Cesta do země zločinu

-23-

Zatímco Pablo tahal do autobusu benzin ve dvou pětilitrových kanystrech, Adel znepokojeně pochodoval uličkou tam a zpátky. Osazenstvo zadní pětisedačky se pomalu začínalo přátelit a hlasitě diskutovat o všem možném. Několik modelek využilo příležitosti se nadechnout a vylezlo ven stejně, jako to chvíli po nich udělal Adel. Victoria společně s jednou další pasažérkou odběhla na záchod, před kterým už konečně nestála dvoukilometrová fronta jako doposud.

Když se zadýchaný Pablo vrátil s posledním kanystrem, zastavilo vedle autobusu policejní auto. Adel věděl, že nemá důvod k panice, ale přesto leknutím zkameněl a pro jistotu se pokusil ukrýt pod autobusem.
"Dobrý den, namátková kontrola!" zamával na něj policista, který se sklonil pod autobus.
"Já tu opravuju ten... jak se to jmenuje... karburátor," pokoušel se Adel nějak vykecat ze své zbabělosti.
Pablo mezitím naložil do kufru oba kanystry a vyhrabal z kapsy řidičák.
"Papíry, pane řidiči." naléhal na Adela stále ten samý policista.
"Já jsem řidič," opravil ho Pablo.
"Všichni dovnitř, musíme si vás přepočítat!" zahulákal druhý muž v ploché čepici a nahnal všechny do autobusu.

Pablův řidičský průkaz byl kupodivu v pořádku, takže dopravní hlídka přešla rovnou k otázce, kam mají namířeno, na kterou jim bylo odpovězeno to, že na ono focení na Floridě. Stejnou informaci potvrdily i všechny modelky. Nezbývalo nic jiného než si je přepočítat.
"Takže kolik vás tu je?" otázal se první policista.
"Padesát plus my dva." Pablo ukázal na něj a na Adela.
Druhý policista mezitím začal počítat všechny přítomné.
"To by sedělo." přikývl po chvíli, načež se rozloučil a společně se svým kolegou zmizel v modrobílém autě za obzorem.

Zanedlouho se autobus rozjel dál směrem k hranicím. Po odjezdu policistů dorazily ještě dvě pasažérky. Nebylo sice jasné, jak se jim v tom případě podařilo napočítat padesát lidí, ale Adelovi s Pablem to rozhodně nevadilo. Adel raději na cestu pustil další film, aby se trochu uklidnil a nemusel zahajovat konverzaci s vedle něj sedící Victorií. Byla hezká, to ano, sympatická taky, ale věděl, že si s ní nemůže nic začít. Jedinou přijatelnou možností byl malý nezávazný úlet, na který teď však neměl čas, prostor ani náladu. Victoria očividně jeho nekomunikativní naladění vůbec nesdílela. Naopak se pokoušela zahájit konverzaci na téma jeho dětství, o kterém Adel naštěstí rád vyprávěl.

O pár hodin a několik filmů později zastavili na hraničním přechodu. Většina modelek spala, takže se zdálo, že mohou úspěšně překročit hranici. To ovšem jen do té doby, než těsně před Pablovým sklem začala klesat červenobílá závora a u předních dveří se objevilo několik celníků, kteří donutili Pabla otevřít.
"Chtěli jsme vám jen oznámit, že právě překračujete státní hranici," prohlásil jeden z celníků.
Pablo i Adel uvědoměně přikývli stejně jako dvě náhodné modelky v polospánku.
"Je tu někde slečna Henrike Dahlerová?" otázal se muž za ním.
"Ne," odvětila pohublá blondýna s copem.
"Jste Henrike Dahlerová?" ujistil se celník.
"Jo, proč?" Zakoulela očima.
"Byl na vás vydán zatykač. Na letišti v Chicagu jste odcizila několik paletek očních stínů," oznámil, čímž probudil dosud spící Victorii, která se začala kolem dokola vyptávat, co se děje.
"Zatýkáme slečnu Dahlerovou za krádež a ptáme se vás, zda s jste všichni obeznámeni s tím, že překračujete státní hranici," popsal jí situaci třetí celník.
"Hranici? Proč? My jedeme na Floridu přes Mexiko? Proč to děláme?" začala se zmateně otáčet kolem sebe.
"Je zavřená silnice. Žene nás tudy objížďka," zalhal Pablo.
Victoria se v tichosti snažila zpracovat pravděpodobnost toho, co Pablo právě řekl.
"Desítka už je snad v pohodě. Včera tu uzavírku rušili," opáčil jeden z celníků, zatímco ti ostatní odváděli Henrike Dahlerovou z vozu.
"Tak jo, jedeme přes desítku," rozhodl Adel, zadržujíc v sobě všechen vztek na Victorii, který se v něm během předchozích pár minut nahromadil.

Victorii se hlavou honila spousta myšlenek, ale to, že celou tuhle šaškárnu může jednoduše ukončit, ji napadlo až na poslední chvíli. Ostatně, slyšela Adela mluvit do telefonu, a to přece stačí, ne?
"Počkejte, já vám musím něco říct!" odhodlala se, když už byli celníci na odchodu. Nepočítala při tom ale s jednou svojí typickou vlastností. Kdykoli, když byla jen trochu nervózní, se jí podařilo omdlít, což se přihodilo i teď.
"Chtěla vám říct, že se jí dělá špatně v autobusu," doplnil ji Adel a nechal tak celníky v klidu odejit.

Teď, s duchem nepřítomnou otravnou Williamsovou uvnitř, by mohli klidně přejet hranici, kdyby je ten přechytralý celník neposlal jinou cestou a hlavně kdyby jim ten druhý zvednul závoru. Nezbývalo jim tedy nic jiného než se zase otočit a vyrazit směrem k dalšímu hraničnímu přechodu, pokud možno dokud ještě Williamsová nevnímala. Pablo tedy složitými manévry otočil autobus a pod rouškou tmy pokračoval v cestě. Musel uznat, že měl co dělat, aby udržel obě oči otevřené. Sice se na pumpě nadopoval několika kelímky kávy, ale ty mu očividně nebyly nijak nápomocny. Jeho myšlenky se ubíhaly prapodivným směrem. Hluboce dumal nad tím, zda na benzínce mohli mít kokain, když jsou skoro v Mexiku, a jestli by mu vůbec pomohl od tak šílené únavy zapříčiněné celodenním spánkovým deficitem.

Ačkoli se snažil udržovat za jízdy pozornost všemi možnými způsoby, mezi které patřil například poslech hlasitých retro hitů nebo úmyslné elektrické šoky, často se prostorem autobusu rozezvučel klakson signalizující, že se Pablova hlava nachází v nehybném stavu na volantu. Přesně tato situace se opakovala čím dál častěji. Poté, co hlasité troubení probudilo i dosud nehybnou Victorii, Adel zavelel, že jakmile natrefí na nějaký motel, zastaví u něj a přenocují tam.

Netrvalo dlouho a jeden vlastně docela podezřele vypadající motel se u silnice objevil. Na parkovišti před neonovými světly hojně osvícenou budovou vysedávalo několik postarších mužů hádajících se při hraní karet.
"Je tohle motel, nebo bordel?" prohlásil kdosi vzadu.
"Chcete se vyspat, nebo ne?!" zavrčel Adel a vydal se na recepci toho skutečně podivného podniku, jenž se nakonec naštěstí opravdu ukázal být levným motelem s jedním pokojem s, řekněme, nadstardandními službami. Ačkoli Pablo zprvu trval na tom, že tento pokoj chce právě on, Adel ho usměrnil tím, že zastavili, aby se vyspal a ne, aby tu ještě rozhazoval peníze za nadstandard. Následovalo systematické rozřazování do pokojů podle abecedy, proti kterému kupodivu nikdo nevzdoroval. Zbývala jen otázka, zda budou s Pablem sdílet jeden pokoj, nebo se každý vyspí v klidu sám. Podstatným faktorem bylo Pablovo hlasité chrápání, které Adel nehodlal snášet, takže bylo během pár vteřin de facto rozhodnuto.

Victoria Williamsová se spokojeně rozvalila na své posteli, kterou sdílela s jakousi Belgičankou, zkoumající zrovna možnost výskytu švábů v jejich pokoji. Vyčítala si to, že omdlela, jako si to ostatně vyčítala vždycky. Mohla tím všechno najednou vyřešit, uzavřít a teď už sedět někde ve vlaku domů. Místo toho teď přemýšlela v pokoji plném štěnic nad posledním zbývajícím plánem, svést svého únosce.

Když se její spolubydlící vydala hledat záchod, Victoria využila příležitosti a převlékla se do svého nejslavnostnějšího spodního prádla, přes které si hodila černý župan a potichu proklouzla chodbou až před Adelův pokoj. Než zaťukala, zhluboka se nadechla a ujistila se, že je to vážně to, co chce udělat.
"Dále!" ozvalo se zevnitř.
Victoria po chvilce nejistého váhání otevřela dveře.
"Tori, co potřebuješ?" zeptal se Adel s falešným úsměvem.
Ještě chvíli byla na pochybách, než se konečně odhodlala rozvázat si župan.
"A sakra!" hlesnul Adel s pohledem upřeným do míst, kam se žádný gentleman rozhodně nedívá.