SEA? [ChanBaek]

🏠𝚞𝚋𝚢𝚝𝚘𝚟𝚗𝚊🏠

Baekhyun v klidu podřimoval, opřený o sedadlo, nevnímajíc co se kolem děje. Dokud do něj někdo nezačal šťouchat. Chen.

„Baeku vstávej, budeme přistávat!"

Ospalý mladík nespokojeně zamručel, a vyndal si sluchátko z pravého ucha.
Unaveně se protáhl.

„Co to už?"

Vykulil oči, když si v hlavě srovnal, co mu Chen řekl. Opravdu ten let netrval moc dlouho, teda aspoň né pro Baeka.

„Jistě, celou cestu jsi spal jako mimčo, každopádně, tady Luhan, se k nám připojí, že prý spolu můžeme být na pokoji, takže už si nemusíš dělat obavy, s kým tam budeš"

Usmál se Chen. Jakoby byla hračka, někoho překecat... Baekhyun tenhle jeho um už teď nechápal, ale věděl, že ho chce po boku, aby za něj mluvil.
Ještě chvíli si chlapci povídali, než začalo klesat letadlo. To se Baek musel chytit za hlavu. Měl co dělat, aby se nerozbrečel. Byla to příšerná bolest. Tak tohle nerozhodí ani větrové bonbóny. Mezi tím, co se křečovitě držel za hlavu, se tichounce modlil, aby to ustalo co nejrychleji, protože tohle už nezvládal, měl pocit, že každou chvíli, odpadne bolestí. Naštěstí ho pán Bůh vyslyšel. Do pěti minut už konečně přistáli, a tak si mohli pobrat svých sedm švestek, a jít si pro kufr.  Už ho to opravdu unavovalo. Celý dnešek. Jakmile byli venku z letadla, všechny zachvátilo teplo. Tudíž mikiny šli do batohu, nebo okolo pasu. 

„Tak děcka, jsme tady, teď si vezmeme kufr, a pak nasedneme do busu, který nás odveze do hotelu, tam si rozdělíte pokoje, vybalíte se,  dáte chvíli voraz, a pak nás čeká večeře. Všechno jasné?"

Celý oddíl, jen něco řekl na souhlas, a konečně jsme si šli pro kufry. Baekhyun už se nemohl dočkat, až konečně bude na hotelové posteli. Pokud ho vůbec Chen a Luhan nechají lehnout.

Zbytek doby strávené na letišti byl v pohodě, čekání na kufry bylo o něco rychlejší, než to ranní odbavování, takže za chvíli už byli venku, a hledali svůj bus.

Baekhyun jen čekal, a poslouchal co si Chen a Luhan povídali, občas taky něco řekl na téma, ale mnohem zajímavější, byla skupinka, která si povídala kousek dál od nich.

„Já ti nevím, podle mě není nejlepší nápad za ním jít teď hned... Bylo by divný za ním přijít a říct "hele ahoj, všiml jsem si že ti nedělá dobře cestování, páč tě pořád pozoruju, nechceš kinderyl?"

Zamrkal Chanyeol, který si momentálně povídal se Sehunem.

„Možná, bys to mohl podat lépe, a nemluvit o tom, jak ho sleduješ "

Promnul si spánky Sehun, kterého už Chanyeolova demence nebavila. Ostatní z jejich party, jen koukali na ty dva klauny, a smáli se. Trvalo to chvíli, protože pak už je zastavila vedoucí, že si mají sednout do autobusu s číslem dvacet. Všichni se teda odebrali do busu. Chanyeol jako poslední, protože Sehun, a zbytek jejich party ho předběhli. Posedali si vedle sebe, takže Chanyeol musel jít jinam.

„Sehune... Počkej až ti tohle oplatím."

Zavrčel na něj Chanyeol. V tu chvíli se za ním objevila vedoucí, s tím úžasným umělým úsměvem, s jakým to dospělí umí.

„U Baeka máš místo, tak si jdi sednout tam, ať sedíme pohromadě."

Chanyeol si jen povzdechl, a jako poražený si sedl vedle Baeka. Sehun se na něj jen ušklíbl. Občas sice vypadali, že by jeden druhého zabili, ale bylo to naopak, byli to nejlepší přátelé. Přes rok se navštěvovali, protože to od sebe zas tak daleko neměli.