Kapitola 1

2.3K 77 13
                                    

Jeho pohled


Ta neúžasnější vůně na světě prostoupí moje chřípí. Mé smysly se zostří a jdu za ní neomylně skrz všechno to aroma kávy, koláčů, opečených toastů a míchaných vajec.

Její zdroj má temně rubínově rudé vlasy vyčesané do ležérního uzlu a zajištěné bavlněným šátkem s paisley vzorem. Přes černé džíny a bleděmodrou košili, jejíž cípy si zavázala v pase na uzel, má převlečenou růžovou zástěru s firemním logem.

Na chvíli se zastavím a větřím. Není pochyb. Moje Luna. Konečně.

Svezu se na židli.

Nalévá z konvice kávu starému Dunholmovi a pokládá před něj porci mandlového koláče. Popřeje mu dobrou chuť a pak přichází k mému stolku. Vytahuje z kapsy zástěry bloček, cvakne propiskou a věnuje mi nádherný úsměv. Mám dojem, že si mě trochu zaujatě prohlíží, když se ptá na mou objednávku.

Nejsem schopen ze sebe vypravit jediné slovo. Její vůně mě naprosto omračuje. Vpíjím se do jejího zelenkavého pohledu. Moje.

Nervózně si odkašle a zopakuje svůj dotaz. Má ruka automaticky vystřelí, aby sevřela její zápěstí a přitáhla si ji blíž. Oči jí potemní a vyškubne se mi.

„Tak to prr, na mne se nesahá."

Trochu mě tím zmate. Musí přeci cítit to samé, ne? Ví, kým pro ni jsem?

Chvíli si vyměňujeme pohledy, než si povzdychne a pronese: „Pošlu vám sem radši někoho jinýho."

„Počkej," omotám jí zezadu paži kolem pasu, když se ke mně otočí zády a má se k odchodu.

V příští vteřině se mi zatmí před očima a slyším křupnutí vlastního nosu. Rozmáchla se loktem a trefila mě přímo do tváře.

Pustím ji, zakleju a mnu si krvácející část obličeje. Díky Bohyni za rychlou regeneraci. Ale stejně to bolí pekelně.

„Jess!" ozve se zděšený výkřik majitele podniku, „co to vyvádíš! Vždyť se dostaneš zase do průšvihu!"

Takže, Jess, hmm.

Muž zbledne, když mě i přes pochroumaný obličej poznává.

„Pane Darkwoode, já se omlouvám. Jessie je tu nová a je trochu horká hlava. Jste v pořádku?"

„Zajisté," zamručím a otřu si krev z nosu i rukou do kapesníku.

„Jessico, omluv se," nařizuje servírce.

„Já?" zabodne si šokovaně prst do hrudníku, „omlouvat by se měl on!"

„Jessico, ve tvé situaci nemáš moc na výběr. Víš, kdo to je?"

„Je mi putna, kdo je! Nemá na mne co sahat, i kdyby byl perský princ! Pan Dunholm by mi jistě mohl dosvědčit, že ten chlápek na mě šmátnul a omezoval mě i přes předchozí varování."

„Mrzí mne to, Jessie. Nechtěl jsem se chovat nevhodně. Omlouvám se, pokud došlo k nedorozumění."

„Pane Dark...woode," zakoktá se majitel.

„Tak fajn. Ale ještě jednou na mě chmátnete a pošlu na vás Boba," pohodí hlavou k robustnímu baristovi. „A teď, máte konečně vybráno?" zeptá se rudovláska a už zase třímá notes a propisku.

Objednám si černou kávu a zapečený toast se šunkou a sýrem. Zatímco jde vyřizovat mou objednávku, odebírám se na toaletu a smývám z obličeje i prstů zbytky krve. Nos už jen lehce pobolívá, zlomený nejspíš nebyl. Ta holka má stejně pořádnou ránu. Takhle jsem si rozhodně svoje první setkání s osudovou ženou nepředstavoval.

Krev PradávnýchWhere stories live. Discover now