Asi neexistuje častější rada začínajícím autorům, než vyvarovat se klišé. Na druhé straně existují lidé, kteří vám řeknou, že je to blbost - proč nevyužít osvědčené, fungující motivy, zvlášť, když ještě nejste příliš zkušení? Nemluvě o tom, že v dnešní době je vážně těžké přijít s námětem, který ještě nikdo nikdy nepoužil.
Angličtina má trochu výhodu, že pro často požívané náměty má označení hned dvě "cliché" a "trope", přičemž negativní nádech má jen první z nich.
My Češi si musíme vystačit s "klišé" pro oba případy. Na výraz "trope" sice občas narazím i v českých textech, ale ještě není moc zaužívaný.
Pokud bych měla vysvětlit rozdíl, napadlo mě takové přirovnání k omalovánkám - to že máte na jedné straně barevný vzor, ještě neznamená, že se ho musíte do puntíku držet. Můžete změnit barevné schéma, dodat stínování nebo dokonce přikreslit dodatečné linie a obrázek tím úplně přetvořit. Ačkoliv, omalovánky nejsou možná nejlepší příměr, na snaze přesně napodobit vzor není v tomhle případě nic špatného a žádá si to určité schopnosti.
Jde spíš o to, že ten mustr nemusíte nezbytně následovat do poslední čárky. Některé motivy se ve fikci objevují tak často, prostě proto, že fungují. A není nic špatného na tom, že si je taky půjčíte - jen je nemusíte nezbytně zpracovat "ve stejných barvách" jako váš vzor.
Řada literárních hrdinů jsou sirotci, protože je to zajímavá výchozí pozice pro spoustu věcí. Můžete tím, vysvětlit, proč se dokážou už mladím věku postavit na vlastní nohy, může je to motivovat v pátrání po jejich kořenech, podnítit k pomstě, zakrýt nějaké zajímavé tajemství, které teprve vyplave na povrch atd. Pokud se chcete vyhnou té méně pozitivní straně klišé, pak bych se jen vyvarovala přílišného tlačení na soucit - chudáček siroteček, fňuk, fňuk.
Prvotní inspirací k téhle kapitole vlastně bylo jedno video, kde si autora stěžovala na "Damsel in distress mindset", volně přeloženo na pozici dámy v nesnázích.
Znáte to z řady pohádek a romantických příběhů - princezna je kouzelníkem/pdrakem/zlým králem zavřená někde ve věži a celý děj jen sedí a vzdychá, zatímco sledujeme udatného hrdinu, který se jí snaží zachránit.
V tomhle případě nešlo o nějakou feministickou stížnost v tom smyslu, že dnešek si žádá aktivnější hrdinky, ale spíš postřeh, že autoři často napasují tuhle roli na každou postavu, která upadne do zajetí.
V momentě, kdy padnou do rukou protivníka, tak i nejschopnější hrdinové náhle upadají do režimu dámy v nesnázích, sedí na zadku, bezradně vzdychají a čekají, až je někdo z ostatních postav přijde zachránit.
Přitom je tolik možností, co by mohl zajatec zkusit udělat. Abych uvedla nějaký srozumitelný příklad, vezměte si takové Avengers. Čekal by někdo z nich bezradně, než ho ostatní vysvobodí?
ostatně, nemusíme v tomhle ohledu spoléhat jen na fantazii, Tony ze zajetí utekl, tím, že použil svůj mozek a své dovednosti. Thor v Ragnaroku na to šel trochu víc frontálně a věřím, že by se paličatě pokoušel utéct tak dlouho, dokud by vládl svým tělem, kdyby se dostal do tvrdšího vězení. Clint coby špion a Steve coby výborný taktik, by patrně našli cestu na svobodu, která by svou rafinovaností zahanbila i vězně z hradu Colditz. Nataša by předstírala poraženectví a v mezičase by by tahala z nepřítele informace nebo by mezi jeho lidi zasela neshody, aby si umožnila útěk. A pokud jde o Bruce, tady by hodně záleželo na tom, jak moc by to vědení štvalo Hulka - pokud hodně, jistě by se probil ven pěstmi, v opačném případě by si musel Bruce poradit hlavou.
Takže jestli nějaká z vašich postav upadne do zajetí, zvlášť pokud tam má setrvat půl knížky, nedělejte z nich dámu v nesnázích a buďte krapet kreativní.
Existuje celá řada podobných klišé, na která si lidé stěžují a skoro vždycky je problém ne v tom, že nějakou situaci vyvoláte, ale spíš, jak jí ukočírujete.
Třeba klasická scéna s časovanou bombou, kterou hrdina zastaví v poslední vteřině - nemohlo by na číselníku zbýt třeba pět nebo sedm vteřin? Musí to být jedna?
Otrávené protočení panenek taky spolehlivě vyvolá prohlášení vaší hrdinky: "Nejsem jako ostatní holky."
Není nic špatného na tom, pokud si vaše hrdinka připadá osamělá, nikam nezapadající, ale nesmí v tom být podprahové sdělení "Jsem lepší než ostatní holky".
Jak už jsem řekla, těžko přijdete s nějakou naprosto originální zápletkou, ale nic vám nepbrání dát i stokrát použitému schématu nějaký vlastní twist - zasadit příběh do neobvyklých kulis, které máte v malíku, vyprávět z pohledu neobvyklé postavy, změnit perspektivu.
Jestli chcete nějakou inspiraci, tady je pár věc, které v příbězích nevídám dost často:
Obránce tradic. Mnoho příběhů adoruje změnu a novinky, hlavní postava musí změnit svět a všecho, co doposud platilo je fujky, fujky, omezující, utlačující, nefunkční, do starého železa s tím! Změna je nepochybně nutná, ale ne všechno nové je automaticky lepší a ne všechno, co tu existuje už léta, je nutně špatné.
Takže bych si moc ráda přečetla, jak někdo dokáže ocenit hodnotu tradic a postavit se za ně. Nebo ještě lépe - dvě hlavní postavy, jedna kope za tradice, druhá tvrdě prosazuje modernu, ale ve finále se sejdou někde uprostřed.
Hodně romantických povídek má hrdinu/hrdinku, kteří za sebou mají vztah s někým naprosto příšerným, kdo si jich nevážil a teď se bojí znovu hledat lásku.
Já bych ráda opačnou perspektivu. Člověka, který je ten "příšerný ex" (nebo ta "příšerná ex", abychom nediskriminovali) - nemyslím tím nutně násilníka, stačí nevěra, nedostatek pozornosti, sebestřednost, ... A takováhle osoba je znovu zamilovaná, jenže objekt její touhy nemá zájem, protože našeho Cassanovu předchází nemilá pověst. Dokáže na sobě zapracovat a být konečně zralým partnerem své nové lásce?
Vlastně jakýkoli příběh, kde hlavní postava není v pozici "měl(a) jsem od začátku pravdu, proč jste mě neposlouchali", ale je to naopak někdo, kdo se na začátku mýlí, je v neprávu a v průběhu děje musí svoje postoje zásadně přehodnotit.
Trochu zajímavější náhled na téma neopětované lásky - nejčastější jsou dva scénáře, buď se láska v prlběhu děje stane opětovanou nebo je objekt touhy vlastně děsný kretén (blbka) a až to hlavní postava prohlédne, skončí s někým lepším.
A co když je ten objekt marné touhy vlastně fajn, až na to že šťastně zadaný jinde a přesto se vaše postava dokáže zamilovat do někoho jiného?
A nebo něco ještě originálnějšího! Hlavnímu hrdinovi, právě vyznal lásku jeho dávný kamarád nebo kamarádka, čímž ho uvedli do ukrutných rozpaků, protože on je vidí jen jako přátele, ale nechce je ranit. takže se usilovně snaží seznámit je s někým jiným, na koho by mohli přenést své city.
V souvislosti s klišé se mi vybavila i stížnost fandomové teoretičky Belldandy, její odůvodnění, proč téměř nečte AU s Omegaverse - v momentě, kdy autor udělá z některé postavy Omegu, často letí do koše celý původní charakter a z dotyčného je ufňukaný, hormonální uzlíček nervů. Troufám si říct, že se něco podobného občas stává i v genderswapových povídkých, kdy se postavy najednou začnou chovat v rozporu se svým původním charakterem, jen prot, že jim autor změnil pohlaví.
Určitě by se dala vymyslet celá řada dalších příkladů. jen proto, že má váš příběh poněkud klišovité rozestavení figur, ještě neznamená, že musí tak i skončit. jen prot, že jsou vaši hrdinové nějaká variace na Romea a Julii, ještě neznamená, že to musí skončit dvojitou sebevraždou.