Její pohled
Na oběd mě přijde vyzvednout ten kulhavý chlapec. Všímám si, že i levou ruku má v zápěstí zvláštně zkroucenou. Něco podobného měla má spolužačka ze základky, která prodělala dětskou mozkovou obrnu. Můžou mít vlkodlaci něco takového? Nebudu se ho samozřejmě vyptávat a s úsměvem na rtech ho následuji.
No, je to spíš nervózní úsměv, který mi při vstupu do jídelny zamrzne ještě o něco víc. Dnes tu není celá smečka. Pravděpodobně jsou někde v práci. Ano, jak jsem zjistila, i vlkodlaci běžně pracují, pokud zrovna nezabezpečují jiné úkoly. Woodlandští vlastní cosi jako smečkový konglomerát sestávající z celé řady podniků, co jsem od Marielly vyrozuměla.
Jenže stačí, že tu sedí ta tmavovlasá nádhera, která mě už zase propaluje opovržlivými pohledy. Ostatní se tváří spíše nedůvěřivě. Naštěstí je tu podpora v podobě Kiernanovy matky.
„Jessie, drahoušku, posaď se. Připravili jsme pro tebe těstoviny se špenátem. Bude ti to vyhovovat? Maso tam není."
„Díky, Mariello," vydechnu vděčně, „trefila jste se mi perfektně do vkusu."
Lisette jen protočí oči, ale v přítomnosti Alfovy mámy si nedovolí to jakkoli komentovat.
Po jídle chci odnést svůj talíř, jenže ten klučina se okamžitě vymrští a i přes svou indispozici je hned u mne a už se stará.
„Sladkou tečku na závěr? Kávičku? Cokoli, Luno," nabízí mi.
„Ach, ty jsi mi pozorný mladý muž," pochválím ho, „ale možná později."
Hrdě se usměje a líce mu zčervenají.
„To od tebe bylo hezké," poplácá mě Mariella po předloktí, když vycházíme z jídelny, „spousta členů smečky Ashtona moc nebere a spíše ho shazují, než aby jej někdo pochválil."
„Co se mu stalo?" odvážím se položit otázku.
„Komplikace při porodu. Je z dvojčat a on byl to druhé. Šel na svět špatným koncem a ještě se přidusil. Hlavu má sice bystrou, ale tělo to odneslo."
„Všimla jsem si, že tam jeho brácha taky byl. Neměli by chodit do školy, nebo tak něco?"
„Zrovna měli pauzu na oběd. Mladší děti většinou učíme doma, i když už ani to dnes není pravidlem. Starší, jako Ayla nebo Brinn, pak už studují na střední normálně."
„Máte to tu vše dost dobře rozdělené, že?"
„Ano, to je výhoda smečky."
„Hm, asi si o tom půjdu ještě něco načíst. Můžu si vzít knihu ven?"
„Zajisté, je tam krásně. Ale neopouštěj pozemek, ano? Hlídky tě když tak zastaví."
„Hlídky? To je ta jedna z funkcí, o kterých jste mi taky říkala?"
„Přesně tak. Vidím, že ti v hlavě leccos utkvělo. No, nebudu tě zdržovat od dalšího vzdělávání a běž si užít čerstvého povětří, když je tam tak hezky."
Cestou do knihovny narazím na Lisette. Nepříjemně se na mne ušklíbne.
„To bylo tak dojemný, u toho oběda. Je vidět, že chudinka jako ty se musí paktovat jen s podobnými ubožáky."
„Polib mi," utrousím na půl pusy a snažím se jí vyhnout.
Na konflikty nemám náladu. Bohužel, ona má asi jinou představu. Chytí mě za loket a neurvale mnou praští o zeď. Krucinál, proč tihle tvorové musejí mít takovou sílu?
„Dávej si na mě pozor," procedí mezi zuby a oči se jí promění na vlčí.
Seberu zbytky odvahy a zasyčím jí do obličeje: „Pozor by sis měla dávat ty. Já jsem tady Luna."
Jejím očím se vrátí lidská podoba a o krok ustoupí.
„Ještě si tě neoznačil, tak se moc nenaparuj."
Neozna...kurva co? Očividně mám vážně dost co studovat.
Rozdýchávám to až ke knihovně. Tam chvíli listuji rejstříkem a nakonec po žebříku vyšplhám pro několik svazků.
S knihami v náruči kráčím do ložnice. Složím je na postel a vyjdu na chvíli na balkon. Udělalo se fakt horko, takže zamířím do šatny. Chvíli se probírám ramínky, až narazím na jedny šaty. Páni, tyhle jsou vážně hezké. Krémové s drobnými modrými kvítky a krátkým rukávkem. Pro teplé počasí jako stvořené. Vklouznu do nich, nasadím sandály a vlasy vyčešu do vysokého ohonu.
Popadnu knihu, která mě zajímá nejvíc, a o chvíli později vyběhnu na trávník. Hlídka u dveří mě zdvořile pozdraví a sleduje trajektorii mého pohybu. Mířím k lesíku na okraji pozemku, kde by mohl panovat příjemný chládek.
Svezu se pod jednu břízu do heboučké trávy, zapřu se zády o její kmen a za okamžik se má mysl už ztrácí kdesi u vlkodlačích pravidel a rituálů.
Ze soustředění mě vyruší tiché zavrčení. Sotva dva metry přede mnou se plíží obrovský černo bílý vlk s těma nejmodřejšíma očima. Vyděšeně se škrábu do stoje a nahmatám zlomenou větev. Se stromem za zády a šelmou před sebou ale zjišťuji, že nemám kam utéct.
***
Jeho pohled
Matka mi sdělila, že Jessicu najdu venku na pozemku. Taky ji chválila, jak se sama pídí po informacích o našem způsobu života a prý se zachovala velmi laskavě k Ashtonovi. Neváhám proto ani minutu, beru na sebe vlčí podobu a běžím hledat svou družku.
Zpomalím, jakmile zavětřím její vůni. Sedí v květovaných šatech pod břízou a hlavu má zabořenou v knize. Je dokonalá. Našlapuji tichoučce, abych se jí mohl kochat. Neubráním se lehkému zavrčení, když jsem už kousek od ní a ona omamuje všechny moje smysly.
Oči se jí rozšíří strachem a zvedá se ze země. Dojdu k ní a šťouchnu ji jemně čenichem do břicha. Rozmáchne se klackem, který drží v ruce. Zakousnu se bleskově do jeho konce a vytrhnu jí ho.
Proměním se do lidské podoby.
„Co vyvádíš, Jess? To jsem já."
„Do prdele, Kiernane, ty jsi ale debil," uleví si, „víš, jak jsi mě vyděsil?"
„Ale...proč? Vždyť víš, že bych ti neublížil."
„Jo jo, a všichni víme, jak dopadla Karkulka. Navíc jsem netušila, že jsi to ty. Tos nemohl předem nějak...co já vím...štěknout, kdo jsi?"
„Štěknout? Nejsem žádný pes, jsem vlk!" zapřu si dlaň o strom nad její hlavou a vnímám, jak se jí zrychlil tep.
Nedokážu se na ni zlobit. Těším se na ni celý den. Ani během obchodních jednání jsem se nemohl pořádně soustředit a jen očima tahal hodinovou ručičku dopředu, abych už byl u ní. Pohladím ji po tváři a sjíždím dlaní po jejím krku k okraji výstřihu, z něhož raší tetování v podobě výhonků s drobnými modrými kvítky, jež se jí táhne po paži až po první kloubek na palci.
Na okamžik zadrží dech, když začnu stejnou trajektorii opisovat svými rty. Zastavím se na hebkém místečku mezi její šíjí a ramenem. Opatrně ho začnu zkoumat jazykem a přepadne mě chuť označkovat si ji hned teď.
Bojuju se svou touhou vyhrnout jí sukni, narazit ji zády na tu bělostnou kůru, vniknout do ní a ve chvíli, kdy bude na hraně rozkoše, otisknout do ní svoje tesáky.
Z úvah mě vyvede její plácnutí přes zadek.
„Zlej vlček!" odstrčí mě od sebe a hrozí mi před nosem vztyčeným ukazováčkem.
„Co..cože?" blekotám, protože všechna krev z mozku se mi nahrnula do kalhot.
„To mám z toho, že jsem ti ráno trochu povolila. A hned testuješ hranice, kam až tě pustím. Pro dnešek máš smůlu, svoje už sis vybral."
Sehne se pro knihu a štráduje si to k domu.
„Ale Jessie, nebuď taková," chytám ji za zápěstí.
„Já? Ty nebuď takovej. Člověk ti podá prst a už bys mu nejradši ukousnul celou ruku. Nebo něco jinýho."
„Nemůžu za to. Jsi tak nádherná a příšerně mě to k tobě táhne. S blížícím se úplňkem je to ještě intenzivnější," přitisknu si ji pevně k sobě.
„Hej!" majzne mě knihou po hlavě, „dej si pohov. Slíbils mi prostor a teď můžu sotva dejchat, jak se na mě mačkáš."
Ujede mi nespokojené zavrčení, ale nakonec ji pouštím. Doufám, že tuhle scénu nikdo neviděl. Alfa, co se nechá komandovat jako nějaké vlčátko. Ach jo.
***
Její pohled
Večer si lehnu do postele s knihou a chci pokračovat ve studování těch jejich podivných zvyků, když můj vlkodlak vyleze ze sprchy s ještě vlhkými vlasy a ručníkem omotaným nízko kolem boků.
Nevím proč, ale dá mi hodně námahy na něj nezírat. No tak jo, kdyby nebyl podivný mytický stvoření, který má pocit, že jsem jeho družka a dělá si na mě nemístné nároky, tak by byl fakt k sežrání. Tahle aby se člověk bál, jestli nesežere on jeho.
A vůbec, krucinál, Jess, odkdy o něm uvažuješ takhle. Není k sežrání. Jednou provždy není. Ale ty vypracovaný břišáky a široký ramena...Ježíš, ovládej se!
„Mohl by ses tu přestat producírovat a trochu se přioblíct?"
„Copak, rozptyluje tě to?" nasadí ten svůj zvlhčující pohled.
„Zase tak moc si nefandi," nakrčím nos.
Klekne si na postel, připlíží se až ke mně po čtyřech, vezme mi knížku z ruky a odloží ji na noční stolek. Na což reaguji podrážděným zavrčením.
„Ale ty bys sis mohla trochu odložit. Na co jsem kupoval ty krásný sexy košilky, hm?" zatahá mě za legíny.
„No tak to by mě taky zajímalo," odseknu mu.
Čapne mě za pas, stáhne si mě pod sebe a vzepře se nade mnou na loktech. Oči se mu zvláštně promění a sálá z nich chtíč.
„Sakra, Kiernane, prokaž mi aspoň nějaký respekt a slez ze mě," oddychuju zhluboka a mám pocit, jako bych bojovala sama se sebou.
„Týráš mě, Jess, strašně mě týráš," zašeptá mi do úst, „ale miluju tě a proto tě poslechnu. Jen mě takhle netrap příliš dlouho."
Vtiskne mi pusu, propustí mě zpod svého těla, zvedne se z postele a musí to jít pravděpodobně vydýchat na balkon. Když se vrací, už spím. Nebo to aspoň přesvědčivě předstírám.