Její pohled
Jeden z mužů dostrká mě i doktorku do velké místnosti, která očividně slouží jako jídelna. Je teď ale vyklizená a nábytek narovnán ke stěnám. Srdce se mi divoce rozbuší, když na její vzdálenější straně spatřím Kiernana. Nejraději bych se k němu ihned rozeběhla, ale Kristoff mě neurvale zastaví.
„Nikam. Nejdřív si to vyřídím s ním, pak se postarám o tebe," pohodí hlavou k lékařce, „a potom se těš, krasotinko. Budu si s tebou moci dělat, co se mi zlíbí."
Obrátí se mi žaludek a nevím, zda z něho, nebo z toho sajrajtu, který na mě před odchodem do jídelny nastříkali. Mám pocit, že se snaží přebít mou vůni. Možná, aby Kiernana nemohla v boji povzbuzovat. Na jednu stranu jsem i ráda, protože si nejsem jista, zda by nedokázal vycítit mé těhotenství a zbytečně by ho to nerozptýlilo.
Stařešina všechny seznamuje s pravidly. Zděsím se, protože půjde o život nejen Kiernanův, ale také můj a našeho děťátka. Nenávidím to. Nenávidím ty jejich zvyklosti. Proč se prostě ksakru nemohou zeptat, co chci já? Proč nikoho můj názor nezajímá? Jsem jen pitomá trofej v ještě pitomějším souboji.
Z úvah mě vytrhne, když se oba soupeři promění v obrovské vlky a vyrazí proti sobě. Nejraději bych hrůzou zavřela oči, ale něco mě nutí se dívat, jak do sebe jejich těla narážejí a zuby cvakají. Instinktivně si přiložím ruku na břicho a druhou pevně sevřu lékařčinu dlaň. Povzbudivě mi ji stiskne.
Kiernan utrpí ošklivý kousanec do zadní tlapy. To jen zvýší jeho zuřivost. Připadá mi, že Kristoff je oproti němu mohutnější, ale můj vlkouš je zase mrštnější.
Můj vlkouš. Bohyně, dej ať mu tak můžu znovu ještě aspoň jednou říci.
Opět do sebe vletí a tentokrát je to Kristoff, kdo bolestně zakňučí, když narazí zády na nohu jednoho ze stolů. Kiernan toho využívá a pokusí se zaútočit na jeho krk. Bohužel bluecreekský Alfa uhne, takže jeho zuby secvaknou jen hřbet. Na oplátku utrpí pořádnou ránu drápy přes čumák. Zatřepe hlavou a ožene se znovu po soupeři. Ten naneštěstí využije jeho hybnou sílu a převrátí ho na záda. Chce mu jít po hrdle, ovšem Kiernan nastrčí včas pracku. Spustí se mu z ní spousta krve.
Mám strach, že mu docházejí síly. Vyhledá očima ty moje a na kratičký moment je semkneme. Odhrne ret na tlamě, jako by se na mě snad chtěl usmát. Kristoff následuje trajektorii jeho pohledu, což se mu vymstí. Kiernan prudce vykopne zadníma tlapama, dostane se tak do výhodnější pozice a jedním mocným stiskem mu prokousne krk.
V jídelně to zašumí a mně unikne vyjeknutí, když Kristoff nabere zpět lidskou podobu a ještě pár vteřin chrčí, než vydechne naposledy a zůstane prázdně zírat do stropu. Kiernan, už také jako člověk, se svalí vyčerpaně na bok. Vrhám se k němu a doktorku táhnu za ruku s sebou.
Svezu se na kolena, položím si jeho hlavu do klína a odhrnuji mu slepené vlasy z čela. Obličejem se mu táhne několik rudých šrámů od drápů, silně krvácí na ruce i noze a je pořádně pomlácený. Přesto mi věnuje úsměv.
Doktorka ho zběžně kontroluje a pak odbíhá do ordinace pro lékárničku. Dva členové bluecreekské smečky odnášejí Alfovo tělo. Stařešina si stoupá doprostřed místnosti a zaraženým přihlížejícím oznamuje, že vítězem se stal Kiernan a může si svou družku odvést.
Lékařka se vrací a ošetřuje mu ty nejhorší rány.
„Děkuju," šeptá namáhavě Kiernan. „Vy jste ta, co mi volala, že?"
Žena přikyvuje.
„Doufám, že se u vás pro mě případně najde místo. Ačkoli náš Alfa nebyl ve smečce oblíbený úplně všemi, přesto jsme ho jako našeho vůdce respektovali. Lidem asi dojde, jak jste se dostal k informaci o Jessice. A netuším, kdo bude novým Alfou. Tudíž se možná budu muset poohlédnout po jiném působišti. Nenašlo by se u vás nějaké místečko?" mrká na něho spiklenecky.
„Pro vás vždycky. Dlužím vám."
„Bude v pořádku?" ptám se jí.
„To víte, že ano. Pár dní a jeho regenerace se o to postará."
„Díky, dlužíme vám všichni," stisknu jí vděčně pravačku a ona se odebírá uklidit lékárničku.
„Budeš schopen vstát?" skláním se nad ním.
„Dej mi chvíli," zaskučí a přetočí se na záda, takže mi teď hledí do očí.
Začíná to na mě všechno dopadat a slzy mají tendenci prodrat si cestu ven.
„Jsi v pořádku, miláčku?"
„Jasně. Jen jsem se příšerně bála."
Natáhne ke mně zdravou ruku a pohladí mě po tváři.
„Omlouvám se. To všechno se nemuselo stát, kdybych se nechoval jako kretén. Nikdy jsem tě neměl vyhnat. Nic si nepřeju víc, než tě mít zpátky. Můžeš mi odpustit?" dostane ze sebe přerývaně.
Semknu na chvíli víčka a zakloním hlavu. Jasně, že mu můžu odpustit. Otázka je, zda chci. Nebo zda chci tak rychle. Jenže ho i přes to všechno miluju. A navíc, je tu jedna malá, zatím opravdu úplně malinká komplikace.
„Kiernane, já..." odmlčím se.
„Chápu. Ale prosím, neposílej mě do háje hned. Vezmi si čas a zkus popřemýšlet, zda mohu udělat něco pro to, abych to napravil," tiskne mi dlaň zbrocenou ledovým potem a přikládá si ji ke rtům. Zarazí se, přejede mi nosem po zápěstí a zavětří. Překvapením se mu rozšíří oči.
„Jessie...tvoje vůně. Trochu se změnila. Ty...nosíš moje dítě?"
To už slzy nezadržím a přikyvuji.
„Jak dlouho to víš?"
„Zjistila jsem to dneska. Kristoff...on mě o ně chtěl připravit. Proto doktorka tak riskovala a zavolala ti. Odmítla s tím mít cokoli společného," vzlykám.
„Já toho parchanta zabiju," drtí mezi zuby.
„To už jsi udělal," namítnu, zatímco polykám slzy.
„Tak podruhý," vyškrábe se s heknutím do sedu. Sevře mou tvář v dlani a přiměje mě se na něho podívat.
„U Bohyně, takže já budu táta?"
„Už to tak vypadá, vlkouši."
„No to je v hajzlu."
„Po...počkej! Ty nemáš radost?" vykoktám ze sebe zmateně.
„Ale jo, mám. Samozřejmě, že mám. Obrovskou. Jen jsem to s tebou celý podělal mnohem víc, než jsem tušil. Ty tři týdny bez tebe byly čiré peklo. A představa, že teď bych mohl přijít nejen o tebe, ale i o naše maličké..." hlas se mu zlomí, sklopí hlavu a přerývaně dýchá.
„Jste v pořádku?" položí mu na rameno ruku doktorka Campbellová, která přichází zpět.
„Jo. Jo, jen se vzpamatovávám."
„Ví to?" loupne po mně nenápadně očima a já potvrzuji.
„Takže se k němu vracíte?" usměje se a Kiernan ke mně upře pohled plný naděje.
„Já vlastně..." zaseknu se a skousnu si ret.
„Chápu. Nechcete to uspěchat a potřebujete si být jistá, když teď už nerozhodujete jen sama za sebe."
Váhavě kývnu a vlkouš se tváří, jako by mu spadly hračky do kanálu.
„Tak na sebe dávejte pozor. Všichni tři. A vy se svěřte do péče vašemu lékaři, jen co přijedete domů," nabádá ještě Kiernana.
Zvednu se a obejmu ji. Vděčím jí za mnohé. Pak natáhnu paže a pomůžu do stoje i jemu. Pokyne Jinxovi, který doteď postával stranou a dopřával nám soukromí. Podepře ho z druhé strany.
„Luno, neumíš si představit, jak rád tě zase vidím," usměje se na mě.
„Řekla bych jako já, že vidím vás," oplácím mu.
Nikdo se nás nepokouší zastavit, když opouštíme budovu. Stráž vrací vlkoušovi poslušně zbraň. Myslím, že Kiernan si vítězstvím nad Kristoffem zase posílil ve vlkodlačí komunitě své postavení. Nevím, zda se nestane i Alfou Bluecreeků, když Kristoff neměl žádné vlastní potomstvo. Upřímně, v tuhle chvíli je nejdůležitější, že žije a já i naše dítě jsme z toho venku.
***
Její pohled
Sedíme mlčky na zadním sedadle. Cítím na sobě Kiernanův pohled, ale nemám v tuhle chvíli sílu mu ho opětovat a raději se dívám na ubíhající krajinu za okénkem.
Dnešek je nejdivočejší den mého života. Zjistila jsem, že jsem těhotná, málem jsem o dítě násilně přišla a nakonec za nás bojoval muž, který mi ublížil, a přesto ho miluji z celého svého rozlámaného srdce. Všechno se to ve mně pere a mísí a nejraději bych teď někam zalezla a v klidu to vstřebala.
„Tady nám zastav," nakloní se Kiernan k Jinxovi a položí mu ruku na rameno.
„Ale máš přeci jít rovnou k lékaři?" zaprotestuji, když parkujeme před malou restaurací.
„To může chvíli počkat. Jsou důležitější věci. Nech nás tady, Jinxi. Zavolám ti, až budeme potřebovat vyzvednout. Ostatním můžeš říci jen to, že jsme oba v pořádku. Nic víc, jasné?"
Auto i s řidičem mizí a my vstupujeme dovnitř. Kiernana tu očividně znají, nebo mu to tu možná i patří, co já vím. Z hlavy si všechny podniky nepamatuji. Každopádně nás velmi úslužně vítají a usazují diskrétně do odděleného boxu. Nikdo se nepozastavuje nad tím, jak domláceně vypadá.
„Proč tu jsme?" rozhlédnu se okolo.
„Abychom měli soukromí. Myslím, že si potřebujeme v klidu promluvit."
Jo, to asi potřebujeme. Jenže nevím, zda zrovna teď, když bych si měla vyjasnit některé věci sama se sebou. Tak tu jen sedím a čelím jeho pohledu. A ptám se sama sebe, zda mu dát další šanci. Zda mě někdy dokáže milovat jen kvůli tomu, jaká jsem. Ne proto, že nás pojí nějaké debilní pouto. Ne proto, že si mě označkoval. Ne proto, že mi v žilách koluje krev Pradávných. A ne proto, že teď čekám jeho dítě, kterému vzácný gen nejspíš předám. Chci být milována jen tak. Bezpodmínečně.
„Jak se cítíš?" zeptá se mě a opatrně přejede konečky prstů po těch mých.
„Jsem unavená. Ale nemyslím, že by to souviselo s těhotenstvím. Spíš tak nějak...ze všeho."
Pokývne a promne si kořen nosu.
„Jessie, nechal jsem zastavit tady, aby nás nikdo nerušil. A taky proto, abych ti dal prostor. Myslím, že toho jsem ti dopřával málo. Udělal jsem šílenou kravinu, když jsem tě zapudil. Byl jsem zaslepený vztekem a cloumalo mnou vlastní ego. Zachoval jsem se k tobě hnusně a neskutečně mě to mrzí. Pochopím, jestli potřebuješ nějaký čas na přemýšlení. Proto jsme nejeli rovnou domů. Nemusíš se tam hned vracet. Seženu ti hotel nebo cokoli, ať máš klid. Jen mi dovol nechat na tebe dohlížet. Myslím, že až se rozkřikne to s Kristoffem, už si na tebe nikdo nedovolí. Ale stejně, potřebuji vědět, že jsi v bezpečí. Ty, i dítě."
Odmlčí se a já nervózně skládám ubrousek do tvaru vějíře. Vyruší nás číšník s dotazem, zda si něco dáme. Požádám ho o jahodový džus a Kiernan o gin tonik.
„Jess, budeš se mnou mluvit?"
„Já momentálně nějak nemám slov," přiznám upřímně.
„Tak co kdybychom se nejdřív najedli, hm? Musíš mít hlad a miminku by beztak nějaké živiny přišly taky vhod," pousměje se na mě a já jsem ráda, že nenaléhá.
V tichosti poobědváme.
„Miláčku," osloví mě, když nám odnesou nádobí, „chtěla bys tedy jet domů, nebo...?"
„Popravdě, ten nápad s hotelem se mi zamlouvá víc," přiznám.
Obličejem mu přelétne zklamaný výraz, ale pak mi stiskne ruku a přitáhne si ji ke svým rtům.
„Dobře. Tak půjdeme, ano?"
Srovná účet, zamluví mi po telefonu pokoj a pak zavolá nejdřív Aylu a poté Jinxe. Ten je za půl hodiny u nás. Naloží nás do auta a odveze před hotel.
„Počkej tu na mě, hned jsem zpátky," oznámí mu Kiernan.
Vytáhne z kufru auta cestovní tašku.
„Požádal jsem, aby ti Ayla sbalila nejnutnější. Kdyby ti cokoli chybělo, buď mi volej," vytahuje nový mobil, „nebo si to prostě kup," dodá a strčí mi do ruky jednu ze svých platebních karet.
Zapíšu se na recepci a on mě s námahou doprovodí na pokoj. Regenerace sice už začala působit, ale stále ho to musí zatraceně bolet. Položí tašku na postel a pak proti sobě stojíme a mlčky na sebe hledíme.
Odváží se ke mně udělat krok a něžně mě obejme. Dovolím si přivinout se k němu, protože jsem to vlastně strašně potřebovala. Zaboří mi nos do vlasů a zhluboka dýchá.
„Jessie, budu ti moci občas zavolat, abych věděl, že jsi i s děťátkem v pořádku?"
Přikyvuji a překvapuje mě, že se vůbec ptá. Byl zvyklý o mně do značné míry rozhodovat a brát si, co chtěl.
„Dobře. Ty taky volej, kdybys něco potřebovala. Kdykoli, ve dne v noci. Budu na to čekat. Někdo z hlídek na tebe bude vždycky dávat pozor. Ale neboj se, nebudou tě nijak omezovat. Jen dohlížet zpovzdálí, abys byla v bezpečí."
Lehce se odtáhne a pohladí mě po tváři.
„Smím tě políbit?" zaváhá.
„Smíš," usměju se.
Přitáhne si mě k tomu nejjemnějšímu polibku a já na chvíli málem podlehnu pokušení okamžitě se sebrat a odjet s ním. Sjede mi dlaní k břichu a moment ji tam podrží. V obličeji se mu zračí dojetí.
„Miluju tě," zašeptá, vtiskne mi ještě krátkou pusu a odbelhá pryč.