Krev Pradávných

Kapitola 3

O tři měsíce později

Její pohled

Opírám se o pult v obchodě s potravinami, do kterého v tomhle zapadákově páchne za den sotva pár živáčků. Ale můžu být ráda, že jsem vůbec nějakou práci dostala. Hlavně tím plním podmínku a něco na živobytí z toho taky kápne. Potřebovala bych ušetřit na novou káru, když jsem o tu předchozí přišla.

Vyfouknu znuděně další růžovou bublinu ze žvýkačky, když zaznamenám, že před krámem staví naleštěný černý pick-up. To se tu moc nepotká, většinou místní jezdí obouchanými a prorezavělými křápy staršího data. Takhle vyvoněný fáro jsem viděla naposledy, když jsem to vlkodlačí odstavila před Reného barem a klíčky hodila do schránky, než jsem zdrhla o pár měst dál...do hajzlu.

Skrčím se a hrábnu po baseballové pálce, kterou mi tu nechal majitel pro případ nouze. Zamknout obchod už nestihnu. Hlavním vchodem ven nemůžu, protože k němu míří ten chlap s huňatým obočím. Jediná šance je proplížit se zadním východem ze skladu.

Skoro ani nedýchám, když se soukám podél pultu. Zvonek dveří cinkne. Uslyším dva kroky a pak se návštěvník zastaví. Popotahuje nosem, jako by větřil. Sunu se po centimetrech vpřed. Stačí, abych proklouzla do zázemí obchodu, a pak už se můžu rozeběhnout ke dveřím.

Ve chvíli, kdy se chystám vyrazit, zablokuje mi výhled pár černých bot. Vymrštím se do stoje a zároveň se rozmachuji pálkou. Bez větších obtíží ji v letu zastaví a vyrve mi ji z ruky. Ucítím pod krkem jeho sevření, když mě nevybíravě naráží na regál.

„Konec hrátek. Je čas plnit si svoje povinnosti," zavrčí u mého obličeje.

„Táhni k čertu," zasípám.

Přizvedne mě, takže balancuji na špičkách a lapám po dechu. Nic by mi teď nečinilo větší potěšení, než mu moci tu pálku narvat někam.

„Nepokoušej moji trpělivost. To jsi dělala posledního čtvrt roku. Už na to kašlu. Alfa bez tebe musel vydržet dva úplňky. Je na tom čím dál hůř a začíná se to podepisovat na celé smečce. Za tři dny je další. A to už budeš hezky u něho."

„To ani omylem."

„Nemyslím, že by sis mohla moc vybírat. Jsi v podmínce, pamatuješ? A já mám velmi dobře zdokumentováno, co jsi provedla člence naší smečky."

Vyschne mi v krku.

„Nechtěla jsem, ale nedali jste mi jinou možnost..."

„To jsi tvrdila soudci i minule, že to byla sebeobrana a nic jiného ti nezbylo. A vyfásla jsi rok a půlletou podmínku. Toužíš teď jít sedět?"

Ztěžka polknu.

„Co ode mě chceš?"

Sevření na mém hrdle trochu povolí.

„Je to jednoduché. Vrátíš se k Alfovi a budeš se chovat jako řádná Luna. Žádné útěky, žádné problémy. Pěkně hodná holka stojící po boku svého druha a jednající v zájmu smečky."

„Když odmítnu?"

„Poputuješ hezky rychle do basy. O to se postarám."

„To je...jeho nápad? To on tě poslal?"

„Kdepak. Tohle je čistě moje iniciativa, protože mě už přestalo bavit ho sledovat, jak na tebe myslí dnem i nocí a trápí se. Jak každou volnou chvilku tráví tím, že tě aspoň pozoruje zpovzdálí."

„Cože, on mě celou dobu šmíruje?"

„Co si myslíš? Že by nechal svou Lunu bez dozoru, když nemůže být pod jeho osobní ochranou? Střídáme se v dohledu nad tebou 24 hodin denně."