Už v některé z minulých kapitol jsem doporučovala nehonit příliš mnoho zajíců najednou. Tehdy to bylo v souvislosti s příliš nabušeným dějem, dnes se na to mrkneme z trochu jiné stránky.
Čtu převážně fanfikce, u originálek jsem mnohem vybíravější, než je vůbec otevřu, takže jsem převážně narazila na povedenější kousky, ale i originálky můžou snadno trpět neduhem přeplácanosti a nesourodosti.
Snad žádný dějový nebo literární prvek není sám o sobě špatný, ale v kombinaci s něčím dalším to může být pohroma a ne každý umí opravdu zdařile mixovat žánry.
Jestli mi dovolíte další analogii s oblečením, někdo dokáže skvěle míchat výstřední kousky a skoro pokaždé mu to sekne. Když se o ale to pokusím já, budu vypadat jak, když jsem utekla z Bohnic. Vím to o sobě, tak se v oblékání držím při zemi a spoléhám na staré dobré základní kousky.
Taky u psaní jsem si vědomá toho, že neudržím pohromadě obří, multižánrový slepenec a musím si dobře rozmyslet, co vlastně píšu.
Nikdy se vám nepovede uspokojit úplně všechny čtenáře, vždycky se najde někdo, komu váš příběh nesedne - stylem, tématem, hlavní myšlenkou. Tím, že do své knížky narvete všemožné populární prvky, si v tomhle ohledu nijak nepomůžete. Výsledek bude stravitelý jak ten pověstný dort Pejska a Kočičky. Pošmáknou si na něm jen ti hodně málo vybíraví. A to určitě nechcete, jinak byste neztráceli čas čtením téhle příručky.
Vlastně ani nemusíte být moc zběsilí, ale i jedním nešťastně zvoleným prvkem můžete vašemu příběhu podrazit nohy.
Třeba takové snové sekvence, momenty, kdy se postava nepohybuje v realitě, ale někde ve své hlavě, ať už jen spí, je v kómatu nebo pod vlivm nějaké drogy.
Na jejich používání se dejte hodně pozor, zvažte, zda je v příběhu opravdu potřebujete a jak je podáte.
Pár let zpátky, když běžela čtvrtá řada seriálu Sherlock, dost lidí bylo rozčarovaných z jejího obsahu a protože nedokázali přijmout, že by jejich milovaní tvůrci mohli jednoduše přecenit své síly a zprasit scénář, začali vymýšlet různé "záchranné" teorie.
Jedna z těch teorií se snažila dokázat, že všechno co jsme viděli, byla jen Sherlockova halucinace. Podle jedné verze, se ještě neprobral z haluze, kterou prožíval v předchozím vánočním speciálu, podle jiných je detektiv v kómatu už od střelného zranění, které utrpěl během závěrečného dílu třetí řady. Na podporu svého tvrzení se oba proudy snažily najít nějaké opory v obsahu jednotlivých epizod. A jak se říká, kdo hledá, ten najde.
Nakonec bublina všech teorií splaskla, nedostali jsme žádnou "utajenou" epizodu, která by tomu guláši dala smysl a ospravedlnila některou fanouškovskou teorii. Ale popravdě, kdyby se ukázala pravdivá verze "sen", moje mínění o finále seriálu by to ani za mák nevylepšilo.
Celou show jsem si zamilovala díky chemii ústřední dvojice, zajímavým případům a chytrým odkazům na původní Doylovy povídky, nechtěla jsem se koukat na psychoanalýzu jednoho feťáka (byť geniálního) a neustále u obrazovky dumat, jestli to, co vidíme, je reálné nebo si Sherly zase šlehnul. O to ten seriál zkrátka neměl být.
Z úplně opačného soudku je pár let starý seriál Awake (Prima ho vysílala jako Procitnutí) s Jasonem Isaacsem v hlavní roli. I to je detektivka, ve které stráví hlavní postava velkou část děje ve snu, ale tam je na téhle skutečnosti postavená celá zápletka a diváka od začátku zajímá, co je vlastně realita. Hlavní hrdina tu od vážné autohehody prožívá dva paraelní životy, tak detailní, že sám nedokáže určit, co je pravda a co jen sen. Večer jde spát v jedné realitě, ráno se probudí v té druhé, souběžně s tím řeší případy, které se čím dál víc prolínají, ale nejvetší detektivka je určit, která část jeho života je realita. Poslední díl seriálu by trochu chaotický (prý se přepisoval scénář, protože neodklepli natáčení druhé řady a bylo potřeba vše uzavřít), ale jinak nejasná hranice mezi realitou a snem skvěle fungovala.
Pokud vaše zápletka nestojí na neostrém prolínání realit, ale chcete ve svém příběhu živě podat něčí sen nebo vizi, doporučuju jí nějak jasně oddělit (a prosím ne nadpisem "Sen"). Pokud máte vážně strach, že to nedokážete vyjádřit literárními prostředky, tak použijte třeba kurzívu, ale já bych čtenářskou inteligenci až tak nepodceňovala.
Podobné je to s použitím humoru. Vůbec nezavrhuju odlehčené momenty v jinak vážném a temném díle, dokonce si myslím, že můžou vyznění těch ponurých pasáží i prospět, ale jde o načasování. Vtípek zkrátka nesmí shodit emocionálně silnou scénu.
Hodně dobrý příklad, jak to dělat správně, je fanfikční povídka In the Pines (od VillaKulla, k nalezení na AO3). Ačkoliv je to ff, znalost předlohy není moc nutná, dva kovbojové a životní partneři, co se v druhé půli 19. toulají Středozápadem, jsou nuceni se přes zimu usadit na jednom místě (osamělý srub, který jim pronajme doktor z blízkého města), protože jednomu z nich začne selhávat zdraví. V celé povídce se perfektně střídají romantické, vtipné i dojemné momenty, ale vzájemně se neruší. Oba hrdinové se dokážou smát (a my s nimi) i v momentě, kdy Billymu zbývají poslední týdny života. Ale legraci nedostaneme v momentě, kdy doktor z města po Billyho kolapsu potvrdí, že se blíží konec, ale až o několik odstavců později, když Billy potřebuje pomoct s cestou na záchod a jeho přítel je tak nemotorný, že se tomu oba musí smát.
Pokud trváte na tom, že vaše hrdinka zchrání svět a najde osudovou lásku v rámci jednoho příběhu, vážně doporučuju rozhodnout se, která dějová linka má přednost. Tu druhou nemusíte nutně škrtnout, ale zkuste jí zjednodušit. Pokud vyhraje záchrana světa, tak hrdinčin milostný život nemusí hned skončit svatbou, ať se se svým vytouženým borcem pomalu sbližuje a na konci si třeba dají první pusu. Pokud vyhraje ta romantická linka, uberte na epičnosti té dobrodružné, místo osudu celého světa, hoďte slečně na hrb jen záchranu jednoho města nebo jednoho údolí. Vícero dějových linek si zkuste ukočírovat, až budete krapet zkušenější a ověříte si, že bezpečně zvládnete víc jak jeden směr vyprávění.
Málokdo z nás je Umberto Eco, aby v jedné knize organicky skloubil historický román, detektivku a filozoficko-teologickou studii.
Ještě v jedné věci je potřeba si zjednat jasno a během vyprávění pak zběsila nepřepínat. K téhle radě mě přivedl jeden z mnoha rozborů filmu Batman vs Superman na Youtube (tady si dokonce pamatuju autora, je to Algernon, takže je to česky), který tímhle syndromem taky trpí. Autor videa provedl dělení filmů na "chytré" a "hloupé", čímž vůbec nemyslí jejich kvalitu, ale spíš jejich složitost nebo míru zjednodušení vůči realitě.
Spousta "hloupých" filmů je neskutečně zábavná a úspěšná a nikdo neřeší, že se postavy chovají ne úplně logicky nebo, že v reálném světě věci takhle nefungují, protože ani sám film se obvykle moc vážně nebere a nepředstírá žádné hluboké poselství.
Chytré filmy se naopak snaží rozebrat nějaký problém do hloubky, analyzovat fungování něčeho, dobrat se odpovědi, případně přinét nějaké to poslelství a obvykle se snaží o vysokou míru realismu (a přesto všecho to nemusí být automaticky povedený film).
BvS se tak nějak povedlo být obojím, a proto podle Algernona moc nefunguje. Složitá schémata mají primitivní vyústění, postavy se polovinu času chovají inteligentně, aby se z nich najednou stali idioti, jakmile to scénář potřebuje.
Takže na tohle si dejte taky pozor, nemá cenu psát hyperrealistickou scénu, pokud nedokážete udržet celý příběh ve stejném duchu. Možná je nějaké prostředí, ve kterém se perfektně orientujete a dokážete ho maximálně dobře popsat a chcete tuhle znalost fakt moc prodat, pak si dobře promyslete zákruty příběhu, abyste z perfektně realistického hokejového tréningu neskočili k naprosto klišovitému výslechu na policii, obšlehnutému z béčkového seriálu.
Tohle je rada hlavně pro autory fanfikcí. Zvlášť pokud vaše povídka není epické drama o šedesáti kapitolách, obsaďte do něj jen ty kanonické postavy, fakta a lokace, pro které máte v ději využití. Necpěte tam všechno, jen proto,aby si všichni fandové přišli na svoje. Zvlášť pokud někoho zmítíte tak, aby bylo všem čtenářům jasné, že ho nemáte rádi.
Nedávno jsem tady na Wattu narazila na dvě krátké povídky s Clintem Bartonem a OC, ani jedna neměla úplně marný nápad, ale krom formálních nedostatků oba příběhy kazila snaha narvat tam co nejvíc Marvelu. Obě povídky by si vystačily jen s Hawkeyem, hrdinkou a organizací SHIELD někde na pozadí (ještě bych chápala Natašu, coby Clintovu parťačku, v jednom z případů by se dokonce i hodila). Ostatní Avengers tam byli natlačení na sílu a vlastně v ději neměli co na práci, krom toho, že si s hrdinkou potřásli pravicí.
(mám taky pár zalidněných povídek, hlavně Marvelovek, v Sherlockovi těch postav prostě není tolik, ale stejně mi i v takovém příběhu vždycky někdo chybí, když si to uvědomím, obvykle už na to kašlu a nesnažím se tam dotyčného honem nějak vepsat, jen aby tam byl)
Když už jsme u té přeplácanosti, Wattpad k tomu sice svádí, ale kroťte se s obrázky. Pokud své postavy a prostředí, ve kterém se pohybují, nedokážete dost slušně popsat, obrázek z Pinterestu to nespasí. A hodně, hodně bych si vkládání obrázků rozmyslela i v případě, že jsou jen doplňkem k slušnému popisu.
Trochu to tím čtenáři kazíte. Čtení je hodně i zapojení fantazie i na straně příjemce, čtenář si určitě na základě textu udělal nějakou vlastní představu, třeba mu vaše hrdinka připoměla jinou herečku, než jakou jste si obsadili ve vlastní fantazii, třeba mu připomněla někoho, koho sám zná, hned je mu vaše postava bližší, ale ne, vy mu nacpete pod nos Chloe Bennet.
Jediná akceptovatelná výjimka pro větší množství obrázků v jedné kapitole je, pokud si je vyrábíte (výrobou myslím skutečné usilí, ať už kreslení nebo tvorbu manipek, ne dva filtry a oříznutí na stažené fotce) sami a je to vaše dílo stejně jako příběh, případně jde o dílo někoho z vašich přátel, vyrobené speciálně pro vaši povídku.
Prostě všeho moc škodí, i když máte v příběhu deset důležitých postav, nejspíš čtenáři nepotřebují vidět do hlavy úplně všem.
Hodně krátký útvar nepotřebuje nějak zběsile měnit tempo, kraťas může být celý akčně rychlý nebo táhle meditativní.
Není potřeba cpát do romance akční scény a hororové lekačky, radši se soustřeďte na vývoj postav a jejich vztahů a naopak.
Asi už jsem vážně stará bréca, ale já tu romantiku taky nemusím mít všude, valná většina mých povídek sice obsahuje nějaký pairing (často slashový a většinou nekanonický), ale v řadě případů je to už stabilní pár, který milostné problémy momentálně neřeší a já ho můžu "zaúkolovat" jinak.
Všimla jsem si, že většinu podobných rádců a příruček tady na WP vesměs čtou lidi, co rady až tak moc nepotřebují. Ale našla jsem tu i řadu povídek se slušným stylem i gramatikou, ale tak zoufale prolezlé různými klišé, až mi to přišlo líto.
Takové autorky mají potenciál, ale z nějakého důvodu uvízly v síti podivných wattpaďáckých manýr a snad si ani neuvědomují, že se dá psát i jinak. Pokud jste mě některá náhodou objevila, čtete to a poznáváte se v tom, holky, vykašlete se na tyhle kraviny. Máte na víc!