Krev Pradávných

Kapitola 4

Jeho pohled

Skoro se mi tomu nechce uvěřit. Má Luna je tu. Kráčí vedle mne chodbou a já nasávám její vůni. Je tak obrovským pokušením. Celé moje tělo je v jednom ohni, jak po ní touží.

Jenže na ni naše pouto očividně nepůsobí. Jistě, mělo mi to dojít dřív. Jinak by mě bývala určitě vycítila ve všech těch dnech, kdy jsem mučil sám sebe a alespoň zpovzdálí ji sledoval. Měl jsem to pochopit už ve chvíli, kdy ode mne utekla. Ale hlavní je, že teď je zpátky. Sama od sebe a připravena dát nám šanci.

Otevřu dveře svého – teď už našeho – apartmánu. Její taška stojí položená za dveřmi. Zbytečně si s sebou vozila věci. Postarám se, aby měla vše, co bude potřebovat.

Zarazí se mezi futry a podezíravě se rozhlíží.

„Děje se něco?"

„Já...teda...tohle je co?"

„Naše ložnice."

„Naše?" vyvalí oči.

„Jistě. Jsi přeci má družka," nechápu, co ji na tom tak zaráží.

Zkusí couvnout do chodby, ale narazí bedry na mou dlaň.

„Poslouchej, já jsem se ti to snažila už vysvětlit, ale potřebuju čas a prostor. A ne, že si mě rovnou nastěhuješ do ložnice...a do postele?" pozvedne obočí, když spatří jediné dvojlůžko.

„Má Luna se mnou musí sdílet pokoj. Tak to přeci páry dělají. Jinak by to bylo divné," vysvětluji jí logicky.

„Já si nemyslím, že bychom byli zrovna pár," zapochybuje.

„Samozřejmě, že jsme. Jsme si přeci souzeni," pošťouchnu ji trochu a přiměju ji tak postoupit dál do místnosti.

Zkříží vzdorovitě ruce na prsou a postaví se mi čelem. Bohyně, je prostě dokonalá, když jí z očí létají bojovné jiskřičky.

„Tak poslyš. Dobře, zůstanu tady. Ale doufám, že si pamatuješ, jak nesnáším, když na mě někdo sahá bez mého svolení. Především tvůj nos by se na to měl dobře upomínat," namíří na mě ukazováček.

Jo, tu bombu jejím loktem mám v živé paměti. Kéž by jen nebyla tak strašně neodolatelná. Zhluboka se nadechnu, čímž nechtěně nasaju pořádnou dávku její vůně. Téměř se mi z toho zatočí hlava.

„Fajn, Jess, nic bez tvého svolení," chytím ji za namířený prst a vtisknu na něj laškovně pusu, zatímco se jí dívám do těch nádherně zelenkavých očí.

„Hej!" vytrhne se mi.

„Dobře, tak odteď. Slibuju," zacuká mi v koutcích.

Nakvašeně zavrčí a zamíří na balkon, který k ložnici přiléhá. Nechám jí chvilku pro sebe. Přeci jen, potřebuji s ohledem na její nenadálý příjezd pár věcí zařídit.

Seženu Aylu a Jinxe, dám jim klíčky od auta a platební kartu. Dostanou za úkol objet rychle všechny obchody, než zavřou. Vysvětlím dívce, co si představuji, aby sehnala. O svou Lunu se postarám královsky.

***

Její pohled

Vylezu na balkon a musím to všechno vydýchat. Naskytne se mi výhled na rozlehlý pozemek lemovaný lesem.

Bože můj, Jess. Co sis to zase nadrobila? Sama jsi vlezla do jámy lvové. Teda vlkodlačí. Ve finále jsi jedno vězení vyměnila za druhé.