Krev Pradávných

Kapitola 13

Její pohled

Kiernan se dnes konečně vrací ze služební cesty. To vědomí mi z nějakého důvodu značně zlepší náladu. Než se po snídani odeberu do kanceláře, mám chuť probrouzdat se chladnou trávou. Zuju si boty a bosky mířím k bočnímu vchodu. Zarazí mě ženské hlasy, které se před ním ozývají.

„Já stejně nechápu, proč mu Bohyně vyvolila zrovna ji. Kiernan by mohl mít každou, na kterou si ukáže. A pak skončí s ubožačkou, co ani není jednou z nás. Takový skvělý chlap. Jako přijde ti to fér?"

„Což o to, že je člověk ještě není to nejhorší. Ale všimla sis, že ji zatím nemá označkovanou? Nechápu, na co čeká! Vždyť by si to mohl klidně vynutit a ona by se nevzmohla na odpor."

„Třeba je z ní sám tak znechucený, že se mu do toho ani nechce."

„To máš pravdu," zaslechnu škodolibé uchechtnutí. „Jenže k čemu mu pak je? Dokud mu neporodí alespoň následníky, je její existence zcela zbytečná."

Zahlédnu Lisette, jak vypustí poslední oblak dýmu z cigarety, než ji típne do popelníku. Rozhodně nepotřebuji, aby tu na mě narazily. Tiše se rozeběhnu chodbou pryč. Na nějakou klidnou ranní procházku už mě stejně přešla nálada.

Vlítnu do kanceláře, zabouchnu za sebou hlasitě dveře a stírám si hřbetem ruky slzy, které se mi samy od sebe rozkutálely po tvářích.

„Chceš mi přivodit infarkt?" vyjekne Ayla a teď se pro změnu pokouší srdeční zástava o mě.

„Co tu děláš, nemáš být ve škole?"

„Máme dnes ředitelské volno. Posílala jsem ti to do kalendáře. Jess, co se děje?" vykročí ke mně s ustaraným výrazem.

„Nic, nic, jsem v pohodě. Asi nějaká alergie, nebo co."

„Jessie, prosím. Nesnaž se mě obalamutit," natáhne ke mně ruku.

Padnu jí do náruče a hlasitě se rozvzlykám. Je mi jedno, jak trapně to působí. Emoce musí ven. Cítím, jak mě konejšivě poplácává po zádech.

„Promiň, nějak to na mě všechno padlo. Omlouvám se."

„Povíš mi, co se děje? S Kiernanem je vše v pořádku? To se ti po něm tak stýská?"

Svalím se do křesla a vysmrkám se. K čertu s hrdostí. Potřebuju se někomu svěřit a Ayla je jediná, která může mít pochopení. Vyklopím jí obsah nechtěně vyslechnutého rozhovoru.

„To jsou slepice! Nic si z nich nedělej. Jenom závidí. Lisette si na Alfu dělala vždycky zálusk a teď nemůže překousnout, že má tebe."

„Aylo. Ale ony mají pravdu. Kiernan si vážně nezaslouží skončit se mnou. Jsem pro vás podřadný druh. Co se případných mláďat týká, tak tam bych taky nebyla s mým vnitřním nastavením zrovna optimistická. A co mají furt všichni s tím blbým označkováním? Co to vlastně znamená, můžeš mi to vysvětlit?"

Ayla zrudne až po kořínky svých světlých vlasů. Odkašle si a nervózně žmoulá okraj rukávu.

„Víš...to je vlastně zpečetění pouta mezi druhem a družkou. Někdy si jen on označí ji. Občas je to vzájemné. V podstatě je to kousnutí do krku...tady sem. Přijmeš tím krev svého přisouzeného. Obvykle to probíhá při...aktu." Poslední slovo skoro zašeptá a klopí oči.

„Takže když nejsem označkovaná, je všem jasné, že jsme spolu zatím ani nespali. Proto po mně furt všichni čumí a čekají, kdy k tomu dojde," plácnu se do čela.