Jeho pohled
Ta neúžasnější vůně na světě prostoupí moje chřípí. Mé smysly se zostří a jdu za ní neomylně skrz všechno to aroma kávy, koláčů, opečených toastů a míchaných vajec.
Její zdroj má temně rubínově rudé vlasy vyčesané do ležérního uzlu a zajištěné bavlněným šátkem s paisley vzorem. Přes černé džíny a bleděmodrou košili, jejíž cípy si zavázala v pase na uzel, má převlečenou růžovou zástěru s firemním logem.
Na chvíli se zastavím a větřím. Není pochyb. Moje Luna. Konečně.
Svezu se na židli.
Nalévá z konvice kávu starému Dunholmovi a pokládá před něj porci mandlového koláče. Popřeje mu dobrou chuť a pak přichází k mému stolku. Vytahuje z kapsy zástěry bloček, cvakne propiskou a věnuje mi nádherný úsměv. Mám dojem, že si mě trochu zaujatě prohlíží, když se ptá na mou objednávku.
Nejsem schopen ze sebe vypravit jediné slovo. Její vůně mě naprosto omračuje. Vpíjím se do jejího zelenkavého pohledu. Moje.
Nervózně si odkašle a zopakuje svůj dotaz. Má ruka automaticky vystřelí, aby sevřela její zápěstí a přitáhla si ji blíž. Oči jí potemní a vyškubne se mi.
„Tak to prr, na mne se nesahá."
Trochu mě tím zmate. Musí přeci cítit to samé, ne? Ví, kým pro ni jsem?
Chvíli si vyměňujeme pohledy, než si povzdychne a pronese: „Pošlu vám sem radši někoho jinýho."
„Počkej," omotám jí zezadu paži kolem pasu, když se ke mně otočí zády a má se k odchodu.
V příští vteřině se mi zatmí před očima a slyším křupnutí vlastního nosu. Rozmáchla se loktem a trefila mě přímo do tváře.
Pustím ji, zakleju a mnu si krvácející část obličeje. Díky Bohyni za rychlou regeneraci. Ale stejně to bolí pekelně.
„Jess!" ozve se zděšený výkřik majitele podniku, „co to vyvádíš! Vždyť se dostaneš zase do průšvihu!"
Takže, Jess, hmm.
Muž zbledne, když mě i přes pochroumaný obličej poznává.
„Pane Darkwoode, já se omlouvám. Jessie je tu nová a je trochu horká hlava. Jste v pořádku?"
„Zajisté," zamručím a otřu si krev z nosu i rukou do kapesníku.
„Jessico, omluv se," nařizuje servírce.
„Já?" zabodne si šokovaně prst do hrudníku, „omlouvat by se měl on!"
„Jessico, ve tvé situaci nemáš moc na výběr. Víš, kdo to je?"
„Je mi putna, kdo je! Nemá na mne co sahat, i kdyby byl perský princ! Pan Dunholm by mi jistě mohl dosvědčit, že ten chlápek na mě šmátnul a omezoval mě i přes předchozí varování."
„Mrzí mne to, Jessie. Nechtěl jsem se chovat nevhodně. Omlouvám se, pokud došlo k nedorozumění."
„Pane Dark...woode," zakoktá se majitel.
„Tak fajn. Ale ještě jednou na mě chmátnete a pošlu na vás Boba," pohodí hlavou k robustnímu baristovi. „A teď, máte konečně vybráno?" zeptá se rudovláska a už zase třímá notes a propisku.
Objednám si černou kávu a zapečený toast se šunkou a sýrem. Zatímco jde vyřizovat mou objednávku, odebírám se na toaletu a smývám z obličeje i prstů zbytky krve. Nos už jen lehce pobolívá, zlomený nejspíš nebyl. Ta holka má stejně pořádnou ránu. Takhle jsem si rozhodně svoje první setkání s osudovou ženou nepředstavoval.
Nevím, co se stalo špatně. Vždyť není pochyb. Je to ona. Je moje. Její vůně a to, co se mnou dělá, o tom jasně vypovídají. Vždycky jsem si myslel, že až svou Lunu potkám, tak to prostě do sebe všechno zapadne. Oba pocítíme, že jsme si souzeni. Rozhodně bych nečekal, že se naštve a sejme mě.
Sedám si zpět ke stolku přesně ve chvíli, kdy přichází s mým jídlem. Je velmi obezřetná, když přede mne klade i šálek horké tekutiny. Zpytavě mě pozoruje a drží si odstup. Její vůně mě lechtá v žaludku.
„Hele, nechtěla jsem vás tak zmasakrovat, ale prostě fakt nesnáším, když je někdo dotěrný a šahá na mě. Jestli vám můžu dát dobrou radu, tak si příště takovýhle manýry odpusťte. Na to není zvědavá žádná žena."
„Je mi líto, že ti to bylo nepříjemné, Jessie. Žádné jiné bych se takhle nedotkl."
„Tak to nedělejte ani mně a budeme v poho."
Otočí se ještě přes rameno a zavrtí hlavou.
Vůbec nevím, co jím ani piju. Veškerou nadvládu nad mými smysly převzala ona. Když pak platím, jen těžce odolávám pokušení strhnout si ji do klína, zabořit nos do jejího krku a nasávat ji plnými doušky. Nechávám jí tučné spropitné, za něž mi věnuje rozpačitý úsměv.
***
Jeho pohled
Má dneska dvanáctihodinovou šichtu. Zatímco sedím v autě před restaurací, stihnu vyřídit pěknou řádku telefonátů. Jeden z nich proběhne s mým Betou Carlem.
„Našel jsem ji. Lunu."
„Vážně, kde? Jaká je? Jak to proběhlo?"
„Ehm...čekal jsem trochu jiný průběh. Ale je...omračující." Ano, to je to pravé slovo, které ji vystihuje. Nejdřív vás omráčí svou vůní a půvabem a následně ránou mezi oči.
„Takže...kdy nám ji přivedeš ukázat?"
„No, řekněme, že to ještě asi bude vyžadovat nějakou snahu. Každopádně, teď na ni čekám, abychom se mohli poznat blíž. A od tebe bych potřeboval, abys mi ji v mezičase trochu proklepl, ze které je smečky a tak. Jessica Vaughnová. Pracuje v Reného baru. Pokud chceš další informace, volej jemu, bude s tím počítat."
„Provedu, Alfo. Tak hodně štěstí," popřeje mi ještě.
Rudovláska konečně zhasíná a zamyká restauraci. Obezřetně se rozhlédne a pak s klíčky v ruce vyrazí ke svému vozu. Její vůně naplní vzduch.
Rychlým krokem zamířím k ní. Všimnu si, jak se jí strachem rozšíří oči. Takhle by na mě přeci neměla reagovat.
„Jessie."
„Nechte mě na pokoji," sedá rychle do auta a zamyká se v něm.
„Jess, prosím, chci s tebou mluvit," ťukám na její okýnko s prosebným výrazem.
„Já s váma ne. A jestli hned neuhnete, klidně vás přejedu," zahrozí a nastartuje.
O krok ustoupím, protože po tom ranním zážitku nepochybuji, že je toho schopná. Jasně, že bych to sklo mohl jediným úderem pěsti rozbít, ale ten děs v jejích očích mi v tom zabrání. Šlápne na plyn a vyjede na cestu.
Doběhnu bleskem ke svému vozu a vydávám se za ní. Jede jako magor. Světla našich aut vrhají prostřednictvím lesa podivné stíny na silnici. Měla by zpomalit. Probliknu ji. Ještě na to šlápne. Modlím se, aby to měla pevně pod kontrolou a před tou levotočivou zatáčkou včas ubrala.
O pouhé vteřiny později už jen ke svému zděšení slyším pištění gum a brzd a vidím její auto vyletět ze silnice. Stranou u spolujezdce to naboří do stromů.
Zastavím u krajnice a ženu se k ní. Z motoru se kouří a celá pravá strana auta je na maděru. Dveře otevřu tak prudce, až je vyrvu z pantů. Z rány na čele jí teče krev a pravou paži má pořezanou od kusu rozšklebeného plechu. Stehno jí taky nepěkně krvácí.
Sahám jí na krční tepnu a zjišťuji, že je sice v bezvědomí, ale žije. Vymotám ji z pásů a beru ji do náruče. Její vůně prostupuje každým mým pórem. Posadím ji na sedadlo spolujezdce a připoutám ji. S naší schopností regenerace by se měla každou chvíli začít hojit a probírat. Stejně pro jistotu volám našemu smečkovému lékaři, aby byl nachystán na pacientku.
***
Její pohled
Probírám se a třeští mi hlava. V pravé paži mi bolestivě škube. Málem dostanu infarkt, když první věc, co spatřím, jsou ustarané oči modré jako letní obloha. Okamžitě je poznávám. Patří tomu chlápkovi z baru.
Vymrštím se do sedu a jsem připravena se na něho vrhnout. Jeho silné ruce sevřou moje ramena.
„Nech mě bejt, ty úchyle!" snažím se ho přeprat. Má příšernou sílu.
„Jessie, uklidni se. To nic, nikdo ti neublíží," snaží se mě konejšit.
Podaří se mi ho škrábnout nehty do tváře. Pevně mě uchopí za obě zápěstí.
„Dost!" zařve.
Do očí mi hrknou slzy.
„Promiň. Promiň, to jsem nechtěl," přendá si mé ruce do jedné své velké dlaně a druhou mi stírá vlhko z tváří. Obličej má jen pár centimetrů od toho mého a vidím, jak se mu škrábanec pomalu zaceluje.
Zorničky se mi rozšíří hrůzou.
„Co jsi zač? Jak to děláš s tou ranou?"
„To je přeci naše přirozená regenerace," objeví se mu v tváři zmatení.
Projede mnou zvláštní pocit, když se na něho dívám takhle zblízka.
„Čí vaše?"
„Vlkodlaků. Vždyť jsi přeci taky..."
„Není," ozve se ode dveří.
„Cože?" přejíždí střídavě pohledem ze mě na muže, který právě vstoupil.
„Odebral jsem jí krev, když jsi ji sem přivezl zraněnou. Bylo mi divné, že se nehojí. A ona není jednou z nás. Je to jen obyčejná lidská dívka."
„To přeci...je to moje Luna. Nemůže být jenom..." hlas se mu zasekne, přejede mi palcem po rtech a zhluboka se nadechne s tváří skloněnou k mému krku. Po páteři se mi rozeběhne podivné rozechvění. Rychle z něho vystřízlivím.
Vlkodlaci.
Do prdele. Tak ony to nebyly jen báchorky, co se o tomhle městě povídá? A já jsem teď ve spárech jednoho z nich?
Začnu se s ním znovu prát. Tváří se, jako by ho to snad překvapovalo.
Co čekal? Že si mě odvleče do svého doupěte a já se nechám v klidu pokorně sežrat, nebo co se mnou má vlastně za plány?
„Přestaň! Prosím tě, přestaň se mnou bojovat. Mám strach, abych ti neublížil, pokud jsi jen...člověk."
Syknu bolestí, když mě omotá ve svých pažích a zmáčkne mi při tom poraněnou ruku.
„Už jsi klidná?" zašeptá u mého ucha.
„To teda nejsem," zavrčím a odpovědí je zesílení jeho objetí, v němž jsem uvězněna. Hluboce dýchá a cítím, jak mu silně tluče srdce.
Nešlo by třeba probodnout kůlem? Počkat, to na vlkodlaky asi neplatí, nebo?
„Teď tě pomalu pustím. Žádné hlouposti, ano?"
Přikyvuji. Hlavně, ať ze mě dá ty ruce pryč.
Jakmile se vymaním z jeho sevření, okamžitě na posteli odskočím co nejdál od něho, až mi stehnem projede bodavá bolest. Rovnám si podivnou noční košili, do které mě oblékl bůh ví kdo.
„Chceš mě zabít?" vyhrknu na něj otázku, odpověď na niž mě momentálně trápí nejvíc.
„Zabít? Ne, u Bohyně! Vždyť jsi moje družka. Miluju tě."
Ty vole. Není to jen vlkodlak a úchyl, co mě unesl. Je to i psychouš!
„Hele...já...uhm...vím s jistotou, že žádná tvoje družka nejsem. A nevím, co si namlouváš, ale určitě mě nemiluješ. Viděl jsi mě dneska ráno poprvé."
Vyloudí na obličeji bolestnou grimasu. Natáhne ke mně paži a pokusí se mne pohladit. Zatřepu hlavou, abych se jeho dotyku zbavila. Stáhne ruku do svého klína a tváří se, jako bych mu ten kůl do srdce fakt vrazila.
„Jistě, že miluju. Čekám na tebe celý život. Jsi mi souzena. Jsi Luna svého Alfy. Teď, když jsem tě konečně našel, jsme nerozdělitelní."
Hledám zrakem pomoc u toho muže, kterého považuji nejspíš za lékaře.
„Prosím, neubližujte mi. Pusťte mě odsud a já přísahám, že o tom nikomu neřeknu. Sbalím si svých pět švestek a pojedu zase o město dál," přemlouvám ho.
Povzdechne si a pokrčí rameny.
„Musíte se po té autonehodě dát do kupy. A třeba mezitím s Alfou naleznete společnou řeč."
„Nechci s nikým hledat společnou řeč. Chci domů," zaúpím a přemůžou mě slzy bezmoci. Když zabořím tvář do dlaní, ucítím, jak mi rozcuchané kadeře jemně čechrá čísi ruka.
Po pár minutách se trochu uklidním a zkoncentruji. Když zvednu uslzené oči, setkám se opět s tím nejmodřejším pohledem. Mám pocit, že si se mnou sám neví rady. Odtáhne ruku z mé hlavy a prohrábne si černé vlasy, které mu padají do čela.
„Jessie, záleží mi na tobě. Jsi to nejdůležitější v mém životě. Budu tě chránit. Budu se o tebe starat. Nedovolím, aby ti někdo ublížil. Jen tu prosím buď pro mě."
Srdce se mi sevře. Zní to tak strašně upřímně, až mě to děsí. Jedno vím ale jistě. Nestrávím tu ani o vteřinu déle, než je nezbytně nutné.
**********
Ctěné čtenářstvo :-), doufám, že i tento příběh vás zaujme. Vlkodlačí téma je pro mě popravdě docela vystoupení z komfortní zóny, jelikož na tyto mytické tvory tu na Wattpadu máme spoustu jiných expertů. Ale fakt jsem se snažila s tím vypořádat, jak nejlépe jsem uměla :-), tak mi dejte prosím šanci a budu moc vděčná za veškeré hvězdičky a komentáře.
Vydávání plánuji opět každý všední den ráno, pokud povinnosti dovolí. Celkově chystám 27 kapitol + epilog.