Eleanor Volturiová

IIX.

Zhruba po dni a půl jsem se konečně dostala do Ameriky. Přesněji jsem byla v New Yorku.

Mé oblečení bylo celé promočené, takže jsem zabila první dívku, kterou jsem potkala a měla podobnou velikost jako já.

Procházela jsem kolem novinového stánku. Na novinách jsem zahlédla datum 27.8. 1980. Takže mě drželi v zajetí více jak pár let. Byla jsem s nimi zhruba tři roky a zbylých sto padesát sedm jsem byla zavřená. A ani mi to tak nepřipadalo. A díky Carlislovi a jeho rodině jsem se nezbláznila. Možná kvůli těm snům mi čas neubíhal tak rychle.

Sem tam po cestě jsem viděla nějaké kočáry, ale netáhly je koně. Což bylo docela zvláštní.

Nevěděla jsem kam mám jít. Jedna má část chtěla jít za Carlislem a ta druhá část za ním nechtěla kvůli tomu, abych mu neublížila.  Naštěstí druhá část vyhrála. ,,Kam má tedy jít." Zašeptala jsem si sama pro sebe a zavřela jsem oči. Před očima se mi zjevili tři upíři. Dva muži a jedna žena. Jeden muž měl tmavou pleť a měl dlouhé vlasy. Ten druhý byl blonďatý a žena byla zrzavá. ,,Slečno není vám nic?" Někdo na mě promluvil a já jsem se lekla. Otevřela jsem oči a praštila jsem toho kdo na mě promluvil. Na dotek byl chladný. To byl ten muž z mé vidiny. ,,Promiň omlouvám se. Vylekal si mě. Jsem Eleanor a ty?" ,,Laurent těší mě a toto jsou mí dva společníci Viktoria a James." Ukázal na dvě osoby za sebou. ,,Ráda vás všechny poznávám."  To byli ti ke kterým se mám přidat. ,,My tebe také Eleanor." Odpověděla mi Victoria. ,,Mohu na vás mít otázku?" ,,Ale jistě jen se ptej." Odpověděl mi Laurent. ,,Mohla bych se k vám přidat?" ,,Ale jistě čím více silnějších upírů pohromadě tím lépe. Odpověděl mi pro změnu James. ,,Akorát jsem byla nějakou dobu vězněná, takže nevím co je tady to za divné vozítka. Když jsem mohla ještě volně kráčet po zemi tak jsem nic takového neviděla." ,,To jsou auta. A víš vůbec jak někoho zabít?" Kdyby tak věděl kdo doopravdy jsem, tak by se mě ani nezeptal. ,,Upíra nebo člověka?" ,,Nejlepší by bylo kdyby jsi věděla jak zabít upíra i člověka." ,,Zabít umím kohokoliv na světě." ,,To jsem rád. Teď nám to předvedeš." Rozhlédla jsem se, abych zjistila jestli je na ulici někdo další než muž v novinovém stánku. Nikdo jiný tu nebyl. Se svou rychlostí jsem k němu doběhla a zakousla jsem se mu do krku. Jak jsem dopila odhodila jsem ho na zem. ,,To nebylo zlé." ,,Ne nebylo." ,,Ta se nám bude ještě hodit." Pomyslela si Victoria.

Byli jsme spolu už něco přes dvacet let. Právě jsme si vybrali na lovení městečko jménem Forks. Byli tu hezky. Skoro každý den bylo zamračeno a to nám vyhovovalo. Dnes jsme se chystali k odchodu. Po cestě jsem, ale něco zaslechla. ,,Slyšeli jste to taky?" Zeptala jsem se ostatních. ,,Slyšeli, jdeme tam." Rozkázal James. Zvuk připomínal hrom, ale byl více kovový. Něco jako když míček narazí na baseballovou pálku. Našli jsme míček. Takže jsem měla pravdu.

Dorazili jsme na mítinku. Bylo tu osm lidí. Tedy spíše upírů. A pár z nich jsem dokonce poznala. Byli to Cullenovi. Už pár jsem nosila černou paruku. Snad mě v ní Carlisle nepozná. Věděla jsem, že Edward umí číst myšlenky. Přestala jsem tedy uvažovat nad tím, že je znám. ,,Tohle bude asi vaše." Laurent hodil míček evidentnímu vůdci klanu. ,,Ano, děkujeme." ,,Netušili jsme, že jste tu. Doufáme, že jsme vám naším lovem nezpůsobily žádné problémy." Řekl Laurent. On byl vždy ten, který se vydával za hlavu našeho klanu, ale nebyl. Tou byl James. On a Victorie se vždy schovávali více vzadu. ,,Odlákali jsme je na východ, takže vám už nic nehrozí." ,,To jsme rádi. Kousek odtud máme rezidenci." ,,Ještě jednou se vám omlouváme. Ještě než odejdeme mohli bychom si zahrát s vámi?" Zeptal se jich Laurent. ,,Jistě pár z nás již odchází." Řekl Carlisle. A v tu chvíli zafoukal vítr. K nám se donesla krásná vůně té dívky co se schovávala za Edwardem. ,,Přinesli jste si svačinku." Řekl James. Všichni Cullenové zaujali obrannou pozici. Edward se díval přímo do očí Jamese. To byla chyba. Teď po ní půjde než ji zabije. To muselo být jasné i tomu kdo Jamesovi nečetl myšlenky tak jako já a Edward. ,,Myslím, že by jste měli odejít." Řekl Carlisle. ,,Jamesi, Jamesi jdeme." Řekla mu Victorie. Věděla, že by nás porazili. A já to věděla také. Začali jsme tedy utíkat. Jak jsem utíkala spadla mi má paruka a odhalila tak mé zlaté vlasy. Otočila jsem se, abych zjistila jestli mě někdo viděl. A viděl mě zrovna Carlisle. I přes tu ohromnou vzdálenost jsem viděla jak mu přes rty přešlo mé jméno. Vzala jsem paruku a utíkala jsem dál za ostatními.