Od nenávisti k lásce

Chapter 28

Dean

Ležel jsem na posteli jako měsíc předtím. Začal jsem z toho duševně šílet. Víte, jaké to je? Celý měsíc ležet, nemoct mluvit, nemoct zareagovat? Občas mě někdo zvedne a jde se mnou do koupelny, ale jinak vůbec nic.

Bylo asi lehce po poledni. Hádal jsem podle slunce, které hodně svítilo. Jeho paprsky mi dopadaly do obličeje. Zavřel jsem oči, nebo jsem si to alespoň myslel. Snažil jsem se usnout, protože to byl jediná věc, kterou jsem mohl tak nějak ovládat. Už jsem skoro usnul, ale někdo vtrhnul do mého pokoje. Máma i táta by zaklepali, tak jsem to odhadoval na Claire. Dokud mi Claire nevstoupila do mého zorného pole, nebyl jsem si tím jistý.

Měla zkřížené ruce a mračila se. „Takže Deane, jestli něco neuděláš, ztratím Miu. To vážně chceš? Chceš ji ztratit? Tak se vzchop a už něco začni dělat," skoro na mě řvala. Odešla a za sebou zabouchla dveře.

Pět minut jsem nebyl schopný přijmout slova, která mi Claire řekla. Mia mě chce opustit? Tak to ne.

Kurva Deane, dělej něco. Vstaň. Ani jsem si to neuvědomil, že brečím. Vůbec nevím, jak je to možné, ale rukou jsem si otřel slzy. Po deseti minutách jsem seděl. Otevřel jsem pusu. „Ma-a-a-m-mi," dokázal jsem jen vykoktal. Mluvení bylo pro mě ještě těžší než vstát.

Máma přiběhla do mého pokoje, za ní hned táta a Claire. Všichni plakali a vrhnuli se na mě. „Ach panečku, Deane. Jedeme do nemocnice. Musí tě vyšetřit." Ani jsem nic nestihnul namítnout. Máma vyběhla z mého pokoje, táta mě šel podržet, protože chůze nebyla nejjednodušší.

 Až v autě jsem dostal pozornost všech. „Ja-á mus-sím...Mia," vykoktal jsem tentokrát. Mamka s tátou nechápali, ale Claire díky bohu pochopila. „Chtěl říct, že musí za Miou." Mamka začala vrtět hlavou, že v žádném případě teď. Táta se ujal slova: „Deane, musíš na vyšetření, pokud nebude pozdě, tak potom." Usmál se.

V nemocnici jsem byl pro všechny doktory zázrakem. Podle vyšetření jsem fyzicky v pořádku. Do pár dnů prý už budu chodit normálně. Mé končetiny si na pohyb musí zase zvyknout. Jediný problém, který bude na delší čas je mluvení. Dokážu mluvit, ale problém je v koktání a občas vyjadřování, ale to se prý také za nějaký čas srovná. Moje tělo i mozek si musí uvědomit, že zase mohou normálně pracovat.

Domů jsme se vrátili až v deset večer. Táta mi vyloženě zakázal jít dneska za Miou. Já ale nemohl počkat. Čekal jsem přes měsíc.

Lehce po půlnoci, když v domě všichni spali, jsem se vykradl pokoje. Doufal jsem, že Miu najdu u ní doma.

Byl jsem před jejím domem. Všude se svítilo a šel z něj menší zvuk. Přišel jsem ke dveří a s váháním zazvonil. Měl jsem pocit, že ten zvonek mě mučil. Trvalo to tak dlouho, než přišel někdo otevřít. Ve dveřích stál vysoký černovlasý kluk. Stál jsem tam s otevřenou pusou. Takže je pozdě. Přišel jsem pozdě. Mezitím si někoho našla. Nemůžu jí to mít za zlé. Svěsil jsem hlavu a otočil se k odchodu.

 „Hej Mio? Je tady nějaký kluk," nechal otevřené dveře a odešel pryč. Došel k nějaké blondýnce a vzal ji kolem pasu. Aha. Ona pořádá nějaký večírek?

Mia vstoupila do dveří. Úsměv ji z tváře opadl a místo něj se na tváři usadilo překvapení. Nikdo z nás nic neřekl. Koukali jsme se z očí do očí a já se snažil zapamatovat každičký kousek její tváře a těla, kdyby to bylo naposledy. Než jsem promluvil, uběhlo dalších pět minut.

„Mi-io, j,já...," snažil jsem se něco říct, ale nevěděl jsem co. Mia mě předběhla. „Já myslela, že jsi stále...vždyť víš. Kdy se to stalo?"

„Dne-e-ska, rod-diče mě don-n-utili jet p-pak na vyš-šetření," snažil jsem se to co nejlépe zformulovat. Mia se usmála. „A jsi v pořádku?" zeptala se. „J-jo, akorát m-mám pr-o-oblém s-s mluvením. A-ale č-časem se to s-s-rovná." Začal jsem být nervózní. „Díky bohu, že jsi v pořádku. Já za Tebou stále chodila, ale pak už jsem to přestala zvládat. Promiň." Zašeptala. Ukápla ji slza. Tak to ne, kvůli mně už plakat nebude.

Objal jsem ji. Hlavu mi zabořila do krku a slzy se vpíjely do mé mikiny, ale to mi bylo šumák. Hladil jsem ji po zádech a hlavu si položil na její. Obdarovával jsem ji malými polibky do vlasů. Zvedla hlavu a zkrátila tu vzdálenost mezi námi. Rty se mi přisála na mé. Bylo to jako znovuzrození, pro mě vlastně docela přesné.

Začala více naléhat a já ji to neměl za zlé. Rukama jsem si ji přitáhnul blíže. Držel jsem ji jako kdyby mi chtěla utéct. Rukama mi vjela do vlasů a začala mě hladit po zádech. Najednou se ode mě s úsměvem odtrhnula.

Vrátila se zpět do domu. Nechápal jsem, co teď mám dělat. Čekal jsem tam už dvě minuty a chystal se odejít. V tom momentě začali z domu vycházet lidé. Začal jsem se usmívat.

Když všichni vyšli, Mia na mě mávla, ať jdu za ní. Neváhal jsem.

Sednuli jsme si na sedačku. Do dvou do rána jsme si povídali a hodně nasmáli. Mia mi vyprávěla, co se vše za tu dobu stalo. Teď mezi námi panovalo příjemné ticho.

Teď to přijde, říkal jsem si v duchu. Nadechnul jsem se a vydechnul. Mluvení mi šlo lehce lépe, takže jsem věřil, že se to brzy srovná. „Mio, m-miluješ mě po-řád?" Koukal jsem se do země, nechtěl jsem, ab mě odmítla. Byl jsem sakra nervózní.

Mia si ke mně přisedla blíže. Hlavu mi vzala do dlaní.„Ani nevíš, jak moc tě stále miluju." A políbila mě. V ten moment mi něcodošlo. Nikdy Miu nemůžu opustit. Ona je jako Slunce, které květina potřebujepro svůj život, stejně jako já potřebuji Miu pro ten svůj život. Miluju ji nadevše. Nevím, co se nám v životě ještě přihodí, ale jsem si jistý, že spolu to zvládneme.