Cesta do země zločinu

-16-

Rayna už notnou dobu nervózně vyhlížela svého kolegu z okna. To, že měli být za půl hodiny v práci a jeho auto pořád stálo na svém místě ji dost zneklidňovalo. Pokoušela se mu několikrát zavolat, ale očividně buďto spal nebo měl ztlumený telefon. "Hlasová schránka, zanechte vzkaz."
"Kurva Svenssone, pojďte už pro to auto, přijedem pozdě!" zaburácela do telefonu. O pár vteřin později si uvědomila, že nespíš bude o pět dolarů chudší kvůli pravidlu, které sama předešlého dne zavedla.

Po chvíli ustavičného zírání z okna sebrala svou kabelku, do níž jakýmsi zázrakem nacpala patnáctipalcový notebook, a vydala se ke Svenssonovu autu, u kterého chvíli postávala, dokud se nerozhodla, že na Aleca zazvoní.
"Děje se něco?" ozvalo se překvapivě odjinud než z reproduktoru u zvonků. Rayna se začala zmateně rozhlížet kolem sebe, neboť ji nenapadlo, že na ni její kolega volá z okna.
"Tady, nad váma." ušetřil jí další minutu zběsilého rozhlížení.
"Vysvětlil vám někdo, že můžete mluvit přes reprák?" ušklíbla se na něj.
"Kdyby fungoval..." Zadíval se do prázdna. "Potřebujete něco?"
"Máme dvanáct minut." Ukázala na hodinky.
"Silverstone se neposere." pousmál se.
"Pět dolarů!" křikla na něj nahoru.
"To platí i mimo práci?" podivil se.
"Mluvit slušně musíte pořád." Zatvářila se přísně.
"Nebude vám vadit, když ještě hodím děti do školky?" utekl od tématu.
"Stejně už jedeme pozdě." Pokrčila rameny. "Jak dlouho vám to ještě bude trvat?"
"Půl hodiny?" odpověděl nejistě.
"Měl jste to říct rovnou, jela bych autobusem." Zamračila se na něj.
"Chcete jít dál?"
"Jestli pak vyrazíme rychlejc."
"Tak pojďte." Zavřel za sebou okno, načež se ozval zvuk bzučáku.
Rayna podržela dveře a ujistila se, v jakém patře vlastně Alec bydlí.

"Kdo to byl?" začala se vyptávat jeho matka, jakmile zavřel okno.
"Rayna." opáčil neutrálně.
"Ta tvoje "kolegyně"?" Naznačila rukama uvozovky.
"Jo, ta moje kolegyně." Začínal ztrácet trpělivost.
"Tys ji pozval dál?" Zatvářila se jako porcelánová soška japonského císaře, kterému někdo právě ukradl zlatá jablka.
"Má čekat půl hodiny venku?"
Alecova matka se zamyslela. Upřímně přemýšlela nad tím, že by její odpověď zněla ano, ale z hlubokého zadumání ji vyrušilo zaklepání na dveře.

Rozespalá Scarlett vykoukla ze dveří svého pokoje.
"Někdo přišel?" podivila se.
"Pamatuješ si moji novou kolegyni?" ujistil se Alec.
"Ona je tady?" ozvala se Madison, ležící ještě v posteli: "To bych jí mohla ukázat ty šaty."
"Radši vstávej a běž se nasnídat. Dneska vás vezu do školky já." vyklonil se do dveří a poté, co získal stoprocentní jistotu, že už jsou obě dcery vzhůru, zamířil konečně ke vchodovým dveřím, kde už za nervózního podupávání notnou dobu postávala Rayna.
"Ještě máme pět minut." Ukázala na hodinky. Stále si nechtěla připustit, že by měli přijet pozdě.
"Jo, ale taky dvě děti, co vstaly sotva před minutou." dodal: "Pojďte s náma ke stolu. Třeba je trochu popoženete."

Anna Svenssonová seděla s brýlemi staženými téměř na špičku nosu u kuchyňského stolu, mazajíc svým vnučkám toast burákovým máslem a džemem.
"Dobré ráno." pozdravily sborově Scarlett i Madison osobu, jež se právě zjevila ve dveřích.
"Dobré ráno." opáčila Rayna směrem k nim i Alecově matce, která ji zvědavě přelétla pohledem a poté, co si urovnala brýle, ji rovněž pozdravila.
"Tak co máte dneska v plánu v práci?" Alecova matka se rozhodla zeptat na otázku, kterou svému synovi za normálních okolností nikdy nepokládala.
"Musíme prověřit ten autobus." prohlásil Alec, jako by měla tušit, o co jde, ačkoli jí o tom nic neříkal.
"Nemohla jsem usnout, takže jsem prošla pár záběrů." dodala Rayna.
"Kolik znamená pár?" ujistil se.
"Našla jsem majitele toho autobusu a udělala pár identifikací podle těch záběrů z letiště." Zatvářila se nejistě. Nerada se přiznávala k tomu, že pracuje po nocích.
"Pár jsou dvě." upřel na ni pohled.
"Jako párek. Že jo, tati? Tam jsou taky dva párky, ale vlastně jeden. Ne, už vím! Jedna je nožička a dvě nožičky jsou párek." vložila se do toho Scarlett v nesprávnou dobu.
"Jo, Scarly, ale o to teď nejde." přerušila ji její starší sestra.
"Vlastně mám všechny, co byly na záběru." zarděla se Rayna.
Alec se na ni chvíli jen díval s vytřeštěnýma očima, načež se zeptal, jestli vůbec spala. Madison mezitím dojedla svůj toast a odebrala se do koupelny.
"Majitel toho autobusu se znal s Abdoultehem už od střední." začala na něj chrlit informace: "Párkrát dokonce seděli spolu ve vězení. Nejdřív drogy, pak obchod s bílým masem."
"Takže myslíte, že zkouší tu druhou možnost znovu?"
"Jedna z těch ženských, co odešly s Abdoultehem, kradla v tom obchodě s kosmetikou." vzpomněla si ještě na jeden důležitý fakt.
"Kolik jste toho zjistila?!" zůstal na ni konsternovaně zírat. Mladší dcera zrovna dosnídala a zamířila za svou sestrou do koupelny. Alecova matka tiše naslouchala jejich rozhovoru, předstírajíc, že se plně věnuje luštění sudoku.
"To je asi všechno." odvětila Rayna zamyšleně.
"Můžu vás o něco poprosit?" napadlo ho: "Nepomohla byste jim se nachystat? Ušetřilo by to dost času."
"Jsou v koupelně?" ujistila se.
Alec odpověděl tichým přikývnutím. "Jo... a jestli vám Maddie začne ukazovat sbírku šatů, zastavte ji včas!" dodal.
"Zkusím to." rozesmála se.

"Nikdy bych si nemyslela, že z mýho syna vyroste takovej sobec." povzdychla si Alecova matka, jakmile Rayna zmizela v koupelně.
"Jako v čem?" utrhnul se na ni.
"Vůbec se nestaráš o děti. Místo toho to necháš na úplně cizí ženský."
Chtěl jí nějak mírně naznačit, že by se o ně mohla starat ona, jako to dělala doposud, a nebyl by problém, ale vzápětí si vzpomněl na to, že jsou to jeho děti a on po ní nic takového nemůže chtít. Možná na tom, že tu věčně nebude, něco skutečně bylo.
"Jo, měl bych se to naučit." přikývnul, očekávajíc její obvyklou odpověď.
"Věčně tady nebudu." dodala. Ano, přesně tuhle větu měl na mysli.

"Tak co zuby? Vyčistily jste je pořádně?"
"Tři minuty." zahlásila Scarlett.
"Vážně?" ujistila se Rayna ještě jednou.
"Fakt." přikývla Madison.
"Tak jo, budu vám věřit. Jdem vybrat něco na sebe."
"Můžu si vzít ty šaty?" navrhla Madison téměř okamžitě.
"Ne, Maddie, je únor." pousmála se Rayna, vzpomínajíc na to, jak byla kdysi dávno stejná.
"Ale zkusit si je můžu." trvala na svém.
"Jedny." přikývla Rayna.

"Tak co byste si vzaly na sebe?" Nahlédla do jejich společné skříně.
"Je venku teplo?" ujistila se Scarlett.
"Svítí sluníčko, ale je konec února. Co myslíš?" Rayna se rozhodla, že z ní odpověď nedostane jen tak.
"Takže budu potřebovat bundu." odvětila hned, čímž Raynu lehce vyvedla z míry. Pamatovala si, že v jejím věku rozhodně o počasí v jednotlivých měsících neměla žádný přehled, a dokonce si myslela, že rok má sedm dní a týden dvanáct měsíců.
"Můžu si vzít tohle?" navrhla Madison, držíc v ruce obyčejnou černou mikinu přes hlavu a modré volné džíny, jejichž střih jí Rayna upřímně záviděla. Překvapovalo ji, že se rozhodla pro něco vcelku obyčejného bez potisku nebo zářivých barev.
Rayna tiše přikývla. "Ještě si vyber bundu. Pak si můžeš zkusit ty šaty."
"A co já?" upoutala na sebe pozornost Scarlett. Před sebou měla rozložené černé džíny a krémově bílý rolák. Tak tohle oblékání bylo rozumnější, než čekala.
"Klidně. Ty si nejdeš zkoušet šaty?" ujistila se Rayna.
"Na co? Je únor." Scarly nechápavě zvedla hlavu.
"Jenom se ptám."

Zpoza dveří šatní skříně se mezitím vynořila Madison ve svých letních tyrkysových šatech, ve kterých vypadala jako princezna.
"Zapomněla jsi korunku." poznamenala Rayna s úsměvem na rtech: "Sluší ti to."
"Ale venku by ti byla zima." vložila se do toho Scarlett, jakmile dostala hlavu z roláku.

Když Alec zaklepal na dveře dětského pokoje, byly už dávno obě oblečené i učesané a hrály zrovna s Raynou na koberci Člověče nezlob se.
"Zvládly to úplně samy." pochválila je Rayna.
"No jo, jsou po mně." přitakal Alec.
"Jak se vaří vajíčka?" položila mu záludnou kontrolní otázku.
"Ve vodě a ve skořápce, to už vím taky." zakoulel očima.
Rayna na něj chvíli jen zaraženě zírala, protože očekávala spíš informaci o době vaření, ne o tom, že při tom musí být v hrnci přítomná voda.
"Jedeme!" vyrušil ji z úporného zaražení.