O tři měsíce později
Její pohled
Opírám se o pult v obchodě s potravinami, do kterého v tomhle zapadákově páchne za den sotva pár živáčků. Ale můžu být ráda, že jsem vůbec nějakou práci dostala. Hlavně tím plním podmínku a něco na živobytí z toho taky kápne. Potřebovala bych ušetřit na novou káru, když jsem o tu předchozí přišla.
Vyfouknu znuděně další růžovou bublinu ze žvýkačky, když zaznamenám, že před krámem staví naleštěný černý pick-up. To se tu moc nepotká, většinou místní jezdí obouchanými a prorezavělými křápy staršího data. Takhle vyvoněný fáro jsem viděla naposledy, když jsem to vlkodlačí odstavila před Reného barem a klíčky hodila do schránky, než jsem zdrhla o pár měst dál...do hajzlu.
Skrčím se a hrábnu po baseballové pálce, kterou mi tu nechal majitel pro případ nouze. Zamknout obchod už nestihnu. Hlavním vchodem ven nemůžu, protože k němu míří ten chlap s huňatým obočím. Jediná šance je proplížit se zadním východem ze skladu.
Skoro ani nedýchám, když se soukám podél pultu. Zvonek dveří cinkne. Uslyším dva kroky a pak se návštěvník zastaví. Popotahuje nosem, jako by větřil. Sunu se po centimetrech vpřed. Stačí, abych proklouzla do zázemí obchodu, a pak už se můžu rozeběhnout ke dveřím.
Ve chvíli, kdy se chystám vyrazit, zablokuje mi výhled pár černých bot. Vymrštím se do stoje a zároveň se rozmachuji pálkou. Bez větších obtíží ji v letu zastaví a vyrve mi ji z ruky. Ucítím pod krkem jeho sevření, když mě nevybíravě naráží na regál.
„Konec hrátek. Je čas plnit si svoje povinnosti," zavrčí u mého obličeje.
„Táhni k čertu," zasípám.
Přizvedne mě, takže balancuji na špičkách a lapám po dechu. Nic by mi teď nečinilo větší potěšení, než mu moci tu pálku narvat někam.
„Nepokoušej moji trpělivost. To jsi dělala posledního čtvrt roku. Už na to kašlu. Alfa bez tebe musel vydržet dva úplňky. Je na tom čím dál hůř a začíná se to podepisovat na celé smečce. Za tři dny je další. A to už budeš hezky u něho."
„To ani omylem."
„Nemyslím, že by sis mohla moc vybírat. Jsi v podmínce, pamatuješ? A já mám velmi dobře zdokumentováno, co jsi provedla člence naší smečky."
Vyschne mi v krku.
„Nechtěla jsem, ale nedali jste mi jinou možnost..."
„To jsi tvrdila soudci i minule, že to byla sebeobrana a nic jiného ti nezbylo. A vyfásla jsi rok a půlletou podmínku. Toužíš teď jít sedět?"
Ztěžka polknu.
„Co ode mě chceš?"
Sevření na mém hrdle trochu povolí.
„Je to jednoduché. Vrátíš se k Alfovi a budeš se chovat jako řádná Luna. Žádné útěky, žádné problémy. Pěkně hodná holka stojící po boku svého druha a jednající v zájmu smečky."
„Když odmítnu?"
„Poputuješ hezky rychle do basy. O to se postarám."
„To je...jeho nápad? To on tě poslal?"
„Kdepak. Tohle je čistě moje iniciativa, protože mě už přestalo bavit ho sledovat, jak na tebe myslí dnem i nocí a trápí se. Jak každou volnou chvilku tráví tím, že tě aspoň pozoruje zpovzdálí."
„Cože, on mě celou dobu šmíruje?"
„Co si myslíš? Že by nechal svou Lunu bez dozoru, když nemůže být pod jeho osobní ochranou? Střídáme se v dohledu nad tebou 24 hodin denně."
„Uh." Na tohle jediné se v šoku vzmůžu. Takže zatímco si celou dobu myslím, jak se mi povedlo pláchnout, on o mně ví a nechává mě hlídat. No, tak to je fakt boží. Kam se na to hrabou pravidelné návštěvy u kurátorky.
Dochází mi, že jsem pěkně v hajzlu. Ten to tak snadno nevzdá. Ať se hnu kamkoli, pořád ho budu mít za zadkem. To v lepším případě. V tom horším mu nakonec rupne v bedně a zase mě odvleče do svého brlohu, nebo jak vlastně tihle vlkodlaci nazývají to, kde bydlí.
„A když...když budu souhlasit, tak co z toho budu mít já?"
„Svého Alfu a jeho nehynoucí lásku. Postavení ve smečce, které chce mít každá. Už se nebudeš muset protloukat od jednoho podřadného místa k druhému. Bude o tebe postaráno tím nejlepším možným způsobem. Budeš v bezpečí."
„Pche," ujede mi.
Jeho výraz ztvrdne a oči jako by zdivočely.
„Jestli je ti to málo a myslíš, že ti ve vězení bude líp, není nic snazšího, než ti to splnit." Zaloví ve vnitřní kapse saka a vyloví fotky, z nichž se mi obrátí žaludek. Je na nich ta blonďatá dívka, kterou jsem uhodila při svém útěku. Na spánku má nepěknou ránu a celkově mi přijde dost zřízená, ale aspoň mám důkaz, že je naživu.
„K čertu, tak dobře," vzdávám to nakonec. Obě vyhlídky stojí pěkně za hovno, ale pořád mám pocit, že od vlkodlaků se jednou možná dostanu snáz, než z cely.
„Tak se mi to líbí. A ještě něco. Budeš se tvářit, že se vracíš dobrovolně z vlastní vůle. Jestli cekneš o naší dohodě, vyřídím si to s tebou."
„Ty jsi stejně pěkněj bastard," neodpustím si.
„Hezké, že mě tak tituluje podřadný zmetek jako ty," ušklíbne se, zatímco mě strká ke dveřím, „a teď mazej do auta."
„Počkej! Nemůžu jen tak zmizet z obchodu a nechat ho bez dozoru."
„O to se postarám já. Majitel nám taky ledacos dluží."
„Ale...potřebuju k sobě, vzít si věci."
„Všechno dostaneš nové."
„Chci svoje věci. Aspoň některé," trvám si na svém.
„Grrr, no tak jo, kurva. Když pak už přestaneš otravovat," nacpe mě do auta. Bože, s jakou chutí bych ho tou baseballkou majzla.
Zastaví mi před motelem, ve kterém provizorně bydlím. Mám ho prakticky nalepeného na zádech, když stoupáme po schodech.
„Nějakej respekt k osobní zóně by se hodil," utrousím.
„Spíš by se hodilo, kdybys sebou mrskla," pobízí mě nerudně.
Nacpu do tašky to nejnutnější. Moc věcí nemám a jsem zvyklá balit ve spěchu. Během posledních pár měsíců to mám za sebou několikrát.
Vyrve mi zavazadlo z ruky a popohání mě k autu. Připadám si, jako by mě vezl na popravu.
***
Její pohled
Stavíme před velkorysým stavením, ze kterého jsem za poměrně dramatických okolností před čtvrt rokem uprchla. Stáhne se mi žaludek.
Tělesným porostem hojně obdařený muž mě chytá za paži a vede dovnitř. Tiskne mne dostatečně slabě, aby to nevypadalo, že jsem vlečena násilím. A dost silně na to, abych pochopila, že odpor je marný.
Sklopím hlavu, abych se vyhnula překvapeným pohledům těch, které potkáváme na chodbách. Budova je nesmírně rozlehlá a působí na mě jako bludiště.
Když konečně zastavíme před jedněmi dveřmi, ucítím trhnutí, jak si mě srstnáč přitáhne blíž a výhružně šeptá: „Nezapomeň, co jsme si řekli." Poklepe si přitom významně na klopu saka, pod níž ukrývá usvědčující materiál.
Vzmůžu se jen na přikývnutí, protože v krku mě dusí knedlík strachu a nervozity.
Zaklepe na dveře a pootevře je.
„Carle, teď se mi to..." zadrhne se Kiernan uprostřed věty a zavětří. To už jsem vstrčena do místnosti a dveře se za námi zavřou.
Oči se mu zvláštně změní, když spočinou na mojí maličkosti. Nějaká pošahaná část mého srdce zaplesá, že ho znovu vidí. Vrazím si v duchu imaginární pohlavek, abych se vzpamatovala.
„Jessie?" pronese jako v transu a pár kroky překoná vzdálenost, která nás dělí, aby mě sevřel v náruči. Stojím jako solný sloup a nechávám ho zabořit mi nos mezi krk a rameno. Jakmile mě políbí na rty, ucuknu o kousek vzad. Kruci, neříkala jsem, že na mě se bez dovolení nesahá?
„Co tu děláš?" ptá se a nespouští ruce z mých ramen.
„Já...ehm...přemýšlela jsem a...říkala jsem si že...bych možná přeci jen měla dát šanci tomu zkusit...být Luna?"
„Opravdu?"
„Ano, právě takhle to řekla i mně," vkládá se do toho Carl. „Byl jsem dnes při hlídkování trochu neopatrný a ona mne u obchodu zahlédla. Hned za mnou běžela a poprosila mne, zda ji mohu vzít za tebou, protože její útěk byl zbrklý a moc ho lituje, viď?"
„Uhm...jo, úplně přesně."
Ty jsi fakt neskutečnej parchant, chlupáči.
Kiernan na mě hledí jako na modlu a znovu mě políbí. Tak sakra, nemohl by mě přestat ocumlávat?
„Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost," šeptá do mých rtů a ta divná část mého srdce se zase zvláštně tetelí. Ale dost už, ty tam!
Nervózně se ohlédnu po chlapovi za sebou. Alfa si to mylně vyloží jako mou touhu po soukromí.
„Díky, že jsi ji přivedl, Carle. Necháš nás chvíli o samotě?"
„Zajisté," kývne úslužně.
Pak ke mně napřáhne pravici a nápadně silně mi ji stiskne, až mě to zabolí.
„Jsem rád, že ses správně rozhodla a jsi zpět, Luno," dodá s křivým úšklebkem.
„Neumíš si představit, jak jsi mi chyběla," pronese Kiernan, když osiříme, a přejíždí rukama po mém těle, jako by se snad potřeboval přesvědčit, že se mu to nezdá.
Poodstoupím stranou.
„Nemohl by ses mě přestat pořád dotýkat? Jsem z toho nervózní," přiznám a jemu přelétne po obličeji zmatený stín.
„Myslel jsem, že když ses vrátila..."
„Tak co? Vrhnu se ti kolem krku a všechno bude růžový? Podívej, já na ty vaše předurčený druhy a družky nebo co nevěřím. Ano, máš mě zpátky. Ale vidím tě podruhý v životě. Potřebuju trochu prostoru, abych se rozkoukala a pokusila se to celé pochopit. Do té doby bych byla ráda, abys to respektoval a ten prostor mi dopřál. Časově i fyzicky."
Usadí se zpět za pracovní stůl do svého koženého křesla, promne si tvář a kouká na mě jako tydýt. Připadá mi, že od posledně je bledší, možná trochu hubenější a má strhané rysy. Jako by se dlouho nevyspal, nebo ho něco trápilo.
Lehce mě z toho píchne u srdce. Ale tak kruci, Jess, co je to s tebou? Bude ti snad líto vlkodlaka, co tě posledně proti tvé vůli unesl a jehož kámoš tě teď vydírá?
„Takže, ty pořád nic z našeho pouta necítíš? Netáhne tě to ke mně tak, že si nemůžeš pomoci? Nemáš potřebu mé blízkosti? Nevrátila ses proto?" pronese zklamaně.
„No, já..."
Hele, sklapni ty zmagořilej kousku mýho srdečního svalu.
„...my lidi to takhle asi prostě nemáme. Jako jasně, když se zamilujeme, tak tyhle pocity prožíváme. Ale není to tak, že by mi někdo řekl: hej, tohohle borce teď budeš milovat, protože ti je určenej a prásk – instantně se zamiluju. Chce to poznávání. Čas. To pouto si tvoříme. Ne, že je nám dané," pokouším se mu to nějak vysvětlit.
„Dobře. Ale, zůstaneš? Proto ses vrátila, abys nám ten čas na vytvoření pouta poskytla? Chceš nám dát šanci?" upírá ke mně ten svůj nebesky modrý zrak.
„Jo, přesně proto jsem tu," vydechnu rezignovaně. Co mi taky zbývá, jestli nechci nechat Carla, aby mě dal zabásnout pro porušení podmínky.
A ty, pošahaná části srdce, se přestaň radovat.