Please, don't forget... (Snamione)

XX.

Viděla ho, jak zabíhá do nějakého křoví a ztrácí se tak, téměř blesky metající, Rolandě. Maličko se ušklíbla a schovala se za strom poblíž Severusova úkrytu. Vypadalo to, že ani jedna z jejich původních dvojic se zlobit nebudou, když se ztratí. Pomalu a hlavně tiše se přikradla za Severusova záda, načež vstoupila do křoví za ním.

„Takže my to doopravdy budeme dělat ve křoví?“

Severus leknutím téměř nadskočil. Se strachem v očích zabodl svůj pohled do její tváře. Po pár milisekundách úlevně vydechl.

„Já z vás snad dostanu nějakou příhodu.“ sykl tiše, protože zaslechl praskání větviček v jejich blízkosti.

„Oh, tak brzy? Ještě jsme ani nezačali.“ vydechla mi do ucha, načež se usadila před něj a zády se opřela o jeho hruď.

„Hermiono-“

„Tiše, nebo nás najdou.“

„Myslím, že nás hledat nebudou.“

„Ale co když ano? Jistě nechcete vysvětlovat, proč jsme zrovna tady.“

„Zcela náhodou, bych vysvětloval velmi rád.“ zavrněl provokativně a jemně položil jednu svou dlaň na Hermionin bok.

„Severusi, měli bychom konečně dospět.“

„Já jsem dospělý již několik desítek let, co vy, Grangerová?“ položil svou hlavu na její rameno, i když jeho krční páteř protestovala.

„Vy víte, jak to myslím.“

„Ano a nesouhlasím. Konečně jsme si dovolili ukrást trochu času na to, být jednoduše šťastní, jak jsme se měli chovat v před dospělém věku a vy... Zrovna vy... Řeknete něco o dospívání?“

„Co se s vámi děje? Odmítáte mě a později, kdy se ke mně zase máte, si já zase uvědomím, co bychom tím způsobili, chci to utnout a vy mi to vymlouváte? Proč? Není to přesně to, co jste chtěl celou dobu? Abych vás nechala být?“ Své tělo přiměla k pohybu, chtěla mu vidět do očí.

„Ne, já jsem si potřeboval ujasnit, co chci.“

„Fajn, což se už stalo, ne? Požádal jste Jean o ruku, tím jste to rozhodl.“

„Proč se mi vzdaluješ?“

„Proč za mnou pořád uháníš?“

Políbil ji.

„Nechci tě ztratit.“

„Severusi, i kdyby, tak život jde dál.“

„A proto jsi stále tady? Po tolika mých odmítnutí?“

„Myslím, že v tomto rozhovoru nebudeme pokračovat a půjdeme sbírat klacky.“

„Můj klacek se počítá taky?“ ušklíbl se na ni.

„Severusi!“

„Ano?“

„Tvůj klacek ještě nepotřebujeme. Ještě si ho šetři.“

Téměř viděla, jak ji probodl vyčítavým ublíženým pohledem!
„Ani to nezkoušej, Severusi! To chceš, ať ti někdo podpálí klacík?“

„Já ti dám! Prej klacík! Klacek je to, pořádná větev!“

„Nic mi nedávej, prosimtě!“

Hermiona se bez dalších slov vydala ven z jejich dosavadního úkrytu. Musela jít skoro po čtyřech.

„Už jsi jak fena.“

„Za to ty jsi asi nenasytný čokl. Nebo spíš králík.“

„Neurážej ty zrzavé palice.“

„Vůbec nevím, o čem to mluvíš.“

„Weasleyovi dupou, jak králíci.“

„A podle toho taky vypadá jejich... Rodina.“

„Tudíž, my jsme chytřejší, my si užíváme, ale nemusíme nést následky... Zatím.“

„Pokud vím, tak tvá snoubenka už jeden následek nosí.“

Zdálo se, že to Severuse umlčelo. Hermiona beze slov sbírala listí a větvičky a cokoliv dalšího, co by mohlo dobře hořet. Snapeovi nevěnovala další pozornost.

„Takže nejen, že jste nerespektovali mé rozdělení! Vy jste ještě ztratili ty dva z dohledu!“

Zvolna k nim doléhal zvýšený hlas nepříčetné ředitelky Bradavic. Hermiona se jen ušklíbla a loupla pohledem po černovlasém čaroději, který se líně jal následování své lásky, na kterou zapomněl. On její škleb opětoval, načež k ní pomalu došel. Pohled upřený do jejích očí.

„Omlouvám se.“

„Už zase? Omlouváš se až příliš často.“

„Ne, tedy... Myslím, že jsem se choval značně nevhodně.“

Hermiona se na něj usmála.
„Bylo to fajn.“

Krátce ho objala. Chtěla se sklonit pro kupku nasbíraných větviček, když ji zarazila jeho paže. Poněkud prudce k němu vzhlédla...