Cesta do země zločinu

-11-

"...a tak jsme se vrátili zpátky do Ameriky." dovyprávěl jí Adel o svém dětství zrovna, když zastavili u benzínky.
"Tak si vystupte, kupte si něco k jídlu, k pití, nebo si dojděte na záchod. Já si dám šlofíka." zavelel Pablo.
Adel s Victorií nadále prokračovali v rozhovoru.
"Netušila jsem, že se tu dá s někým normálně mluvit." pousmála se.
"Já taky ne." přikývnul: "Jdu zkusit najít signál, potřebuju si vyřídit hovor." Zvednul se ze své sedačky a zmizel kdesi v křoví, vedoucím podél silnice.

Když podle značek došel alespoň kilometr daleko od čerpací stanice, usoudil, že by to mohlo stačit a vyhrabal z kapsy telefon. V tu chvíli byl rád, že si ho s sebou vzal, neboť si uvědomil, že na to při urychleném odchodu z autobusu nepomýšlel. S nervózně rozechvělými prsty do displeje vyťukal číslo toho ne zrovna sympatického Mexičana, s nímž měl smluvený obchod a netrpělivě vyčkával, zda hovor někdo přijme.
"Mluvím s panem Perezem?" otázal se, při čemž se klepal jak myš připojená za ocas do zásuvky.
"O co jde?" zahřměl mu drsným chraplákem do ucha.
"Budeme mít pár dnů zpoždění." nepřiznával to příliš sebejistě.
"Pár dnů? To jsou dva, nebo šestašedesát?" opáčil Mexičan.
"Maximálně týden. Trochu bloudíme." odvětil Adel.
"Hele, buďte v pohodě. Jestli jsou do týdne všechny tady, bude to pro nás stejně obchod roku." odpověděl trochu nečekaně klidně.
"Páni, díky, nevím, co na to říct." Adel žasnul nad tím, jak snadno to šlo.
"Ale jestli zjistím, že jsme vám ty zálohy posílali za nic, vykostím vás oba zaživa a z vaší kůže si udělám koberec do předsíně." Mexičan z ničeho nic praštil do stolu, až poskočily skleničky.

Adel netušil, že Victoria po celou dobu jeho hovoru postávala za nedalekým sloupem pouličního osvětlení. Sice nepředpokládala, že se její nejhorší předtucha naplní, ale vážně se to stalo. Teď měla dvě možnosti: utéct a zachránit se, nebo se spřátelit se svým únoscem a doufat v zázrak. Bylo dost možné, že Adel bude pasažerky přepočítávat. Nešlo utéct zrovna daleko a kdyby jen tak zmizela, určitě by to nenechali bez povšimnutí. Na druhou stranu dobře věděla, že Adel neumí zrovna nejlépe počítat, a tak měla pořád šanci.
"Tori? Co tu děláš?" vyrušil ji jeho hlas z poklidného přemýšlení. Takže jedna možnost právě padla.
"Šla jsem si zakouřit, mám z toho cestování trochu nervy." začervenala se.
"To chápu." přikývnul, doufajíc, že z jeho rozhovoru nezaslechla ani větu.
"Asi bychom se měli vrátit." vrhla na něj pohled, vyjadřující nejasnou emoci. Sama nevěděla, co se jí honí hlavou.
"Jo, jdeme. Hádám, že ostatní ještě stojí frontu na záchod, ale fajn." opáčil Adel.

Pablo spokojeně podřimoval na volantu autobusu, který spustil klakson pokaždé, když unavený řidič překulil hlavu na pravou stranu. Modelky, stojící frontu na záchody, se při každém zatroubení vylekaly, což se neobešlo bez jekotu.

Adel s Victorií mezitím prošli automatickými dveřmi do prostoru pumpy, kde se začali porozhlížet po něčem k snědku. Poté, co si Adel koupil přeslazenou čokoládovou tyčinku a vanilkové café latte, Victoria popadla z regálu a zastaralého automatu přesně to samé, co on, aby mohla tvrdit, jak mají stejné chutě.

Ačkoli měli v plánu jen krátkou přestávku, trvalo téměř dvě hodiny, než byla všechna místa autobusu zase zaplněna. Adel nastoupil do autobusu jako poslední, nesouc v rukou několik láhví s vodou, sendvičů a müsli tyčinek pro případ, že by se cokoli stalo. Poté, co něžným profackováním probudil rozespalého Pabla, se jal všechny přepočítat, při čemž ho jeho kumpán zpoza volantu kontroloval.
Když Adel zjistil, že počet přítomných čítá přesně dvojnásobek toho, co by měl, na což upozornil zběsilým výkřikem: "Ty vole, my jich máme dvakrát víc, asi se množej dělením!", Pablo ho upozornil na to, že sice počítal: "Dva, čtyři, šest, osm, deset, dvanáct, ...", ale při každém násobku dvou ukázal na jednu modelku, čímž byl početní problém vyřešen a mohli pokračovat v cestě.

Motor autobusu se podle zvuku nezdál být zrovna v nejlepším stavu a když se Pablovi povedlo, přeřadit na dvojku, z ničeho nic pomaličku zastavil.
"Za kolik jsi bral ten benzin?" podíval se na něj Adel.
"Asi jsem netankoval, co?" Pablo se začervenal.
"Takže to teď budeme všechno muset odtahat v kanystrech, nebo tam ten autobus dotlačit." zavrčel Adel.
"No tak promiň." prosebně se na něj podíval.
"Sračko mexická!"