„Miluju Bubble tea," pronesla šťastně Mia, když jsme procházeli Palladiem s plastovými kelímky plnými kuliček, želé a čaje s dokonalou chutí.
Usmál jsem se a kývnul. Vždycky jsem toužil si tohle užít s někým, koho považuji za kamaráda, což se nám s Miou po opuštění Václaváku povedlo. Nějak jsem nedbal na to, že ji znám velmi krátce, ale její kamarádská otevřenost mě k ní táhla a nechtěla pustit.
„Tak a teď..." Mia se dramaticky odmlčela, „ jdeme nakupovat!" zavelela a se zdviženou pěstí se rozeběhla k jezdícím schodům, které ovšem nejely dolů, ale nahoru. Musel jsem se zasmát, když rozrážela rusky mluvící překvapené bábinky chrlící za ní nadávky. Ona na to však nedbala a už na mě zezdola mávala, ať si pospíším. Zasmál jsem se a se smíchem se hnal proti proudu naštvaných lidí. Na chvíli jsem skončil vedle Mii, která se smála a táhla mě do NewYorkeru. Je pravda, že naše rozhovory byly velmi jednoduché a to v podobě smíchu nebo vtípků.
Chvíli jsme jen tak bloudili mezi oblečením a komentovali příšernou módu Facebook holčiček. Ale pak se začala Mia prohrabávat regály k oblečení, na které byste si ani nevzpomněli. Skoro jsem ani nemrkl a už se mě ptala, kolik mám v pase.
„Chceš mi snad kupovat sukni?" zeptal jsem se s pozvednutým obočím, když mi ukazovala kostkovanou skládanou sukni podobnou těm, co se nosí v anime.
„No jsi snad transvestita, ne?" zeptala se mě nevinně a vtiskla mi sukni do ruky a hned na to jednoduchý korzet z falešné kůže. Ona sama si vytáhla něco jako křiváka z falešné kůže a legíny s galaxií. Ale protože jako já nesnášela nosit jenom legíny, tak si k tomu ještě vzala černou nařasenou sukni.
„Fajn, teď vezmeme útokem nějakou kabinku!" zavelela a zamířila ke kabinkám. Ovšem všechny až na jednu byly obsazené. Už jsem chtěl nabídnout, že počkám venku, než si to zkusí, ale ona se rozhlídla, jestli nás někdo nesleduje, a vtáhla nás oba do té malé kabinky.
„Problém?" zeptala se se smíchem, zatímco ze sebe sundávala koženou bundu a černou mikinu. „Nebo se snad stydíš?" zasmála se a bez rozmýšlení si sundala tričko. Trošku jsem se zarazil.
„To bych se měl spíš ptát já tebe..." polkl jsem a s trošku růžovými tvářemi odvrátil pohled od její krajkové černé podprsenky.
„Vždyť je to stejný jako plavky..." pronesla a už se soukala do legín. Počkat, to už si stihla sundat kalhoty a kanady? Oh god... Povzdechnul jsem si a začal se taky z toho zimního oblečení soukat. Proč musela být taková zima?
Sundal jsem si tričko a otočil se do zrcadla. Mia byla už hotová a musím říct, že jí to dost seklo. Usmál jsem se na ni, ale ona se na mě podívala s ustaraným výrazem.
„Já myslela, že jdeme nakupovat a né se učit anatomii..." Asi bych se zasmál, kdybych si nevšiml mých vylezlých žeber. Já zapomněl... „Ty jsi anorektik? A já o tobě měla tak dobrý mínění..." povzdechla si a natáhla ke mně ruku. Prsty přejela po vystouplých žebrech, div pod jejím dotekem nezachrastila. Její dotek byl tak studený, až jsem se musel zatřást. Hned stáhla ruku a natěsnala se do rohu kabinky, jakoby čekala výprask. „Promiň... nechala jsem se unést, ale je mi... tě líto..." sklopila hlavu a já se s otázkou v očích k ní přemístil. Zvedla ke mně hlavu a pak se na mě vrhla a pevně mě objala. „Ty máš už pokročilou anorexii," zašeptala mi do hrudě a já jí nejistě objetí opětoval.
„J-já...." zlomil se mi hlas. Nechtěl jsem, aby to někdo věděl a hlavě viděl. Do očí se mi zase nahrnuly slzy a já si musel její teplé tělo přitáhnout blíž k sobě. Zabořil jsem hlavu do jejích vlasů a zadusil slzy. Její přítomnost mě uklidňovala a naplňovala jakousi energií. „Já chtěl být jenom hubený..." zašeptal jsem a ona se ode mě odtáhla. Chtěl jsem si ji přitáhnout zpátky, ale její oči řekly ne.
„Tak proto mě to k tobě tolik táhlo..." zamyslela se a zastrčila si padající patku za ucho. „Pomůžu ti," řekla odhodlaně a usmála se, což mě donutilo se také usmát.
„Děkuju... já..." Její zdvižená ruka mě zarazila.
„Teď to řešit nebudeme. Vyzkoušej si to a pak se půjdem projít, abychom přišli na jiné myšlenky..." Dál se usmívala a doslova mě vybízela na sebe naházet to oblečení, co mi vybrala. Nevím, jak to udělala, ale odhadla to dokonale. Vše mi sedělo a ona mi se zdviženým palcem nahoru odpověděla, že berem všechno. Ovšem po zjištění, kolik nám zbylo v našich šrajtoflích, jsme se dohodli, že to dáme dohromady a složíme se na to, jelikož jsme odmítali zde cokoliv nechat.
Konečně jsme se vyhrabali z obchoďáku a zamířili Celetnou na Staromák přesně včas, kdy odbíjel orloj. V davu jsme se chvilku dohadovali, jestli zařveme, že je tady bomba nebo že Zeman je kretén. Nakonec jsme se nedohodli a v klidu pozorovali, jak se apoštolové předvádějí v okýnkách a obracejí se ke slunci. Tiše jsem se k Mie přikradl, objal ji zezadu a položil jí svou hlavu na její rameno. Usmála se a svými prsty mi zajela do vlasů, kde mě začala drbat. Slastně jsem zavrněl a zavřel oči. Bylo neuvěřitelné, jak málo stačilo k mému dokonalému štěstí. Bohužel po chvíli přestala a já se na ni zamračil.
„Už mě bolí ruka..." zaprotestovala s úsměvem a já dělal uraženého. Ale dál jsem zůstal v jejím obětí.
Poslední apoštol a otočil ke slunci a zlatý kohout zakokrhal. Viděl jsem to už poněkolikáté, ale jenom teď jsem se cítil šťastný a naplněný krásou mistra Hanuše.
Dav začal řídnout, ale mi tam stále stáli a pozorovali modrou mozaiku orloje.
„Taky tak miluješ Prahu?" zašeptala Mia a pohladila mě po ruce, kterou jsem měl na jejím břiše.
„Miluju ji," odpověděl jsem zasněně a odtáhl se od ní. Vzal jsem ji za ruku a šel s ní pomalu Železnou ulicí na Ovocný trh, kde mě Mia donutila koupit si jablko a povinně ho sníst. Paní, co nám ho prodávala, se na mě velmi mile usmívala a Miu nazývala slečnou. Asi si myslela, že spolu něco máme, což byl velmi milý omyl.
Cestou na náměstí Republiky jsme různě vtipkovali a užívali si toho, že jsme mladí (zní to blbě, ale je to tak) a nikdo nám nic nemůže vyčítat. Celou dobu jsme měli nevědomě propletené prsty, ale ani jeden z nás je nechtěl rozpojit už jen z principu, aby nám neumrzly prsty.
Došel jsem s ní na metro, kde jsme se museli rozloučit, jelikož Mia nebyla ze stejné části Prahy jako já. Došli jsme až na nástupiště, na které právě přijíždělo metro, které by vzalo Miu na přestup a pak vlakem domů. Mia ale místo toho, aby zrychlila a stihla ho, ještě zpomalila a když jsme stáli přímo před otevřenými dveřmi metra, povzdychla si: „Myslím, že to nestíhám..." Bylo milé to slyšet zrovna od ní. Jako by chtěla, abychom spolu byli co nejdéle.
„No obávám se, že asi ne..." taky jsem si povzdychl a chytil obě její ruce do svých dlaní. Za námi se zavřely dveře metra a nástupiště se vylidnilo. Za chvilku měl přijet další, o tom jsem nepochyboval, ale proč kazit tak krásnou chvíli.
„Jejda, to je smůla, že mi to ujelo..." pronesla naoko zkroušeně Mia a usmála se. Její modré oči zářily jako žárovky a překypovaly štěstím. Já jí pohled oplácel a uculoval se jak krypl.
„No, asi bych ti mohla dát svoje číslo," pročísla ticho Mia a začala lovil v malé tašce propisku. Byl jsem trošku zklamaný, že přerušila tak hezkou chvíli, ale co se dá dělat.
Bez optání mi vyhrnula rukáv a začala mi na zápěstí škrábat čísla. Po dokončení veledíla se na mě usmála a padla mi kolem krku. Na nástupiště zase začaly proudit davy lidí, ale nám to bylo jedno. Stiskl jsem ji pevněji a jelikož byla o kousek menší než já, tak jsem ji trošku nadzdvihnul. Zabořil jsem jí nos do vlasů a nasál vůni laku na vlasy, díky kterému její vlasy držely v rozčepýřených culíčkách. Zavřel jsem oči a vychutnával si tu vůni přátelství, které mi bylo tak dlouho odepíráno. Nechtěl jsem, aby přijelo další metro a já tady takhle mohl zůstat na vždy. Ovšem po chvíli nás ovanul metrem tlačený vzduch a já se od ní musel odtáhnout. Stále se usmívala a oči jí jiskřily.
„Tak ahoj a nezapomeň mi zavolat," řekla trošku smutně, ale stále vesele. „Moc jsem si to dneska užila, musíme to zopakovat, a nezapomeň, co jsem ti říkala, že máš dělat, abys nám nevyprchal před očima," zasmála se a s lehce narůžovělými tvářemi se ke mně natáhla a dala mi přátelskou pusu na tvář. Usmál jsem se a ignoroval krev valící se mi do tváří. Věděl jsem, že to byla pouze přátelská pusa, ale... ale.
Za námi se otevřely dveře metra a Mia se zamáváním zmizela v davu lidí. Jen jsem jí stihl zamávat a popřát hezký zbytek den.
„Neboj, určitě se nevidíme naposled..." zašeptal jsem do šumějícího ticha mramorových sloupů pražského metra a s úsměvem na tváři se vydal vstříc domovu.
opraveno 7.6.2016 - AzamiMitsu