It's Christmas! Awesome, wow! | Hamilton Adventní Kalendář

~Stromeček~

„Vertikálně!"

„Horizontálně!"

„Vertikálně!"

„Horizontálně!"

„Co se tady zase děje?" vešel unaveně do bytu Stephan, který už týden v tašce nosil Laurensům cukroví, ale nikdy si nenašel čas k nim zajít.

„Stephane, co tady děláš?" zamával na něj John a Frances, stále naštvaně zírající na svého otce, na něj taky kývla.

„Uhm, nesu vám cukroví... Mamka posílá," vytáhl z batohu plechovou krabici.

„Jo, Peggy v pátek volala, že se tu stavíš," přikývl muž a nespokojeně se obrátil ke stromečku.

„Děje se něco?" zajímal se opět chlapec doufajíc, že se mu tentokrát dostane odpovědi. Dvojice se na něj podívala, jako by oba zapomněli, že tam s nimi byl, ale nakonec se dočkal odpovědi.

„Ne... I když... Stephane, co si myslíš, máme světýlka pověsit vertikálně, nebo, jako normální lidi, horizontálně?" podíval se na něj John a Stephan se na něj nevěřícně podíval.

„Horizontálně, je to... tradiční?" pokrčil rameny chlapec.

„Zrádce," odkašlala si Frances. „A stejně ti to nepomohlo, otče. Je to dva proti dvěma."

„Pokud vím, tak jsme tady jenom tři," založil si ruce na hrudi Laurens.

„A co Axiom?"

„Naposled, tvůj potkan se nepočítá," povzdychl si muž.

„Vážně jsi pojmenovala svého potkana Axiom?" nechápal Steph.

„Další bude Stigma," oznámila mu.

„Nemůžeš svoje domácí zvířátka pojmenovávat nějak normálně?" stáhl nespokojeně obočí.

„Ne po Leopoldovi," podívala se smutně na zem.

„To je moc pěkný, ale neřeší to nás problém," připomněl jim John.

„Zavoláme mámě. Ta má vždycky pravdu," navrhl Steph.

„To vždycky je dost pochybné," upozornil ho Laurens. Chlapec jenom protočil očima a vytočil číslo své matky.

„Ahoj, Stephane, kde jsi?" ozval se hlas Peggy.

„U Laurensů doma, odnesl jsem ji to cukroví. Ale mám dotaz - světla na stromeček, vertikálně, nebo horizontálně?"

„Jednoznačně vertikálně," odpověděla žena na telefonu bez přemýšlení.

„Ale vždyť světla na našem stromku jsou vždycky-"

„Ty věsí tvůj otec. Venku jsou všechny vertikálně," usmála se spokojeně, hrdá sama se sebou.

„Aha... A jak myslíš, že by to měli pověsit?" zamračil se.

„Co říká Frances?"

„Vertikálně..."

„Tak to tak udělejte," rozhodla Peggy. „Přijdeš na večeři?"

„Jo, jasně... Díky za pomoc," rozloučil se Stephan a položil hovor. „Chtěl bych změnit hlas."

„Díky, ale už je pozdě. Rozhodli jsme se je pověsit diagonálně," oznámila mu Frances.

„Diagonálně?"

„Přesně tak. Díky za pomoc," usmál se John.

„Nic... Fajn. Není zač... Já už budu muset jít," oznámil jim.

„Měj se," zamávala dívka.

„Pozdravuj rodiče!" zavolal za ním ještě John a hned na to se zabouchly dveře. Stephan se zmateně podíval na dveře a jmenovku, která na nich visela. Občas skutečně přemýšlel, jak je možné, že se ti dva v průběhu všech těch Vánoc ještě nezabili.

Ehm... Můžeme předstírat, že tahle kapitola není tak krátká, jak je? Prosím. Omlouvám se,, ale dneska nemám zrovna psací náladu. A navíc u nás pořád vypadává proud a mám strach, že pokud budu psát dál, tak vypadne na delší doubu a mě se nepodaří tuhle část publikovat.

Jeden den do Vánoc!

Jeden den do Vánoc... Měla bych dozabalit dárky... No nic! Mějte se!

Nemo