Její pohled
Budím se a cítím, že je něco jinak. Kiernan mě jemně šimrá prstem na nose. Když k němu zvednu tvář, věnuje mi ten nejsladší úsměv. Úplně září.
„Dobré ráno, vlkouši," líbnu ho na hranu čelisti.
„Dobré ráno, moje krásná Luno," tiskne mě jemně ve svých pažích.
Pohnu hlavou a promnu si krk. Tiše zakňučím.
„Bolí tě to?" vyhrkne starostlivě.
„Ne, to je dobrý. Je to spíš jen pohmožděný."
Konečky prstů zabloudí na místo, kam se mi včera zabořily jeho tesáky.
„Jsi to nejvíc, co jsem si kdy mohl přát," zamumlá mi do vlasů. „Jestli jsem tě předtím miloval, pak po dnešní noci tě naprosto zbožňuju."
Ukořistí si polibek a přejede mi prsty po zádech.
„Nedala by sis opáčko?" nasadí svůdný tón.
„Možná po snídani," zasměju se, „mám hlad jako vlk. Asi začínám chápat, proč jste tak rozežraní, jestli je každý váš sex takhle vášnivý."
„Však jsi měla pořádný výdej energie," ušklíbne se samolibě.
„Tak mě pust ji doplnit," chci se vyškrábat z postele, ale dostanu se maximálně do sedu, když mi ovine zezadu ruce kolem pasu a stáhne si mě hlavou na svůj hrudník.
„Zopakuj mi to," dívá se mi do očí a přejíždí mi palcem po rtech.
„Co?"
„To, co jsi mi řekla včera."
„Že tě chci?"
„To můžeš taky. A ještě to druhé."
„Miluju tě."
„A já miluju tebe, Jessie. Neskutečně moc."
Pak mě ze sebe s rošťáckým úsměvem shodí, obejde postel, vytáhne mě na nohy a přehodí si mě přes rameno.
„Jdeme ti vybrat, co si na sebe vezmeš na snídani," nese mě k šatně.
Postaví mě na zem, chviličku loví, než mi vrazí do ruky triko se širokým lodičkovým výstřihem.
„Tohle ne! To mi bude padat z ramen a bude mi vidět...Ty prevíte!" praštím ho do holého hrudníku.
Chytí mě za zápěstí, přirazí si mě k sobě a rozesměje se.
„Přesně tak, miláčku. Jen ať všichni vidí, že jsi moje. Že jsem si tě označil."
„Nééé, to bude děsně trapný! Nechci, aby na mě koukali a věděli, co jsme v noci vyváděli," červenám se až na zadku.
„Ale no tak, nebuď tak upjatá. Vzhledem k tomu, jak jsme byli hluční, už to stejně musí tušit," cvrnkne mě do nosu.
„Já tě..." oženu se po něm.
Ladně si mě otočí zády k sobě, pevně mě ovine v pažích a jemňounkými polibky pokryje kousnutí, které mě od včerejška ještě bolí. V zrcadle teď vidím, že mám pěknou podlitinu okolo ranek po jeho tesácích.
***
Jeho pohled
„Kiernane, všichni mi koukají na krk," fňukne tiše a upravuje si výstřih. „A ty jejich výrazy u toho."
„Mají z nás radost, to je všechno," nakloním se k ní a políbím ji na tvář.
„Ale já se cítím příšerně. Nesnáším, když se na mě upírá pozornost."
Rozhlédne se okolo nás po uculujících se členech smečky. Z tváře se jí vytratí barva a vstane od stolu.
„Promiň, ale není mi dobře," přiloží si dlaň na žaludek a spěšně opustí místnost.
„Zmiz odsud. Nechci, abys mě takhle viděl," zakňučí, když ji najdu zhroucenou nad záchodovou mísou. Je v obličeji úplně zelená.
„Lásko, co ti je?" nenechám se zahnat a kleknu si vedle ní.
„Nevím. Najednou se mi zamotala hlava a udělalo se mi špatně. Buď mě tak vystresovala ta nevhodná pozornost, nebo mi nesedla ta míchaná vajíčka. Mám pocit, že to Ashton dnes přehnal s množstvím oleje, na kterém smažil cibulku. Ježíš, vypadni, budu zase zvracet," snaží se mě odstrčit.
Stáhnu jí jednou rukou vlasy a druhou ji hladím po zádech.
„Vezmu tě k doktorovi," prohlásím, když skončí a já vše spláchnu.
„Ne, nebudeme ho zbytečně plašit. Za chvíli mi určitě bude líp," snaží se mě přesvědčit.
Pokusím se ji zvednout na nohy, ale asi jí při tom nešetrně zmáčknu břicho, protože v ten moment nás ohodí oba, ačkoli už prakticky nemá čím.
„Promiň, tohle je tak trapný," rozkutálejí se jí po tváři slzy.
„To neřeš, miláčku," usadím ji do sprchového koutu a z obou z nás stáhnu oblečení. Pustím na nás příjemně teplou vodu. Přehodím si její nohy přes klín a opatrně ji k sobě přitáhnu. Složí mi vyčerpaně hlavu na rameno. Políbím ji na temeno.
„Nechtěla jsem."
„Zapomeň na to. Musíme hlavně zjistit, co ti je," zamotám ji do svých paží.
Zaslechnu bušení na dveře od našeho apartmánu a pak se ozve matčin nesmělý hlas: „Jste tu? Je vše v pořádku?"
„Jsme v koupelně," odpovím a upravím vzájemnou pozici našich těl tak, aby nebylo vidět nic nepřístojného.
Máma opatrně nahlédne mezerou mezi koupelnovými dveřmi, ale rychle stáhne hlavu a zůstane stát za nimi.
„Co se stalo? Všimla jsem si, jak Jess zbledla, rychle zmizela od snídaně a ty jsi vystartoval za ní."
„Pozvracela jsem vám syna, Mariello," pípne zkroušeně má družka a já se i navzdory situaci neubráním úsměvu.
„Asi si to něčím zasloužil," slyším mámino uchechtnutí. Pak ale zvážní: „Je ti špatně?"
„Nejspíš mi nesedla snídaně."
„Dojdu radši pro smečkového lékaře. Kiernane, ty ji zatím usuš, dej jí napít maličko vody a něco na sebe hoďte. Hned jsem zpátky."
Jessie už se nevzmůže na další protesty. Manipuluji s ní s největší obezřetností. Zrovna ji ukládám na postel, když vchází Marshall s matkou v patách. Sedá si na pelest, měří Jess tlak a vyptává se na všechno možné.
„Dám vám něco na zklidnění žaludku. A pro jistotu vám odeberu krev. Kdybyste ještě zvracela a nelepšilo se to, nasadím vám kapačku, ať nejste dehydrovaná. S vámi lidmi je to občas maličko jiné, ale nějak si s tím poradíme. Teď se hlavně šetřete a zůstaňte ležet."
Stisknu Jessie povzbudivě dlaň, když se mi náhle rozezvučí mobil.
„Ano, Same, já vím, že to jednání začalo před pěti minutami. Ale mé družce je zle."
Ucítím, jak do mě šťouchá prstem, aby upoutala mou pozornost. Překryju mikrofon rukou.
„Jeď. Na mě se neohlížej. Budu v pohodě."
„Musím se na tebe ohlížet. Nemohu tě tu nechat samotnou."
„Postarám se o ni," ubezpečí mě máma.
„Určitě to zvládnete?"
„Určitě," odpoví dvouhlasně.
„Same? Udržuj zatím zdvořilostní konverzaci. Hodím na sebe oblek, skočím do auta a do patnácti minut jsem tam."
Políbím Jessie na čelo a domluvím se s doktorem, že ji bude chodit kontrolovat a dá mi vědět, kdyby se cokoli dělo. Máma si zatím sedá k ní a chytá ji za ruku.
„Už bude dobře," hladí ji mateřsky po vlasech.
„Díky, Mariello. Jste hodná," broukne unaveně.
„A tykej mi už konečně," mrkne na ni.
***
Jeho pohled
Z jednání mířím ihned za Jessií. Spí a mamka posedává s pletením v křesle. Očividně se od ní nehnula.
„Jak jí je?" zašeptám.
„Ještě jednou zvracela, ale od té doby se cítila líp. Jen je unavená. Usnula asi před půl hodinou. Jdi za doktorem. Chtěl, abych tě k němu poslala hned, jak se objevíš."
„Dobře, díky, mami."
Vyrazím za Marshallem a po vyzvání vstupuji do ordinace.
„Posaď se, Alfo. Mám pro tebe pár novinek."
„Jak je na tom Jess? Už víš, čím to bylo?"
„Myslím, že ano. Popravdě jsem pojal podezření, když jsem zjistil, že sis ji čerstvě označkoval. A sám máš nedohojený kousanec na ruce. Chtěl jsi, abyste se spojili navzájem? Jelikož si tě ona jakožto člověk nemohla označkovat zpět, tak jsi ji přiměl přijmout svou krev jinak?"
„Ano. A z toho se jí udělalo špatně?"
„Ne přímo z toho, že ji zkonzumovala. Ale napadla mě jiná souvislost a proto jsem odebral vzorek její krve. Je to velice vzácný případ, k takové reakci dochází nesmírně zřídka. Někdy po označkování nastane určité krátkodobé rozbouření organismu. Většinou, když se střetnou silné geny."
„Takže je to tím, že je člověk?"
„To jsem si myslel ze začátku taky. Ovšem pravda je daleko zajímavější. Nechal jsem udělat opravdu podrobný rozbor a Jessica v sobě skrývá mnohem víc, než jsme si mysleli."
„Cože?"
„Je člověk. Jenže ne čistokrevný. Nese i nepatrné vlkodlačí stopy. A to zřejmě vyvolalo tu reakci."
Dopadnu ztěžka na židli a promnu si obličej v dlaních.
„Poslyš, tohle mi budeš muset asi vysvětlit podrobněji."
„Trochu jsem pátral v genealogii a vypadá to, že jeden z jejích předků byl vlk samotář. Další potomci se už očividně pářili jen s lidmi, takže původní vlastnosti včetně schopnosti proměny ve vlka se eliminovaly, ale přesto zůstala nositelkou jednoho z vlkodlačích genů."
„Vážně?" nadzvednu obočí. Že by má Luna nebyla přeci jen obyčejným člověkem?
„Nejzvláštnější ovšem je, že se jedná o gen, který vyhynul po tom masakru společně se smečkou Pradávných...její předek tomu pravděpodobně unikl, když se stal samotářem."
„Chceš mi říct, že je geneticky spojena s prvními vlkodlaky, které Bohyně stvořila? Ne snad...legendární zlatá krev?"
Doktor uznale pokývne.
„To ovšem mnohé mění."
„Ano. Pokud ho předá vašim mláďatům - a já věřím, že ano – pak se stanou nejváženějšími mezi vlkodlaky."
„I s lidskou matkou."
„Přesně tak. Protože ve spojení s vlkodlačím otcem může dojít k rozvinutí úžasných schopností."
***
Jeho pohled
„Je ti líp, princezno?" políbím ji, když se vedle mě zavrtí a rozlepí víčka.
„Mnohem. Jak dlouho jsem spala?"
„Asi čtyři hodiny."
„Kruci, to jsem zazdila většinu dne. Stojí mi tam spousta práce. Měla bych honem vyskočit a..."
„Na to zapomeň. Doktor říkal, že po zbytek dneška se máš šetřit."
„Přišel vůbec na něco, nebo mi vážně jen nesedla snídaně?"
Navinu si pramen jejích vlasů na prst a přemýšlím, jak jí to sdělit. Netuším, jak zareaguje.
„Jessie, ukázalo se, že disponuješ jedním nesmírně vzácným genem..."
„To jsem jako nějak vážně nemocná?" vytřeští oči.
„Ne, ne miláčku. Uklidni se. Jen jsi...opravdu hodně výjimečná. V těch knihách, co čteš – narazila jsi někdy na zmínku o Pradávných?"
„Jistě. Prvotní smečka, kterou Bohyně stvořila a vložila do ní nejvíc ze sebe. Oplývali zvláštními dovednostmi, jichž si velmi cenili. Ať už si kdokoli od nich našel druha či družku, museli se tito připojit k nim a nebylo možné odejít do jiné smečky. Chtěli mít dohled nad tím, komu budou jejich vlastnosti předány. Bohužel na to dojeli, protože když došlo k tomu příšernému masakru ze strany lidí, kteří dobývali Divoký západ, byli prakticky smazáni z povrchu zemského. Proč o tom ale mluvíme zrovna teď? Myslela jsem, že jde o moje zdraví?"
„Víš, ono to s tím souvisí. Doktor udělal velmi podrobný rozbor tvé krve a zjistil, že jsi nositelkou právě genu téhle prapůvodní smečky. Takových bytostí se pohybuje po celém světě jen hrstka. Říká se, že mají zlatou krev Pradávných."
Jess vyletí do sedu a zalapá po dechu: „Ale jak to? Vždyť nejsem vlkodlak?"
„Z úplně pidi nepatrné částečky ano. Doktor má teorii, že se jeden ze tvých předků musel kdysi před masakrem oddělit od smečky jako samotář a pravděpodobně se nadále on i jeho potomci křížili už pouze s lidmi. Ovšem ten výjimečný gen se přenášel dál, ačkoli se všechny ostatní vlkodlačí znaky potlačily. Tím, že jsi při označkování přijala mou krev, vyvolalo to u tebe reakci, a proto se ti udělalo zle. Ale během chvilky to pomine, protože si tvé tělo zvykne. A až se jednou naše geny spojí ve společném potomstvu...páni, nemůžu se dočkat, až o tom řekneme smečce," zasměju se.
„No já se z tebe picnu," praští sebou zpět na záda do polštáře a skryje obličej do dlaní. Nespokojeně zavrčí.
„Ty snad nemáš radost, miláčku?"
Odtáhne ruce z tváře a nevěřícně na mě zírá.
„Momentálně jsem především v šoku. Víš co, vlkouši? Asi budu potřebovat, abys mě přivedl na jiné myšlenky."
„S největším potěšením," zazubím se a polapím ji v hlubokém polibku.
********
V téhle kapitole poprosím o velkou toleranci čtenářstva. Je mi jasné, že z vědeckého hlediska je ta Jessiina reakce na jeho geny po přijetí jeho krve nesmysl...ale tak zkusme si představit, že v tom hraje určitou roli vliv pouta a magie, která tyto nezvyklé tvory obestírá :-) Aneb když jste nějakou dobu dělali ve vědě a výzkumu a poznamenalo vás to na zbytek života, takže máte potřebu jakožto spisovatel řešit praktickou proveditelnost i u čistě fantasy příběhu :-)