Please, don't forget... (Snamione)

XI.

„Myslela jsem, že máš Severuse omotaného kolem prstu! Tak jakto, že nevíš, kde je a co dělá?"

„Není to tak jednoduché víš? Dej mi ještě nějaký čas navíc a-"

„Máš na to týden, déle čekat nemůžeme, jinak víš, co tě čeká!"

„Ano, madam."

„Tak teď jdi!"

***

„Tím chceš říct, že jsi to všechno dělala kvůli mně? Nebuď směšná! Nevěřím ti.“

„Tak to už ale není můj problém.“

Odtáhla se od něj, protože tušila, že z toho nevzejde něco, co by si žádalo setrvávat ve společném objetí.

„Hermiono, nemůžu ti věřit, ne po tom všem. Tomu snad ani sama nevěříš!“

„Máš pravdu, nevěřím. Stejně tak, jako ty nevěříš mně, tak já nevěřila kdysi tobě. Pokud si ještě vzpomínáš, tak vzhledem k tvé minulosti jsem se dlouho musela přesvědčovat o tom, že ti můžu věřit.“

„To bylo ale něco úplně jiného!“

„Opravdu? Tak dobře. Pokud nemáš nic proti, považuji to za vyřešené. Stejně tak celou tuhle naši situaci.“

„Jak vyřešené? Vždyť jsme nevyřešili vůbec nic.“

Hermiona protočila oči a otočila se k němu zády. Pravý loket podepřela levým předloktím, aby si mohla pravou dlaní podepřít bradu.

„Ty možná ne, ale já ano. Dovol mi rozhodnout za tebe-“

„Znovu?“

„Nepřerušuj mě laskavě.  A jednou pro vždy to skoncovat, vrátíš se k Jean, vezmeš si ji, budeš mít krásnou a spokojenou rodinu. Já dám na konci školního roku výpověď a-“ byla donucena mlčet.

„Severusi, co to zase děláš?“ zasténala zmučeně, když k ní Severus přistoupil blíže, zezadu ji objal kolem pasu a sklonil hlavu, aby ji mohl políbit na krku.

***

„Albusi, co mám dělat? Když jsou oba tak natvrdlí?"

„Myslím si, Minervo, že Severus je tvrdý dostatečně na to, abys tomu nechala volný průběh." vševědoucně se podíval ze svého obrazu na ženu, která seděla za obrovským stolem.

„Albusi! Tohle bylo... doufám myšleno ve vší počestnosti."

„Myslím, že oba víme, jak to bylo myšleno, Minervo."

„Ale to Hermiona? Vždyť s ní je vážně něco v nepořádku."

„Nech to teď pár dní být. Slečna Grangerová má své důvody, proč mlčí o tom únosu i o náhlém opuštění Severuse."

„Říkáš to s takovou jistotou, jakoby jsi o tom něco věděl víc."

„Taky, že vím. Neodolal jsem a zjišťoval jsem si pár informací."

„A řekneš mi teda konečně, o co tady jde?" začínala ztrácet trpělivost.

„Nic pěkného a lehkého to není, Minnie. Jediná naděje, pro slečnu Grangerovou, nastane v případě, že si druhá strana neuvědomí chybu při kletbě, kterou na ni seslala."

„A když si to uvědomí?"

„Pak je to navždy ztracené." 

***

„Hermiono, nechoď ještě, prosím." zašeptal, když ucítil pohyb po pravém boku. 

„Ale já musím. Tohle byla chyba."

Chytil ji za zápěstí a stáhl ji zpět do postele.

„Lituješ toho?" Hlesl, jeho hlas byl znaven všech emocí.

Hermiona zakroutila hlavou.

„Tak proč-"

„Neptej se na něco, co je jasné." 

„Ublížil jsem ti tím moc?" oba věděli, na co naráží. Kletba to nevěděla. Naštěstí.

„Nemůžu říct, že ne, ale taky nemůžu říct, že ano."

„Omlouvám se." 

Hermiona se k němu naklonila a jemně ho políbila.

„Až budeš muset jít, jen zavři dveře, samy se zamknou." zašeptala a bez dalších slov či činů se chystala opustit svou ložnici a následně své komnaty. To jí však nebylo umožněno.

„Prosím, řekni mi, že ke mně něco cítíš...“ zašeptal ode dveří. Když se na něj podívala, musela se hodně krotit, aby se neusmála. Jeho zjev byl jednoduše komický. Vlasy rozcuchané na všechny strany, ve tváři se zračilo nedávné probuzení.

„Řekni mi, že mě nenávidíš.“ odpověděla stejně tiše.

„To nemohu.“

„A myslíš, že já tobě něco říct můžu?“ tázavě pozvedla jedno obočí a následně se otočila na podpatku a konečně opustila své komnaty.