Krev Pradávných

Kapitola 27

Její pohled

Jeden z mužů dostrká mě i doktorku do velké místnosti, která očividně slouží jako jídelna. Je teď ale vyklizená a nábytek narovnán ke stěnám. Srdce se mi divoce rozbuší, když na její vzdálenější straně spatřím Kiernana. Nejraději bych se k němu ihned rozeběhla, ale Kristoff mě neurvale zastaví.

„Nikam. Nejdřív si to vyřídím s ním, pak se postarám o tebe," pohodí hlavou k lékařce, „a potom se těš, krasotinko. Budu si s tebou moci dělat, co se mi zlíbí."

Obrátí se mi žaludek a nevím, zda z něho, nebo z toho sajrajtu, který na mě před odchodem do jídelny nastříkali. Mám pocit, že se snaží přebít mou vůni. Možná, aby Kiernana nemohla v boji povzbuzovat. Na jednu stranu jsem i ráda, protože si nejsem jista, zda by nedokázal vycítit mé těhotenství a zbytečně by ho to nerozptýlilo.

Stařešina všechny seznamuje s pravidly. Zděsím se, protože půjde o život nejen Kiernanův, ale také můj a našeho děťátka. Nenávidím to. Nenávidím ty jejich zvyklosti. Proč se prostě ksakru nemohou zeptat, co chci já? Proč nikoho můj názor nezajímá? Jsem jen pitomá trofej v ještě pitomějším souboji.

Z úvah mě vytrhne, když se oba soupeři promění v obrovské vlky a vyrazí proti sobě. Nejraději bych hrůzou zavřela oči, ale něco mě nutí se dívat, jak do sebe jejich těla narážejí a zuby cvakají. Instinktivně si přiložím ruku na břicho a druhou pevně sevřu lékařčinu dlaň. Povzbudivě mi ji stiskne.

Kiernan utrpí ošklivý kousanec do zadní tlapy. To jen zvýší jeho zuřivost. Připadá mi, že Kristoff je oproti němu mohutnější, ale můj vlkouš je zase mrštnější.

Můj vlkouš. Bohyně, dej ať mu tak můžu znovu ještě aspoň jednou říci.

Opět do sebe vletí a tentokrát je to Kristoff, kdo bolestně zakňučí, když narazí zády na nohu jednoho ze stolů. Kiernan toho využívá a pokusí se zaútočit na jeho krk. Bohužel bluecreekský Alfa uhne, takže jeho zuby secvaknou jen hřbet. Na oplátku utrpí pořádnou ránu drápy přes čumák. Zatřepe hlavou a ožene se znovu po soupeři. Ten naneštěstí využije jeho hybnou sílu a převrátí ho na záda. Chce mu jít po hrdle, ovšem Kiernan nastrčí včas pracku. Spustí se mu z ní spousta krve.

Mám strach, že mu docházejí síly. Vyhledá očima ty moje a na kratičký moment je semkneme. Odhrne ret na tlamě, jako by se na mě snad chtěl usmát. Kristoff následuje trajektorii jeho pohledu, což se mu vymstí. Kiernan prudce vykopne zadníma tlapama, dostane se tak do výhodnější pozice a jedním mocným stiskem mu prokousne krk.

V jídelně to zašumí a mně unikne vyjeknutí, když Kristoff nabere zpět lidskou podobu a ještě pár vteřin chrčí, než vydechne naposledy a zůstane prázdně zírat do stropu. Kiernan, už také jako člověk, se svalí vyčerpaně na bok. Vrhám se k němu a doktorku táhnu za ruku s sebou.

Svezu se na kolena, položím si jeho hlavu do klína a odhrnuji mu slepené vlasy z čela. Obličejem se mu táhne několik rudých šrámů od drápů, silně krvácí na ruce i noze a je pořádně pomlácený. Přesto mi věnuje úsměv.

Doktorka ho zběžně kontroluje a pak odbíhá do ordinace pro lékárničku. Dva členové bluecreekské smečky odnášejí Alfovo tělo. Stařešina si stoupá doprostřed místnosti a zaraženým přihlížejícím oznamuje, že vítězem se stal Kiernan a může si svou družku odvést.

Lékařka se vrací a ošetřuje mu ty nejhorší rány.

„Děkuju," šeptá namáhavě Kiernan. „Vy jste ta, co mi volala, že?"