Cesta do země zločinu

-14-

"Ale to jsme přece věděli už od začátku." namítnul Alec.
"Asi jsem prostě moc naivní." posmutněle pokrčila rameny.
"Nedáte si ještě sklenku?"
"Když je zdarma..." vyslovila za něj dovětek, který se snažil udržet za zuby, a hlasitě se rozesmála.
"Můžete si koupit doživotní zásobu oříšků." navrhl.
"Takže znáte moji závislost." rozesmála se.
"Ale asi není zrovna nejslušnější odnášet si z koncertu jídlo." dodal zamyšleně.
"Je skoro půlnoc, jeďte domů." vzpomněla si na to, že má Alec doma děti.
"Asi máte pravdu." přikývnul, otevírajíc dveře ven.

"Klidně zaparkujte u vás. Mám to domů kousek." výjimečně promluvila v autě.
"Jak víte, kde bydlím?" podivil se.
"Viděla jsem vás včera nastupovat do auta. Je to jenom přes parkoviště." samotnou ji to překvapilo.
"Počkejte... tím myslíte, že jsem k vám mohl dojet jenom přes parkoviště?" zaraženě se na ni zahleděl.
"Řiďte, řiďte!!!" vyjekla zběsile, načež Alec prudce odvrátil hlavu a soustředil se na vozovku, která se zdála být úplně normální.
"Kudy jste jel?" zeptala se Rayna po chvíli tichého koncentrování se na cestu.
"Objížděl jsem to druhou stranou, chvilku jsem stál v koloně, bloudil na kruháči, odbočil špatně, ale nakonec jsem dorazil, ne?" pousmál se.
"Tak příště přes parkoviště." zatvářila se výchovně. Sama měla pocit, že u toho musela vypadat jako Alecova matka.
"Kdybyste se viděla!" rozesmál se: "Tvářila jste se jako moje máma."
"To asi nebyla pochvala." Zahleděla se z okna.
"Můžete to tak brát." pokrčil rameny s volantem v ruce.
"Co kdybyste parkoval uprostřed parkoviště? Měli bychom to oba k autu stejně daleko." z ničeho nic odbočila od tématu.
"Výborně, jste tu dva dny a už si začínáte přivlastňovat moje auto." ušklíbnul se.
"Naše auto." opravila ho.
"Bylo moje, dokud jste nepřišla vy." opáčil.
"Tak vidíte! Teď je naše." zazubila se na něj.
"Už jsem vám chtěl říct, že jste docela fajn ženská." otočil se na ni, jakmile zabrzdil. Natruc zaparkoval přímo před svým domem, ačkoli uvažoval, že až Rayna odejde, možná auto vážně zaparkuje doprostřed.
"To je pochvala jak prase." S tichým uchichtnutím uchopila kliku a vystoupila z auta.
"Měl jsem vás tam nechat na pospas Wellingtonovi." Vyhrabal v kapse klíče a zamknul auto.
"Odešla jsem sama, pokud vím! A běžte se pořádně vyspat. Stává se z vás nerudnej, starej dědek." Nevěděla, proč ji to tak rozčílilo. Možná protože ji Alec osočil z čehosi s Wellingtonem, jemuž se chtěla po zbytek života vyhýbat obloukem.
"Bábo uječená." zamumlal si pod možná brzy existující vousy a vydal se ke dveřím.

Anne Svenssonová seděla ve svém křesle, luštíc sudoku, když se její syn tiše vplížil domů.
"Holky už spí." vyčítavě se na něj podívala.
"Děkuju." zatvářil se omluvně.
"Alecu, já tu nebudu věčně. Musíš se o ně naučit starat!" zopakovala větu, kterou už během posledního týdne řekla víc než stokrát. Proto již Alec nic nenamítal a beze slov zamířil do koupelny.

Raynina usilovná snaha usnout byla naprosto marná. Otáčela se v posteli jako beton v míchačce, zapalovala vonné tyčinky, cigarety, pokoušela se usnout se sluchátky, přečíst si knihu, dát si teplou i studenou sprchu, ale nic nepomáhalo. A tak ve 2:16 večer vytáhla z vrchního šuplíku svého nočního stolku pracovní notebook a aby dělala alespoň něco užitečného, rozhodla se, že se pokusí zjistit poznávací značku z kamerového záznamu ze sousedství Abdoultehova domu. Poté, co na poměrně kvalitních záběrech spatřila čitelnou kombinaci čísel a písmen, tiše se zaradovala a pokusila se v registru vozidel dohledat majitele. Tím se zdál po vcelku krátkou dobu býti jakýsi Pablo Alvarez, podezřele vypadající Mexičan s nečistým trestním rejstříkem, z něchož Rayna stihla pochytit ještě jeden zajímavý fakt - s Abdoultehem se několikrát dopustili trestné činnosti, a to i obchodu s bílým masem, který však nikdy neskončil úspěšně. Že by to tentokrát konečně pořádně promysleli?

Po zjištění tohoto faktu se znovu marně pokusila usnout, ale když se to ani tentokrát nedařilo, usoudila, že zkontroluje ještě záznamy z letiště, k čemuž se dosud nikdo jiný neměl.
Při procházení kopií pasů všech blond dlouhovlasých žen narazila na něco, čemu se sama musela podivit. Ta samá žena, které se podařilo odcizit deset paletek očních stínů, totiž rovněž patřila k Abdoultehově skupině a narozdíl od Williamsové, která se na letišti objevila zdánlivě bez důvodu, přiletěla z Frankfurtu. Jen o chvíli později si Rayna všimla, že některé z dalších modelek rovněž pochazely ze zcela rozdílných částí světa, ale jiné, stejně jako Williamsová, neměly žádný zřejmý důvod, proč se na letišti tou dobou vyskytovaly.

Poté, co Rayna uložila do záznamů případu všechny identifikované ženy, se jí konečně podařilo poklidně usnout. Když jí tři hodiny na to zazvonil budík, nepřipadala si zrovna nejčerstvěji, ale co mohla dělat.

U snídaně Alecova matka nezapomněla podrobně rozebírat jeho včerejší večerní výlet.
"Ale mami, to byla pracovní záležitost!" trval si na svém, poté, co mu vyčetla, že by takhle pozdě večer neměl nikam chodit.
"A ta ženská? Tvůj šéf?" sarkasticky se pousmála.
"Kolegyně. Pracujeme spolu na případu." odvětil chladně.
"Nějaká mladá, ne?"
"Mami, jak dlouho ses z toho okna dívala?!"
"Dost dlouho na to, abych viděla, že se k tobě nehodí."
Je to jenom kolegyně!" zvýšil hlas, čímž probudil obě dcery.
"Začneme tím, že je odvezeš do školky ty." upřela na něj pohled a položila si sepjaté ruce na hruď.
"A co Rayna?"
"Takže vy se musíte vídat i ráno?" zatvářila se vyčítavě.
"To auto je služební, máme ho dohromady."
"Zlatokopka!"
"Proč? Protože se chce dostat do práce?" zasupěl dotčeně.
"Nějak si to zařiď, ale děti do školky vodíš i vyzvedáváš ty." vrhla na něj přísný pohled zpod svých kulatých brýlí s tenkými kovovými obroučkami: "Věčně tady nebudu."