Cesta do země zločinu

-26-

"Tak v čem je problém?" vyzvídala Rayna hned, jak vtrhla do své kanceláře, ve které, jak vzápětí zjistila, nikdo nebyl, takže zamířila přímo za Silverstonem.
"Co se přesně stalo?" zeptala se tentokrát až poté, co se ujistila, že se v místnosti nachází lidé.
Bylo jich tam možná až zbytečně moc, vlastně téměř celé oddělení samozřejmě kromě Aleca.
"Systém nám hlásí unik dat na externí zařízení. Někdo se sem musel dostat a přetáhnout to," odpověděl jí ajťák.
"Jak by se sem někdo dostal?" divila se vysoká blondýna.
"K tomu úniku klidně mohlo dojít online, ale tady to vypadá, že to někdo zkopíroval na externí disk," oznámil ten samý technik.
"Já si kopírovala spisy k případu na flashku," ozvalo se odkudsi zprostřed davu ženským hlasem, který, jak se ukázalo, patřil Lise.
"Cože jste?!" Technik vytřeštil oči.
"Chtěla jsem se na to kouknout ještě doma," odvětila Lisa s jistým náznakem studu v hlase.
"Nemůžete jen tak něco vzít z databáze! To platí pro všechny!" zavrčel Silverstone na celý pokoj. "Proč asi psali, ať pro přístup do databází používáme jenom pracovní počítače se zabezpečením?!"
"Ale to zabezpečení očividně nefunguje," dovolil si kdosi poznamenat.
"To zabezpečení funguje. Nahlásilo nám problém. To, že nerespektujete pravidla už je jiná věc," opravil ho ajťák, který mezitím odstranil výstrahu a uvedl systém do víceméně normálního provozu.
"Tak jděte! Pracovat na případech! Hned!" křiknul Silversone na celou místnost.

Lisa s Raynou už chvíli seděly ve své kanceláři, když se najednou otevřely dveře. Ku podivu jich obou nestál ve futrech nedobře naladěný Silverstone, ale Alec tvářící se neutrálně jako obvykle.
"Co tu děláte?" divila se Rayna.
"Děti jsou ve školce, máma v kómatu a já tady," oznámil.
"Nemáte náhodou dovolenou?"
"Říkal jsem si, že tady asi budu platnější. Nemá cenu, abych byl v nemocnici, dokud se máma nevzbudí." Pokrčil rameny.
"Já to nechci říkat," vložila se do toho Lisa, "ale co kdyby to nepřežila. Nebylo by ti pak líto, žes s ní nebyl?"
Rayna se na ni s údivem otočila. Zaprvé pro to s jakou upřímností to řekla a zadruhé kvůli zajímavému zjištění, že si s Alecem tykali. Možná si Lisa prostě tykala se všemi a o všem mluvila s absolutní otevřeností.
"Proč by to neměla přežít?" zavrčel na ni Alec dotčeně.
"Jenom by ses měl připravit i na takovou možnost," opáčila Lisa.

Jen chvíli poté se kanceláří rozezněla Bachova Toccata a fuga d moll, která se ukázala být vyzváněním Alecova telefonu.
"Dobrá hudba," poznamenal kdosi za dveřmi, procházející zrovna kolem.
"Svensson, prosím," hlesnul Alec do telefonu.
"Tady doktorka Harrisonová, volám z nemocnice."
Alec na chvíli zadržel dech. Měl pocit, že se mu stáhly snad všechny části těla najednou. Ovládnul ho ten samý pocit, jako když se v jeho dveřích objevil jeho kolega se zprávou, že jeho žena zemřela.
"Promiňte jestli volám nevhod," pokračovala doktorka. Alec stále napjatě poslouchal. "Vaše matka se právě probrala z kómatu. Říkala jsem si, že byste to měl vědět.
Alec si neskutečně oddechl. Sám nevěřil tomu, že to byla pravda a že nepřišly žádné špatné zprávy.
"Dobře, děkuju. Můžu za ní přijet?" odpověděl poté, co si uvědomil, že dlouhou dobu do telefonu jen zaraženě mlčí.
"Určitě," odvětila doktorka.

Rayna s Lisou ho obě napjatě sledovaly. Z toho, co říkal do telefonu, toho zrovna moc nepochopily.
"Máma se probrala z kómatu," oznámil dřív, než se některá z nich stihla zeptat.
"Jedeš za ní?" vyptávala se hned Lisa.
Alec mlčky přikývnul.
"Tak ji pozdravujte. Mám vám zase vyzvednout děti?" nabídla se Rayna. Přece jen věděla, že by na ně mohl zapomenout a s prosbou, aby je vyzvedla, jí volat o pár hodin později.
"Na ty jsem nemyslel," podivil se nad svou vlastní nezodpovědností.
"Tak chcete, nebo ne?" ujistila se Rayna.
"Jo, děkuju." Přikývnul. "Měl bych se vrátit nějak večer. A slibuju, že je to poslední den. Pak už by měla přijet ségra."

Alec zmizel stejně rychle, jako se objevil a obě kriminalistky se tak mohly vrátit zpět k práci. Je nutno zdůraznit, že to sice udělat mohly, ale neudělaly, neboť bylo podle nich obou ještě moc brzy, a tak si před prací připravily ještě šálek kávy.
"Stejně je to divný," poznamenala Lisa.
"Co je divný?" nechápala ji Rayna.
"No, že si pořád vykáte." Zakoulela očima. "Hlavně, když mu hlídáš děti a nevím co všechno," dodala.
"Na tykání se člověk musí dohodnout. To ty asi nechápeš, co?" osopila se na ni Rayna.
"To ti vykaj i jeho děti?"
"Je to jednorázová věc. Prostě potřeboval pomoc."
"Jednorázová? Už je jdeš hlídat podruhý!"
"Ježišmarijá, to nemůže bejt jednorázová věc dvakrát?!" vyjekla Rayna a rozhodila rukama, při čemž vyhodila do vzduchu hrnek s kávou.
Lisa okamžitě propukla v záchvat smíchu.
"Co je?" vyštěkla Rayna podrážděně, utírajíc novinami politý stůl.
"Mně se líbí ta tvoje dramatičnost, když si do tebe někdo jenom trochu rýpne." Pousmála se Lisa.
"To je asi tou barvou vlasů." Rayna pořád ještě trochu naštvaně pokrčila rameny. "My zrzky jsme prostě vznětlivější a hlasitější."
"Říká se, že i v posteli." Mrkla na ni Lisa z legrace.
"Jo, chrápu dost nahlas," odvětila Rayna a nadále se věnovala uklízení kávou způsobených škod.
"Ne, vážně? Jak jseš na tom s chlapama?" zajímala se Lisa.
"S chlapama jsem na tom bez chlapů a jsem za to ráda."
"Tak to tě budu muset vytáhnout do baru."
"Musím hlídat, zapomněla jsi?"
"V noci?" Lisa vykulila oči. "A vůbec, kdyby ses nenabízela, nemusela bys."

"Mami, spíš?" zeptal se Alec už potřetí na to, na co už se během posledních dvou dnů dvakrát ptal, ale tentokrát se mu poprvé dostalo odpovědi.
"Alecu? Jsi to ty?" ozvalo se z postele trochu tlumeně.
Obličej měla ještě z půlky znehybnělý. Bylo možné, že jí to takhle zůstane, ale pořád byla naděje na zlepšení.
"Jsem to já," odpověděl nahlas. Nebyl si jist, zda ho pořádně slyší.
"Prší sem, roztáhni deštník!" zamumlala tiše.
"Jsme vevnitř. V nemocnici. Nemůže sem pršet," informoval ji
"Neprší? Tak odkud jdou ty kapky? A ta mlha... proč je tam ta tmavá mlha? Stmívá se už?" šeptala pořád dokola.
"Neprší. A mlha tu taky není. Je ti dobře? Chceš někoho zavolat?" staral se.
"Proč jsme v nemocnici?" zeptala se najednou.
"Měla jsi mrtvici. Odvezli tě sem. Jak sis vlastně zavolala záchranku? Kdy se to stalo? Kde se to stalo?" pokoušel se se něco dozvědět.
"Byla jsem na balkoně. A pak..." nemohla si vzpomenout.
"Omdlela jsi?" napovídal jí.
Nic neodpověděla. Místo toho, aby cokoli řekla, začala hlasitě podřimovat.