Padal na něj strop. V šatně, když do skříňky házel zelenou zástěru, v kavárně, když procházel mezi stolky, i venku na ulici, když se nerozhlédl na přechodu a řidič červeného Subaru na něj začal troubit a divoce gestikulovat. Něco zařval zpátky, pořádně si nepamatoval co, ale kdyby ho slyšela matka, zůstal by bez večeře. Možná i dva dny.
Kdyby to bylo na něm, s radostí by jí nacpal svou porci brambor do pusy a sledoval, jak je plive všude kolem sebe a snaží ze sebe dostat... cokoli, jenom ne omluvu.
Padal na něj strop. V chodbě, když se vztekal nad zašmodrchanými tkaničkami, v kuchyni, kde si opláchl obličej a polil tričko, i v ložnici, když fanaticky prohrabával šuplíky nočního stolku. Jejich obsah nakonec vysypal na postel a se sáčkem trávy – co si pamatoval, mělo jí být víc – a krabičkou s posledními dvěma sirkami si lehl na koberec před postel. Hlavu strčil pod otevřený šatník a nohy si vyhodil na matraci. Na nose ho šimral rukáv košile, té, kterou si od něj Arthur před pár dny – týdny – půjčil. A kterou si měl nechat. Zaklel.
Odhrnul ramínka stranou, aby měl aspoň trochu prostoru nad hlavou a vděčně si zapálil již ubaleného jointa.
Z podivného úhlu se na něj dolů šklebil Jim Morrison a on ramínka zase stáhl k sobě. Zakuckal se, když mu všechen vydechnutý dým zůstal v obličeji jako hustá mlha nad blaty. Hrudníkem se mu rozlévalo zvláštní teplo a jeho dech se změlčoval. Položil si ruku na břicho a několik minut se bavil tím, jak se společně s bránicí zvedá a zase klesá.
Potáhl si ještě dvakrát nebo třikrát a půlku típl o dřevěnou podlahu pod cípem koberce. Vedle sebe nahmatal krabičku sirek a jednu po druhé nechal dohořet až ke kraji, tak akorát, aby si nespálil prsty. Otupěle sledoval nízký, zářivě oranžový plamen a soustředil se na teplo, které se mu šířilo k přibližující se dlani.
Hrát si se sirkami, to byla další věc, za kterou by ho matka jistě nepochválila. Vzpomínal si, jak našla v šuplíku jeho skříně krabičku, když mu přišla uklidit vyprané oblečení. Že bude mít někde schované i cigarety už bylo bez debaty, proto jí poloprázdnou krabičku odevzdal sám. Na půl ucha si vyslechl kázání o škodlivosti kouření i rozsudek o zákazu vycházení z domu na další dva týdny a hned, jak se slovy, že se to dozví otec, vypochodovala na chodbu, napsal Maxovi varování o možné pokojové čistce.
„Cigára, Dante?"
Ve dveřích se stál Quentin ve značkových teplácích a domácím tričku a na tváři mu pohrával úšklebek. Na nose měl rozeseté pihy a pro jednou si černé vlasy nevyčesal nahoru, přesto se Dante nezdráhal přiznat, že z nich dvou je jeho bratr ten hezčí.
„Nemůžu za to, že můj pokoj nemá uvolněnej parapet," ohradil se na koutek úst. Odeslal zprávu a našpulil na Quentina rty. „Taky bys mě mohl nechat si tam pár věc schovat."
„A nechat tě lozit do mýho pokoje, to by se ti líbilo, co?" zakroutil hlavou. „Kolik dní nesmíš ven?"
„Čtrnáct."
„Promluvím s ní."
Skepticky na něj pohlédl. „Spíš by ses měl jít podívat, kam to schová, protože v tý krabičce nejsou sirky a já bych ji docela rád zpátky."
Vytřeštil oči, rozhlédl se kolem sebe a pak k němu sykl: „Ty ses asi posral, ne?"
„Je to jenom tráva, uklidni se."
„To řekni jí, až to otevře."
Odfrkl si: „Proč by to měla otvírat?"
„Třeba až bude zapalovat svíčky? Nebo proto, že nebude chrastit?" vypálil, jako kdyby byl Dante úplně mimo. „Chtěl jsem s ní promluvit, aby tě se mnou pustila do Blue Moon."
To ho zase zpražil pochybovačným pohledem on. „Jo, určitě povolí, abys mě s sebou vzal na vysokoškolskej večírek."
„Není to vysokoškolskej večírek," opravil ho Quentin trpělivě. „Je to vánoční besídka plná uměleckých vystoupení."
Nadějně zvedl hlavu. „Myslíš, že by...?"
Pokrčil rameny. „Za pokus to rozhodně stojí. Ale znáš pravidla-"
„Žádný přešlapy a nikoho nevzbudit. Jo."
Tu noc Dante matku ani otce nevzbudil. To až telefonát z recepce ambulance.
Zpola vykouřeného jointa schoval do prázdné krabičky od sirek a zadíval se dovnitř rukávu béžovo-červené košile. I přes štiplavou vůni konopí z ní slabě cítil Arthurovu vůni a kořeněné víno, které spolu pili ten večer v Centralu. Ten večer, kdy se políbili ve dveřích metra.
Napadlo ho, že teď už si ji nevezme. Aspoň dokud ji nevypere.
Po chvíli zápasení se mu podařilo ji stáhnout z ramínka a složit si ji pod hlavu. Mezi prsty žmoulal její rukáv, který mu zůstal ležet na rameni, a přemýšlel, jestli bude fungovat stejně dobře jako lapač snů, pokud usne.
Z rukou položených na hrudi se mu vytrácel cit a i když je natáhl před sebe, zdálo se mu, jako by se jeho prsty samy od sebe kroutily dovnitř dlaní. Stáhl se mu žaludek, přetočil se na bok a přitáhl si kolena k sobě. Možná měl jointa dokouřit, teď však ležel v prázdné krabičce od sirek a nejbližší zapalovač byl v kapse jeho bundy, která visela na háčku v chodbě. Ani ho nenapadlo se zvednout a dojít pro něj.
Quentin nikdy lapačům nevěřil a možná právě proto fungoval. Jenže teď ho měl Max a jeho náhle ochromil strach z bezesných nocí. Oči držel otevřené dokořán a sledoval chomáček prachu v rohu místnosti.
Pochyboval, že by síla lapačů snů spočívala v jejich tvaru, korálcích, peříčkách nebo snad umístění nad postelí. Pokud dokázal svojí hlavě namluvit, že ho ten výtvor ze špagátů dokáže ochránit před zlými sny, mohl se celkem snadno přesvědčit, že to dokáže právě košile, kterou měl pod hlavou. Vlastně to úplně jednoduše mohla být přímo jeho postel. Max vždycky vtipkoval, že dobře spí jen proto, že spí s ním. Stejně tak mohl lehce usínat s kýmkoli jiným.
Nebo s Quentinem.
Spousta věcí by tak byla jednodušší. Vlastně stačilo, aby si tenkrát na motorce prohodili místa. Aby Quentin konečně taky nechal Danta řídit. Zkoušeli to párkrát v ulicích kolem domu, ale bratr mu nikdy nedovolil zařadit se do provozu. Pochyboval, že by pak ještě někdy byl v domě Sterlingových vynesen rozsudek domácího vězení. Na to byl Quentin se svým uvolněným parapetem příliš vychytralý. Jak ho za to kolikrát proklínal, když dostal zákaz jet na Bainbridge Island na zkoušku kapely jen kvůli placatce pod matrací. Quentinově. Taky to od něj pořádně schytal, když se dozvěděl, že byla zabavena.
Přemýšlel, jestli by matka Quentinovi taky psala a připomínala mu, aby přinesl svíčku. Protože dvě očividně nestačily. Všichni přece s láskou vzpomínali.
A Dante rozhodně vzpomínal. Vzpomínal na všechny chvíle, kdy Quentin ohrnoval nad matčinými svíčkami v obýváku nos a i z vonných tyčinek na toaletě ho vždycky chytala migréna.
Tolikrát měl chuť zařvat, ať se laskavě podívá pod parapet, když si matka posteskla, že Quentin by nikdy – nepřišel domů opilý, netoulal se po nocích po městě, nenechal se potetovat, nesvedl syna jejich přátel. Vždycky se něco našlo. Místo toho potají skrýš vyklidil a schytal další týdenní zákaz vycházení, když na dně jeho skříně našla Quentinovu láhev vodky.
Při pomyšlení na alkohol se mu zvedl žaludek. Přetočil se zase zpátky na záda a zavřel oči. Pevně. A přesvědčoval se, že košile, která voněla jako vzduch po dešti a káva, mu ve spánku připomene, že spí.
Nemyslel si, že usíná. Dokud se bytem nerozlehlo bouchnutí dveří a cinkání klíčů. A jeho hlas.
Možná byl Arthur jeho lapač snů. Ta představa ho donutila nad sebou protočit oči.
„Dante?" To už stál v jeho pokoji a z krku si stahoval šálu. Společně s kabátem ji odložil na Dantovu postel a v očích mu Dante spatřil zděšení. Okamžitě k němu přikleknul. „Je ti špatně? Spadnul jsi? Mám ti něco donést?"
„Nic mi není."
Otevřel ústa, jako by to chtěl rozporovat, ale pak si všiml sáčku s trávou a krabičky od sirek. Sebral je, stiskl rty do úzké linky a zase se postavil. „Vyděsil jsi mě. Byl jsem v kavárně a Lennon říkala, že se ti udělalo blbě a vzal sis půlden," řekl zastřeným hlasem.
Věci položil na noční stolek a pak si skepticky prohlédl obsah šuplat vysypaný na povlečení. Skicáky, snad tucet polámaných tužek, pastelek i propisek, trsátka a popraskané struny, všemožné tretky, pomačkané balení kondomů i zpola vymačkané plato prášků proti bolesti. Všechno to poskládal na hromádku a nakonec otevřel okna.
Dante ho sledoval a nehty si zarýval do kůže na dlaních. Věděl, jak to vypadalo. A svým způsobem to asi byla pravda – potřeboval si vzít volno z práce, aby se doma mohl zhulit a politovat se. Ale v momentě, kdy se v jeho tvářích objevil strach, si uvědomil, že jej u něj už nikdy nechce vidět. Rozhodně ne kvůli sobě.
Napadlo ho, jestli ho v jeho obličeji rozpoznával i Max, když se probral z dalšího ze svých kómat. Těžce polkl.
„Arte."
Tón, kterým jeho jméno vyslovil, ho donutil se otočit a po chvíli rozmýšlení se posadit naproti němu na postel. Natáhl k němu ruku a vytáhl ho do sedu.
„Víš, že mi můžeš říct, co se děje."
Tohle už neznělo jako otázka, kterou mu položil o víkendu v půl třetí ráno, když se s usopleným nosem šoural chodbou do své ložnice. Přes slzy téměř neviděl na číselník u vchodových dveří a připadalo mu, že místo tří pater jich vyšel minimálně deset. V předsíni ze sebe strhl obě bundy – balíček trávy i zapalovače vypadly na zem – a s frustrovaným mručením skopl boty. Popotáhl, když poslepu a po špičkách mířil do obýváku.
Přikrývky na pohovce zašustily a společně s kudrnatou hlavou se ozvalo i tiché, chraptivé oslovení.
Pevně stiskl kliku dveří od svého pokoje a v puse ucítil slané slzy, když ji otevřel. Jazyk se mu zvláštně lepil na patro a jeho slova zněla jaksi mazlavě. „Nechtěl-" polkl a zhluboka se nadechl, když se mu hrdlo křečovitě stáhlo pod dalším návalem vzlyků. „Nechtěl jsem tě vzbudit. Promiň, Arte."
Nepotřeboval se otáčet, aby si dokázal představit jeho ustaraný výraz i modré oči hledající na stolku brýle. S dalším nádechem vzal za kliku a otevřel dveře.
„Jsi v pořádku?"
Než vůbec stihl jeho otázku zpracovat, přes víčka se mu vyvalily další slzy, horké na jeho studených tvářích. Měl strach, že se na nich udusí, jak se snažil ani hláskou neprozradit.
Nakonec přece žádný pořádný důvod k pláči neměl. Tolik nevypil, takže se rozhodně nemohl vymluvit na přehnanou emocionalitu, dopravní kontrola proběhla víceméně hladce a... Eames. Jeho reakce byla přinejmenším šlechetná a Dante věděl, že si to nezasloužil. Nezasloužil si nic z toho, ze všeho nejméně pak Arthurovu útěchu. Ne ten večer.
A přece...
„Ne," odpověděl.
Nestačil se ani nadechnout a kolem těla ucítil Arthurovy hřejivé paže. Voněl rozespale, jako ranní káva, kterou si mezi sebou podávali na parapetu, zatímco jim slunce svítilo do očí a pod okny se proháněla první auta.
Zavřel za nimi dveře a dosedl na postel vedle něj. Hlas měl stále chraplavý, slova se mu zadrhávala v hrdle, oči mu však ve tmě svítily a Dante věděl, že nepůjde spát, dokud se neujistí, že udělal všechno, co mohl.
„Chceš mi říct, co se stalo?"
Zakroutil hlavou. Bylo toho příliš mnoho a on ještě nedokázal určit, co z toho je vlastně hodno jeho slov a Arthurova času.
„Dobře."
„Mů-Můžeš tu se mnou zů-zůstat?" dostal ze sebe namáhavě. „Aspoň na chvíli. Prosím."
Pomohl mu vysoukat se z kalhot a pak se položili vedle sebe na postel. Dante si k hrudi pevně přitiskl polštář a opatrné nádechy se postupně zklidňovaly a zpravidelňovaly, jak Arthur klouby svých prstů nejistě přejížděl po těch jeho, bledých a křečovitě svírajících modrý kostkatý povlak.
„Tvoje pihy vypadají jako hvězdičky," ozval se jeho hlas do ticha, jasný šepot, jako by to byla myšlenka, která mu na mysli upěla už před nějakou dobou a on nenacházel tu správnou chvíli ji vyslovit. „Máma ti koupila připínáček ve tvaru gramofonový desky," pokračoval. „Ale je to tajemství, tak zkus zítra hrát překvapenýho."
Popotáhl a tvář zabořil hlouběji do polštáře, zatímco se jeho ramena otřásala pod dalšími vzlyky.
„Nezlobím se, že jsi s náma nešel. A nebudu se zlobit ani příště."
Ležel vedle něj, prsty se mu probíral dlouhými vlasy a Dante si přál, aby to konečně všechno odešlo pryč. Všechno napětí, ozvěna sirén v jeho hlavě, nepřečtená esemeska i nekončící proud slz, aniž by přesně dokázal říct, proč se cítí tak, jak se cítí. Protože jestli mu něco mělo pomoct, musel to být on. On a jeho schopnost vždycky říct tu správnou věc, vycítit, když je něco špatně. On a jeho zklidňující dotek, jeho pravidelně se zvedající hruď a voňavá kůže.
Tu noc už spolu nepromluvili a po probuzení strávili několik dlouhých minut vzájemným nasloucháním tlukotu srdce, opatrnými doteky a nesmělými pohledy. Nebylo to poprvé, co usínali vedle sebe, rozhodně to však bylo poprvé, co Dante smáčel Arthurovo rameno svými slzami. Co mu po tvářích stékala oční tužka, nos měl plný nudlí a nedokázal ze sebe dostat ani jednu smysluplnou větu. A přesto se na Arthurově tváři objevil ten drobný úsměv, když otevřel oči.
„Vyspal ses? Aspoň trochu?" zeptal se polohlasem. „Chtěl jsem dojít vedle pro deku, abychom se nemuseli mačkat pod jednou peřinou, ale nechtěl jsi mě pustit."
Zadíval se na něj. Modré oči měl stále slepené spánkem a přes tvář se mu táhl rudnoucí obtisk švu polštáře. Prostěradlo vonělo jako on, sálalo z něj teplo a Dante si uvědomil, že mají propletené nohy.
„Ty ses nevyspal," zkonstatoval hlubokým hlasem a odkašlal si, aby se zbavil ranního chrapotu. „Kradu peřiny, já vím."
„Vyspal," ohradil se a růžovějící líce prozradily jeho lež.
Dante si dlaněmi přejel přes obličej. „Měl jsi do mě kopnout."
„Nechtěl jsem tě budit."
„Tak příště."
„Příště," zopakoval Arthur a pousmál se. Zavřel oči a s vrněním se přetočil na záda.
Dante se trhaně nadechl. Bříšky prstů opatrně pohladil jeho hladkou, horkou tvář. Hlavou mu kolovala stovka myšlenek, stovka věcí, které mu v tu chvíli chtěl říct, stovka věcí, které chtěl udělat. Na jazyku převaloval jeho jméno a než se odvážil ho vyslovit, někdo trhl klikou od dveří a nakoukl do pokoje. Ruku bleskově stáhl zpátky k sobě a skrz přivřená víčka sledoval, jak se Arthur polekaně otáčí na svou matku.
„Jenom kontroluju, že dýcháte," špitla.
„Dýcháme."
„Vidím," přisvědčila a na rtech se jí blýskl úsměv. „Nemáte hlad? S Robin jsme byly ve městě a přinesly jsme vám oběd." Rozesmála se, zřejmě kvůli Arthurovu zmatenému výrazu. „Bude dvanáct, zlato, doufám, že mi dáš aspoň pusu, než odjedeme."
Arthur něco nespokojeně zamručel a ona zase zmizela. Bylo ticho.
„Jestli mě měla ráda, tak teď už rozhodně ne."
„A proto ti koupila oběd," protočil oči Arthur a namáhavě se vytáhl do sedu. „Budu muset vstát."
„Počkáš na mě?" zeptal se a on se překvapeně otočil. „Vezmu si aspoň tepláky."
Nervozita ho rychle opustila, když pochopil, že se od Robin ani Rebeccy žádných pohledů, otázek nebo poznámek nedočká. Místo toho mu každá z nich věnovala objetí a široký úsměv – ani nemusel hrát překvapení a dojetí, když mu s poděkováním do dlaní vtiskly kovový připínáček s vinylovou deskou – a na hrudi cítil dlouho nepoznané teplo, když Rebecca vzkazovala, aby se opatrovali.
Tolikrát ho překvapilo setkat se s jejím pohledem a zjistit, že nemluví jen na Arthura nebo Robin, že své příběhy a postřehy adresuje i jemu a že se s upřímným úsměvem ptá, jaký měl den. Že si tolik věcí nechávala pro sebe a dokázala se u toho tvářit tak, že měl pocit, že by ji ve skutečnosti ani nenapadlo promluvit. Že se směje vlastní nevědomosti, ptá se, jestli se na pohovce může posadit vedle něj, a nabízí mu ochutnat svou limonádu.
Že pro ni není jen Arthurův spolubydlící.
Následující dny se dokázal zabalit do neprůstupné bubliny. V hlavě se snažil najít správné lepidlo, kterým by dokázal všechny útržkovité myšlenky, obavy a strachy poslepovat do jasného obrázku, aby se jich mohl snáze zbavit. A pak přišla ta noční můra a po ní další esemeska a on ani nezaznamenal, že Arthur není doma, když se po útěku z práce zhroutil na podlahu ve svém pokoji.
„Kde jsi byl?"
Arthur kmitl pohledem mezi jeho očima a pak se nejistě pousmál. „Musel jsem do redakce. Včera večer jsme se o tom bavili."
Zavřel oči a zaklel. „Zapomněl jsem, co je dneska za den."
Smířlivě přikývl a odmlčel se. Ještě jednou pohlédl na hromádku věcí na posteli. „Je to kvůli mojí mámě? Řekla ti něco?"
„Co?" nechápavě nakrčil obočí. „Ne, vůbec. Ne. Já... všechno je to..." Nevěděl, jak tu větu dokončit. Všechno to bylo v jeho hlavě, obavy, které si nacházely cestu do jeho snů. Vzpomněl si na tu noc, kdy ho Arthur svíral ve své náruči, dokud nepřestal plakat a neusnul vyčerpáním. Možná ta myšlenka tak směšná nebyla. Noční můry mohlo zastavit cokoli. „Lapač," dostal ze sebe a Arthur nechápavě nakrčil obočí. „Pamatuješ si na ten lapač snů?"
„Visí-" zarazil se, když nad Dantovou postelí spatřil jen holý háček. „Visel tam."
„Dal jsem ho Maxovi – ten den, co jsem za ním byl v nemocnici."
Arthur přikývl a on si uvědomil, že to všechno bylo mnohem snazší, než hledat po kapsách zapalovač a znovu se utápět ve víru vzpomínek a paranoidních myšlenek. A že bude i všechno, co mělo následovat.
„Byl od něj, dal mi ho, když jsem se sem nastěhoval... všechno se mi to tu vracelo, noční můry o Quentinovi. Posraná ironie, myslel jsem si, že se všeho zbavím, že to bude novej start. Ale věci zůstavaj stejný a ty s tím vůbec nic neuděláš. A teď... ty dny, cos tu nebyl, bylo to kurva to samý, zase jsem se dostal do tý spirály. Asi i proto jsem tě maloval. Potřeboval jsem se ukotvit v čase. A pak to chvíli bylo zase lepší, ale-" cítil, jak ho pálí oči. Jak se mu špatně dýchá. Posadil se na kraj postele a Arthur se k němu otočil.
Nebyl si jistý, o čem všem přesně Dante mluví, ale věděl, že ještě není čas na otázky. Zatím ho musel přesvědčit, že může mluvit, jak dlouho bude chtít, a on bude poslouchat.
„Věci se mění, Dante. Někdy k horšímu, někdy k lepšímu. Ale slibuju, že to nebude stejný. Ne, když..." odmlčel se. „Ne, když mě necháš být u toho. U tebe."
„Byl úplně stejnej, jako si ho pamatuju. A zároveň tak jinej... Pracuje na ulici. Říkal, že to byla nehoda a já jsem mu to nevěřil. Prostě... po tom všem jsem mu to nedokázal uvěřit." Mezi prsty promnul Robinin náramek z trsátek. Nejistě zvedl pohled. „Mohl... Myslíš, že jsem to mohl bejt já? Místo něj. Že to- že to ještě pořád můžu bejt já?"
Arthur mu položil dlaň na koleno. „Dante. Já vím, že jsi v tomhle na tý správný straně cesty. Že víš, co je na tý druhý straně a že by sis ji nikdy nevybral. A nechtěl jsi, aby si ji vybral ani Max. Ale někdy člověk nemůže vybírat za ostatní."
„Vybral bys ty za mě?"
Ruku zase stáhl k sobě a zamrkal. „Tohle neříkej. Takhle nemůžeš uvažovat."
„Pokusil by ses aspoň? Vybrat za mě?" trval na svém Dante. Věděl, že už je na tenkém ledě, ale nešlo to vzít zpátky. Hrudník se mu bolestivě stahoval, jak se snažil zase nad sebou převzít kontrolu.
„Máš pocit, že přecházíš? Že už ti tahle cesta nestačí?" zeptal se Arthur pevně. Dante mlčel. „Tak vidíš. Dante, ty jsi dobrej člověk. A dobrej znamená, že víš, co je špatný. Ne jenom pro lidi kolem tebe, ale i pro tebe samotnýho. Věř mi, když ti říkám, že k těmhle úvahám nemáš důvod."
Tohle nechtěl slyšet. Nedokázal to poslouchat. K těm úvahám měl veškeré důvody – vždyť jeho místo mělo být Quentinovo. Kroutil hlavou a zároveň se marně snažil zastavit se.
„Nedokázal jsem mu pomoct," zajíkl se a po tvářích mu začaly volně téct slzy. „Všichni, kdo do mě vložili svojí důvěru... nedokázal jsem to. Nedokázal jsem pomoct Maxovi, když to s ním začalo jít z kopce. A nedokázal... Navigovala mě ta operátorka z 9-1-1 a stejně jsem Quentinovi nepomohl."
„Pomohl jsi mi, když jsem měl úzkost. A ne jednou," pošeptal mu rozrušeně Arthur. Přitáhl ho k sobě a schoval ho do své náruče. Dante mu zaryl ruce do zad a on překvapeně vydechl. „Dante, poslouchej mě. Dokázal jsi mi pomoct a věřím, že jsi udělal všechno proto, abys pomohl i jim. Maxovi a- a Quentinovi. Ale nebyla to tvoje chyba, nic z toho, co se stalo, není tvoje chyba. Nebyly to tvoje bitvy."
„Tisíckrát jsem za to omlouval. A ona- jako bych mluvil do zdi. Nevěřila, že by mohl udělat chybu, dokonalí synové přece nedělají chyby," odfrkl si a popotáhnul. Arthur jen zmateně sledoval jeho tvář. „Nedokázala si přiznat, že má nepovedený syny. A mezi mnou a sebou volila sebe. Vždycky volila sebe. Před náma všema, ale já jsem byl až někde úplně dole. Snadnějc se věřilo tomu, že jsem zkaženej já, než tomu, že selhala."
„Dante," přerušil ho tiše Arthur. „To, že něčemu věřila ona, ještě neznamená, že je to pravda. A rozhodně to neznamená, že bys tomu měl věřit i ty."
„Někdy nevím, čemu mám věřit."
„Věř sobě."
„Mnohem radši bych věřil tobě než sobě," přiznal hořce.
Arthur se nejistě usmál. „Tak to jsme dva, co si nevěří."
Dante vydechl a prohrábl si vlasy. Oči měl zarudlé – od trávy i pláče – a ruce se mu třásly. „Když jsme se s Maxem rozešli, nemohl jsem tu být. Teď si taky nedokážu představit, že bych tu měl přespat. Protože dneska... Nechal jsem ho jít. Už dlouho tam nejezdím. Chodil jsem tam zhasínat svíčky, protože je nesnášel, ale vím, že se s tím zvládne vypořádat sám. Vždycky tím dokázal proplouvat líp než já. Držet fasádu a neprovokovat. Ale kurva, taky už jsem se to naučil, tak proč mě aspoň jednou nemůže respektovat?"
„To, jestli tě respektuje, nebo ne, tě nijak nedefinuje, Dante."
Hřbetem ruky si utřel nos. Pomalu přikývl. „Já vím. Ale znamenalo by to pro mě víc než všechny ty prachy." Hořce se uchechtl. „I když nevím, co bych bez nich dělal."
Arthur se odmlčel. „Kdy umřel? Quentin."
Dante zvedl pohled a zvláštně se ušklíbl. „Nikdy jsem ti o něm neříkal, že ne? Byl o dva roky starší než já, chodil do prváku na UW, jako ty. Ale studoval... nevím, co studoval. Není to k posrání? Nepamatuju si, co můj brácha studoval. Jeli jsme spolu na večírek do Blue Moon, o Vánocích tam vystupujou univerzitní kapely."
„Dostali jste smyk."
„Pamatuješ si to?"
„Mluvil jsi o něm, tenkrát v klubu."
„Jo," hlesl. „Byl jsem úplně nalitej. A on taky. Číslo na záchranku jsem vytáčel asi čtyřikrát, viděl jsem dvojitě. Nikdy jsem o tom s matkou nemluvil, ale věděla to, doktoři jí to museli říct, že jsme oba pili. Kdyby Quentin neumřel, mohl jít do vězení."
Dlaň mu konejšivě položil na tvář. Palcem opatrně přejel přes jizvu na jeho rtech. „Tohle-"
„Quentin prolítnul plexisklem a já jsem si o to rozříznul obličej. Neměl jsem helmu, protože proč taky? Bylo mi sedmnáct a všechno mi to připadalo jako neskutečná buzerace," sám sobě se zasmál, kysele. „Neskutečná buzerace, neumřít. Matka by asi souhlasila."
„Dante."
Poslušně zavřel pusu. Jeho pohled na celou tu záležitost byl až nezdravě cynický a věděl, že Arthur to bude vnímat jinak.
„Normálně o tom takhle nemluvím," řekl po chvíli. „Ale před pár dny bylo jeho výročí a s Eamesem nás stavěli policajti a já jsem hrozně sobeckej na to, abych to nevzal jako záminku se od tebe nechat obejmout."
„Není to záminka," ohradil se a položil mu hlavu na rameno. „A ty nejsi sobeckej."
„Nikomu jinýmu než tobě bych to takhle otevřeně neřekl. Ne všechno."
Arthur sklopil zrak. V té větě se toho skrývalo mnohem víc, než si Dante stačil uvědomit. Natáhl se za sebe pro jeden ze skicáků, se zohýbanými rohy a vazbou z falešné kůže počmáranou lihový fixem. Arthur vzal sešit do dlaní a tázavě se na Danta zadíval, než ho rozevřel.
„Je tam Quentin," zamumlal Dante, zatímco Arthur bezděčně listoval stránkami plnými květin, motýlů, alejí, ulic i portrétů. „Někde vpředu."
Našel kresbu chlapce stojícího se založenýma rukama u motorky. Dante mu nakreslil kšiltovku, která do jeho obličeje házela stín, aby se s ním nemusel namáhat.
„Je to-"
„Jo." Ošil se. Věděl, co ve skicáku najde, když ho otevře, dočista však zapomněl, že bratra maloval v den, kdy dostal svou motorku. „Je to jeden z mých prvních sešitů, ještě jsem nebyl moc dobrej."
„Byl."
Dívali se na sebe, jako by očima soupeřili, kdo z nich má pravdu. Nešlo ani tak o to, že jeho čáry byly vrtkavé a nejisté. Pamatoval si, jak na stránky zachycoval květiny na matčině balkoně, otce, jak si v obývacím pokoji čte noviny, ještěrky v garáži na Bainbridge Island. A Quentina, jak sedí na šlapadle u břehu Lake Washington a na sobě má to hloupé tričko s Pikachuem.
„To je můj botanickej koutek. A fialovej kropáč," okomentoval Dante špatně vystínovaný obrázek květinového záhonu s hyacinty v popředí. Vzadu vrůstala okrasná bříza – Dante ji o pár let později společně s otcem přesadil před dům. Hádal, že teď její šlahouny musí dosahovat až na zem. Vlevo vyrůstaly gerbery, uprostřed vysadil macešky a za ně tulipány. Po plotě se vinuly růže.
„Kolik ti bylo?"
„Když jsem to namaloval, nebo když jsem to sázel?"
„Obojí."
Zamyslel se. „S matkou jsme s tím začali, když mi bylo asi osm. A tenhle skicák jsem dostal ve čtrnácti nebo v patnácti, nevím."
„Teď už dává smysl, že se vyznáš líp než moje máma."
„Dlouhá léta praxe," zasmál se Dante. „Jednou mi v zimě zmrzly cibulky narcisů. Byl to konec světa. Hrozně jsem řval a ještě ten den jsme je museli vykopat a jet do zahradnictví pro nový. Napříště jsem je zazimoval líp."
Arthur pobaveně zakroutil hlavou. prolistoval několika dalšími stránkami plnými květů, ptáků a motýlů. „Tenhle už vypadá jako ten tvůj," ukázal na jednoho z nich. A Dante se usmál.
Následovalo několik křivých obrázků jeho domova v Leschi, obřího kola na nábřeží, lodí i Space Needle. Pak přišly nákresy jeho hudebních nástrojů. Kytary s nejrůzněji tvarovanými těly, klavír a samostatná klaviatura vinoucí se mezi nimi. Několik stránek věnoval jen přepisům notových partů ke svým oblíbeným písním a zhruba v polovině se začaly objevovat první portréty. Zprvu studie podle nějakého návodu, pak autoportréty, přátelé a rodina.
„Proč už tolik nekreslíš? Totiž... je to nádherný," nechápal Arthur.
„Většina těch věcí a lidí už není v mým životě. Všechno to postupně zmizelo. Ať jsem chtěl nebo nechtěl."
Bez reakce otočil na další stránku. „To je Max?"
„Jo," usmál se Dante. „To jsme spolu... ještě jsme spolu nebyli, ale byl jsem z něj úplně mimo. Myslím, že tu bude hned několikrát. Nikdy se mi nedařilo ho namalovat tak, aby se mi líbil. A taky jsem nechtěl bejt divnej, když jsem kolem něj furt lezl se skicákem."
Arthur se uchechtl. Ještě než si doprohlédl poslední stránku, Dante mu podal další, mnohem novější skicák. Ukazoval na sochy v parcích, kam ho chtěl vzít, kritizoval své stínování a neustále sledoval Arthurovu tvář. Vyměňovali si pohledy i úsměvy, které ho nutily zapomínat, co chtěl právě říct. A kdykoli měl pocit, že Arthur příliš dlouho věnuje pozornost kresbě a ne jemu, vynutil si ji ponouknutím špičkou nohy.
Slzy na jeho tvářích už dávno zaschly a všechny ty myšlenky, které mu je před pár minutami vehnaly do očí, se zdály daleko. Tupá bolest hlavy pomalu ustupovala, jak se společně tiše smáli.
Rozhodně neexistovalo lepší místo než po Arthurově boku.
„To je-"
„Space Needle," přerušil ho Arthur. „Tu poznám."
„To se divím, moc se mi nepovedla."
„Povedla," odporoval.
„Mám i lepší. Jeden kluk bydlel skoro pod ní a v noci jsme seděli u něj na balkoně, kouřili jsme a zírali na ni."
„Jak se jmenoval?" vyhrkl Arthur a on po něm střelil pohledem. „Promiň. Nevím, jak mě to napadlo."
„Nepamatuju si to," řekl, vzal mu skicák a zalistoval kamsi dozadu. Arthurovi hlavou probleskla obava, že už mu svoje kresby nikdy nesvěří, když mu Dante ukázal stránku s hrubě načrtnutou tváří chlapce s cigaretou v koutku úst. „Tohle je on. Teda... skoro. Měl vyšší čelo."
Arthur otočil list na koláž skic altánku na Pioneer Square, kterým s Dantem už několikrát procházel. Následoval náčrt totemu uprostřed parku, žena v obrovském klobouku, stařec sedící na lavičce mezi stromy a desítky cizích tváří dělící se o pár ušmudlaných stránek papíru. Stánek s hot dogy a stanice metra. V rychlosti prolistoval zase zpátky na začátek a zastavil se na dvojstránce věnované jedinému obličeji.
„A tohle? To je kdo?"
Neuniklo mu blýsknutí v Dantových očích. „Max. Dost se změnil. Možná tam jsou i nějaký... eh, akty. Nevím. Upozorňuju tě předem."
Arthur k němu stydlivě zvedl své modré oči. Bříšky prstů přejel po ostré hraně stránky. „Neměl bych si to prohlížet."
„Proč? Jsou to jenom kresby. A nejsem moc grafickej."
„Ne, celkově bych tím neměl listovat. Jsou to tvoje kresby, něco pro tebe znamenají," zamumlal a skicák přivřel.
Dante chvíli těkal mezi Arthurovou tváří a tou Maxovou – černobílou, krásnou a přece tak vzdálenou. „A proto ti je ukazuju." Nechápal jeho obavu. Souhlasil s tím, aby si je Arthur prohlédl, a mnohem osobnější pro něj byl první ze sešitů, který mu dal do ruky. „Je to pro mě úplně stejný, jako kdybys listoval mojí sbírkou vinylů. Nebo těma stohama not pod klavírem."
„Prohlížet si tvojí sbírku Bowieho alb není to samý jako prohlížet si tváře tvých milenců, Dante."
Ač to pronesl tiše, z jeho tónu Danta zamrazilo. Skicák si v ochranitelské gestu přitáhl k hrudi. „Nekreslil jsem svoje milence," zašeptal chladně. „Kreslil jsem všechno, co mi připadalo krásný a co mi dávalo smysl. Kdybych ti neřekl, že jsem s těma lidma spal, myslel by sis, že to byl jen někdo, koho jsem viděl na protějším chodníku. A upřímně – já v tom nevidím rozdíl."
Arthurova hruď se prudce zvedala. Ruce třel o sebe, když těžce vydechl. „Musíš se nad tím zamyslet z mého pohledu. Namaloval jsi můj obraz, můj portrét, a teď mi tu ukazuješ všechny tyhle další tváře..."
„Nenamaloval jsem tě jako... prostě ne proto- Ta malba neznamená, že... vlastně nevím, co přesně si představuješ, že to znamená."
„Já nevím," vyhrkl rozechvěle. „Proto potřebuju, abys mi to řekl."
Dante si dlaní přejel po obličeji. Natáhl se pro Arthurovu ruku, ale nechytil ji do své. „Posledních pár měsíců tolik nemaluju. A ten den jsem se zhulil a namaloval jsem tvář, která mi připadá nádherná. Arte- Já chápu, že to tak může působit, ale přísahám, že..."
„Maloval jsi i Eamese? Najdu ho tady?"
„Cože?" svraštil obočí. „Ne. Eamese jsem nemaloval. A ani nebudu. Nemusím už nikdy malovat nikoho dalšího, když to nebudeš chtít."
Arthur se však k jeho překvapení zamračil. „Nech toho."
„Čeho?"
„Nesnaž se v tom všem pro mě vytvářet nějakou speciální pozici. Protože my... my jsme jenom my."
Dante frustrovaně vydechl. „Nechápeš to. Něco jsem s těma lidma prožil, ale kdybych je zítra potkal na ulici, možná jim kejvnu na pozdrav. A to je všechno. Stejně tak jsem se s nima mohl setkat v metru a půjčit jim chybějící čtvrťák na lístek. Nebo s nima v obchoďáku pomoct babičce, co zkolabovala před trafikou. To, že jsem je viděl nahý, ještě neznamená, že to bylo v něčem... jiný."
„Jenže tys je jenom neviděl nahý," připomněl mu tiše Arthur.
„Spal jsem s nima, no, fajn. A v čem přesně vidíš tu exkluzivnost? Pochop, že já jsem s těma lidma nebyl ve vztahu a ani nechtěl být. Odkdy je sex vyhrazenej pro ty, co spolu chodí? Pokud si dají souhlas, není důvod, proč by spolu nemohli spát."
Díval se do klína na své dlaně, stále bolestivě sevřené a propletené. „Nikdy jsi nikoho z nich nemiloval?"
Uchechtl se. „To je jako kdybych se tě já zeptal, jestli miluješ lidi, se kterýma děláš v redakci."
„Ani Eamese?"
„Ne," vydechl. „My- já a Eames... skončilo to."
Oči se mu rozšířily. „Dante."
„Nedokázal jsem to. V sobotu. Být s ním. Ne když..." odmlčel se a nejistě na Arthura pohlédl.
„Nemám právo po tobě vůbec něco takovýho chtít."
Znovu zacukal obočím. „Nic jsi po mně ani nechtěl. Bylo to moje rozhodnutí. A nečekám nic na oplátku, to víš."
Zhluboka se nadechl. „Mrzí mě to. Vím, že to... něco to pro tebe znamenalo."
„Nelituju toho. Nemělo to budoucnost a já..." polkl a podíval se mu do očí, nádherných modrých skleněnek. „Říkal jsem ti to, ten večer v metru. Že není chvíle, kdy bych ti nechtěl bejt nablízku. A že tě chci znát. Že chci bejt v tvým životě. A to taky něco znamená."
„Taky tě... chtěl bych tě mít ve svým životě. A trochu proniknout do toho tvýho, protože... prostě je to hodně mimo mojí komfortní zónu." Maličko se usmál a Dante měl pocit, že se konečně po několika dlouhých minutách může klidně nadechnout.
„Já vím. A nechci po tobě, abys chodil na všechny moje gigy a abys se mnou každej tejden chodil tancovat na Capitol Hill."
„Ale," pokračoval, „asi mi ještě chvíli bude trvat zjistit... do tý doby ti nemůžu říct-"
„Arte," přerušil ho procítěně. „Taky nevím, co vlastně chci. A definice mě děsí, takže dokud to budeme ty a já... prostě můžeme cejtit různý věci, ale nemusí to znamenat, že si budeme měnit statusy na Facebooku."
Arthur skepticky zvedl obočí. „To už nikdo nedělá."
„Byla to metafora," povzdechl si. „Prostě spolu nemusíme chodit za ručičky a na randíčka a pak o tom vyprávět přátelům. To vlastně vůbec nechci."
„Nemyslím, že bych to... zvládnul," dostal ze sebe a prohrábl si vlasy. Dante si uvědomil, že Arthurova sexualita i pro něj samotného stále zůstává nevyřešenou věcí.
„Jsi pro mě důležitej a... a přitahuješ mě. A pokud to budeš cítit podobě, můžeme začít zjišťovat, co je pro nás pohodlný a co jeden od druhýho chceme."
„Vím, že ti chci být blíž. A asi jsem... myslím, že jsem připravenej zjistit, jak blízko to vlastně může být," zašeptal a na chvíli se zadíval kamsi do rohu, pak se ale obrátil na Danta se zvláštním výrazem. „Už nikdy neříkej ručičky a randíčka, prosím. Je to dost děsivý."
Vytáhl koutky. Zapřel se lokty o kolena a nechal si spadnout vlasy do obličeje. Celé tělo ho brnělo kvůli nevyplněným obavám i novým očekáváním a všechno mu najednou přišlo neuvěřitelné.
To, že ho Arthur měl v hlavě a snad i v srdci, že pro něj něco znamenal.
Že se zcela jistě zamilovával.