feromony se různě proplétaly mezi sebou a tvořili tak tuhle situaci ještě více vzrušující. „Miluju tě, Ethane," šeptl tak, abych to slyšel jen já. „Neříkej," uchechtl jsem se a natáhl se pro další polibek. Tak příjemný pocit jsem ještě nikdy nezažil. Být po boku své alfy, plnit každičké její přání, být mu nablízku. Tohle je to, co chci...
***
Ještě před večeří jsem si řekl, že se smočím v bazéně. Zjistil jsem to teprve pár dní zpátky, ale ano, máme bazén. Fakt obrovský bazén. Vždyť samotná hloubka je nejmíň 30 metrů a dlouhá tak 80 metrů. Sundal jsem si tričko a kraťasy, pod kterýma jsem měl tzv. plavecký set. Kratší uplé tričko s kraťasy. Kdybych neměl s sebou to tričko, do vody nelezu.
Kašlal jsem na jakékoli zásady, které nás učili ve škole a hodil tam rovnou šipku. Hned se mi udělalo lépe, když jsem se zchladil. Chvíli jsem si jen tak plaval sem a tam, chvíli jsem se vznášel na vodní hladině a parkrát jsem se i potopil a dotkl se podlahy. Když jsem se vynořil kvůli nedostatku vzduchu, někdo tam na mě čekal. Černovlasá alfa seděla na skokánku se stejným úšklebkem, jako má vždy Henry. „Co?"
„Ještě nikdy jsem neviděl žádnou omegu plavat," ujasnil. To jako fakt? Já plaval už v sedmi letech. „Tak teď vidíš," neřešil jsem to a dál si udržoval hlavu s krkem nad hladinou vlažné vody. „Volal mi Henry. Má matka, můj otec, Beth, Rochi a Hiiro s jejich omegami pojedou na týdenní dovolenou na Kanárské ostrovy. Jsme zváni," oznámil a já vykulil oči. „Vážně? Nikdy jsem nejel nikam do zahraničí!" vyjekl jsem šťastně a máchl rukama. Tím jsem ho omylem postříkal, ale jemu to očividně nevadilo.
„Tak buď připravený. Letíme tam za tři dny." Řekl a beze slova odešel. Chová se jinak. Žiju s ním už dlouho a je mi jasné, že má z něčeho obavy. Teď už jenom přijít na to z čeho...
Zdravím lidičky! Tak jsem to nakonec stihla vydat ještě dnes. Posunuli jsme se zase o kus dopředu a tím jsme dostali naše dvě hrdličky do vztahu.
Užijte si vánoce!
2000 slov
Pápá❤