Cesta do země zločinu

-9-

Harley si užívala vítr ve vlasech. Řídila ráda. Motorky milovala už od dětství, stejně jako její novopečený manžel. Ani jeden z nich netušil, že mají Policii v zádech. Na každém dobrodružství v jejich věku bylo skvělé, že nepodstupovali žádné riziko. Byli smířeni s tím, že přinejhorším zemřou, a to se může stát kdykoli. Nestarali se, co je legální, nebo ne. Prostě si to chtěli jen užít.

"Kam teď?" Strážmistr Cooper zastavil před křižovatkou, radíc se se svými kolegy. Bylo to těžké rozhodnutí. Poté, co Philip s Harley opustili Chicago, mohli jet v podstatě kamkoli. A protože si strážmistr Cooper usmyslel, že mířili do Kanady, zatímco jeho kolegové za cíl jejich cesty považovali New York, nebo Nebrasku, rozhodli se, že udělají nejlépe, když se vrátí na policejní stanici a cestou se staví na oběd.

Philip začínal mít podezření, že po nich někdo jde a vážně se divil tomu, že jim zatím vše tak dobře vychází. Ale nemohl si na nic stěžovat. Cesta byla prázdná jak státní kasa, a tak mohli nerušeně pokračovat v cestě. Harley se těšila na krásné důchodové líbánky strávené na Floridě. Philip uvažoval, kdy jí řekne o tom, že skutečný cíl jejich cesty, je starý domek v Mexiku, na horské plošině, s rozlehlou zahradou, která by měla stále zůstat zarostlá všemi možnými ilegálními rostlinami, jež zde v mládí pěstoval. Když objevil Harleyinu vášeň pro hazard, nedivil by se tomu, kdyby se výletu do Mexika vůbec nebránila.

Neměli čas cestou mockrát zastavovat a už vůbec ne hlasové a sluchové dispozice se za jízdy vybavovat. Bylo obdivuhodné, jak v tak úctyhodném věku oba dokázali odřídit tisíce mil. Přesto už po tolika hodinách cesty měli hlad. Sjezd na dálnici na Floridu se nebezpečně blížil a Philip věděl, že se Harley ukazateli řídila celou cestu. Pomaličku ji předjel a ukázal na odbočku k benzínce, kam zatočil.

Harley na chvilku slezla z motorky, aby se protáhla a sundala si helmu. Cesta ji vyčerpávala víc, než bylo vidět.
"Chceš něco k pití?" Philip si prokřupnul prsty, které už měl z toho neustálého držení řidítek celé rozvrzané.
"Chci si hlavně lehnout, ale jestli mi přineseš něco k pití, budu ráda." odvětila. Zatímco Philip kupoval benzín, sendvič a balenou vodu, Harley odpočívala v trávě za benzínkou. Devět hodin cesty s malými pauzami na to, když si jeden z nich potřeboval odskočit, bylo vážně úmornějších, než předpokládali.

Po pár minutách se Philip vynořil z automatických dveří s náručí plnou jídla a usadil se vedle své manželky na měkký trávník. Když se ho Harley zeptala, jak velká část cesty jim ještě zbývá a z jeho odpovědi se dozvěděla, že jsou teprve kousek před polovinou, měla chuť přenocovat na dámských záchodcích.
"Je tu ještě jedna věc." Philip se na chvilku odmlčel.
"Proč se tváříš tak vážně?" Harley se na něj zmateně podívala.
"Jsi hráčka, takže mě doufám chápeš. Do Miami se prostě nejede." přešel rovnou k věci.
"Jedeme se zhulit do Mexika?" rozesmála se a zakousla se do sendviče, který přinesl.
"Mám domek v Mexiku. Kousek od hranic. Tam by nás nikdo nemusel najít." říkalo se mu to těžko. Nerad něco tajil.
"Takže tráva nebude?" zatvářila se zklamaně. Philip nevěděl, jestli to myslí vážně, nebo je jen přehnaně ironická jako bývala kdykoli, když se naskytnul nějaký problém.
"Tak jo. Budu ti to muset říct všechno. Mám tam za pár týdnů kšeft. Jak jsem ti povídal o tý chatě... vedle ní jsou plantáže. Docela velký. Nějaká partička středoškoláků tam jede do hor. Asi stanovat nebo co. Chci jim prodat zbytky trávy a koky, co jsem tam kdysi pěstoval. Jestli nechceš jet se mnou, nemusíš." Litoval toho, že to upřímně neřekl už dřív. Byl nervózní.
"Takže ty se chceš nechat na starý kolena ještě zavřít?" pousmála se.
"Bál jsem se, že odjedeš na Floridu." oddychnul si.
"Jednou jsem se rozhodla, že dožiju s tebou, tak si to dám se vším všudy." přitulila se k němu.

Zbývalo jim asi dalších deset hodin cesty k mexickým hranicím. A další čtyři do cíle. Po chvíli dohadování se domluvili, že kolem půlnoci někde zastaví, prospí se a až se vzbudí, zase vyjedou na cestu. Philip trval na tom, že cestu zvládnou bez přestávky, nebo jen s hodinovým šlofíkem, ale Harley ho přemluvila na plnohodnotné přespání v divočině.

Museli jet dál. Policie jim mohla být v patách. Zatímco Philip odnesl odpadky do koše, Harley si rychle zopakovala základní jógovou sestavu na protažení a nasadila si na hlavu přilbu.
"Mám v tašce miliony a ani jsem si nekoupila pořádnej mobil." vytáhla z kapsy starou tlačítkovou Nokii a zklamaně na ni pohlédla.
"Takhle nás aspoň nikdo nevystopuje." podotknul Philip.
To sice byla pravda, ale Harley si chtěla přečíst, co o nich píšou noviny - kde byli viděni naposled, kam míří, co spáchali za zločin. Nešlo říct, které řešení bylo chytřejší.

A tak dva důchodci pokračovali v cestě pustou krajinou, táhnoucí se kolem dálnice, dál. Harley se stále divila tomu, že se do své červené kožené kombinézy, kterou měla na sobě, po šedesáti letech pořád vejde, a že se ona ani kombinéza pořád nerozpadla. Philip se snažil rozpomenout na cestu od mexických hranic k domku, na který při prodeji všeho majetku zapomněl.

Druhý den večer jako zázrakem dojeli na místo. Philip vytáhnul klíč zpod rohožky a odemkl dveře starého domku. Harley si rozepla kombinézu, načež se svalila na pohovku v kuchyni, zatímco její muž ještě nabral energii na to, aby zkontroloval stav zahrady. Když vylezl ven, nemohl uvěřit svým očím.