Please, don't forget... (Snamione)

III.

„T-to myslíš vážně?" vykoktala ze sebe s pohledem, kde tušila Severusův obličej.

„Naprosto." odvětil se svým pověstným klidem.

S neutrálním výrazem ve tváři sledoval, jak jeho kolegyně mizí za dveřmi, kterými samozřejmě nezapomněla pořádně třísknout. Ulehl do své postele a přemýšlel. Jak nad Hermionou, tak nad svou druhou přítelkyní v životě a taky první po Hermioně. Jean nebyla vůbec špatná, jen občas moc akční, ale to mu nevadilo. Byla moc milá a hodná, její zrzavé vlasy mu prvně připomínaly Lily, ale ihned to zavrhl, jakmile na ni promluvil a ona se na něj otočila s pozdviženým obočím, jasně říkajícím: Co jako chceš, vypadni ode mě aspoň na jiný kontinent. To ho zaujalo, byla velmi temperamentní a on vynaložil obrovskou energii na to, aby s ním začala mluvit alespoň trochu normálně a ne jako s nějakým oplzlým opilcem. No, to on ale vlastně byl. 

Doteď si nebyl jistý, čím si ji získal. Byla sice starší než Hermiona, ale jen o deset let, takže byla něco mezi ním a Hermionou, co se týče věku. Nevyměnil by Jean za někoho jiného. Troufal si říct, že ji miluje. A nehodlá jí zlomit srdce, pokud k němu cítí totéž, kdyby si zase začal s Hermionou. Ano, Hermiona byla fajn, byla klidná, nepotřebovala moc chodit mezi lidi, ale to vlastně ani Jean, jen tak akorát. Byly tak odlišné a přesto v určitých momentech naprosto totožné. Bylo to pro něj často děsivé zjištění, ale věděl, že Jean je ta pravá. Ano, to si před třemi lety myslel i o Hermioně, ale teď si je téměř jistý. 

Chtěl by se konečně usadit. A s Jean by si dokázal představit, že s ní zůstane do konce svého života. Jistě, to si myslel i předtím, ale prostě to tak cítí, tak to tak i bude. Přetočil se na bok a natáhl se k nočnímu stolku po krabičce, kterou sem položil, když přišel do své ložnice a ucítil Hermioninu přítomnost. Jemně vzal krabičku a otevřel ji. Byl tam jemný stříbrný řetízek s maličkým tmavě modrým kamínkem do tvaru srdce. Sám pro sebe se usmál. Možná konečně našel ženu, kterou bude náležitě ctít a ona si to zaslouží. 

Nebyl zde prostor pro přemýšlení. Měl v tom jasno. Prostě bude s Jean a je to. V koutu mysli se mu však promítla vzpomínka, kde byl jen on s Hermionou. V tom nejlepším, jak řekla dnes ráno Minerva. Ach, Minerva, ta žena si stále přála, aby se ti dva dali zase dohromady. Jenže ona nevěděla, že Severus někoho má. Stále ale nedokázal pochopit, proč se je snažila dát všemožně dohromady. Třeba opět věděla, co on ne. Je pravda, že nikdy nedal pořádně Hermioně možnost mu to vysvětlit, ale ona zase nevypadala, že by mu něco vysvětlovat chtěla. No, dobře, byly tam ty chvíle, kdy si všiml, že chce něco říct, ale pak z toho vycouvala a raději to zamluvila. 

Povzdechl si. Proč v tom nakonec to jasno nemá, jak prohlásil uvnitř svých myšlenek před chvílí? Doufal, že ho tahle nálada brzy přejde a on se udrží a skončí s Jean. Dneska docela hodně ujel. Vždyť on Hermionu provokoval! Tak jako dřív. Ale tohle prostě musí přestat, jestli chce žít spokojený život po boku ženy, která ho nepodvedla. To s Hermionou nebude možné. Podvedla ho a on jí to neodpustí a nemá důvod. Možná by ji ale měl poděkovat, že bez toho by asi na Jean nikdy nenarazil, pokud by to nebyla nějaká narušená osoba jím posedlá, což si skutečně nemyslel. Ale to by byla pro Hermionu zbytečná rána. Stále mu na ní záleželo, to nemohl popřít. Možná ji i stále miluje, ale Jean miluje taky.

Začínal si připadat skutečně ztracený. Nevěděl, co má dělat. Ale to je asi normální, ne? Pro ty, které milujeme se vždycky snažíme najít tu nejlepší možnost. Ale on teď netušil, komu ublíží víc. Jistě mohl to vyřešit tak, že nebude ani s jednou z nich, ale na to byl příliš sobecký. Nechtěl ztratit tu ženskou blízkost, ten pocit klidu a bezpečí.

Možná by si o tom mohl s někým promluvit. Ale nikdo ho nenapadl. Jedině Minerva, ale ta teď už jistojistě spí. Asi to bude muset odložit na jindy.

***

Ráno přišlo pro Hermionu příliš brzy. Zmoženě si protřela oči a zívla si. Podívala se na svůj odraz v zrcadle, které měla přilepené na skříni jako dvířka. Oči měla celé zarudlé, to bude nejspíš tím, že proplakala téměř celou noc. Co to jen udělala? Vždyť ona se mu celou tu dobu nabízela a on měl celou tu dobu přítelkyni! Proč?! Akorát ze sebe udělala trubku... Doslova. A neucpanou. Volně protékající. Tak tohle teda pohnojila.

To jí to jako nemohl říct dřív? Nevěděla na koho se víc zlobí, jestli na něj, na sebe nebo na tu ženskou, která zapříčinila její pád. Tohle je špatně!

Na druhou stranu, jistě, že to Severusovi přeje, ale není po jeho boku ona.

Ona...

Ona žárlí!

A na co přesně? Vždyť ona si někoho může taky najít. A taky, že to udělá! Když může on, tak proč by nemohla i ona?

No jo, jenže ona už někoho měla.

To je jedno, prostě si někoho najdu a bude!

To už ale rozhodným krokem kráčela uličkou mezi kolejními stoly. Všimla si, že se Minerva dívá značně nespokojeně. Ostatně, i Severus. Kdoví, od čeho je vyrušila? No, ona to neví a vlastně to ani není její věc. Zaslechla něco ve stylu: no, Severusi, ty jsi totální idiot.

S tím musela s Minervou souhlasit. Kývnutím je pozdravila a potom započala rozhovor s Hagridem, který dnes přišel na snídani.