Od nenávisti k lásce

Chapter 26

Dean

Ve čtvrtek jsem byl tak natěšený. Dneska mě měli propustit z nemocnice. Domluvil jsem se s tátou, že mě v deset vyzvedne. Mamka musela do práce a mrzelo jí to.

Bylo za tři minuty deset. Promnul jsem si oči, ve stejné chvíli jako se ozvalo klepání u dveří. Nijak jsem nezareagoval a dveře se otevřely.

Dovnitř vešel táta a Mia mu byla hned v patách. Začal jsem se usmívat jako pětiletý. Od té doby, co jsem v nemocnici byla se mnou Mia skoro celou dobu. Občas brala sebou i Claire. Teď ji hlídala asi babička.

Už jsem se chtěl zvednout, ale Mia mě zpražila pohledem, který říkal pohni se a jsi mrtvý. Znovu jsem se opřel a Mia ke mně došla, pohladila mě a přibližovala se ke mně se svými rty, ale pár centimetrů před polibkem se zastavila, rozcuchala mi vlasy a se zasmátím se odtáhla. „To myslíš vážně?" zeptal jsem se se smutným výrazem a psíma očima.

Vrátila se ke mě a jemně mě políbila. Bože chci víc, tolik mě to chybělo a to tu byla včera.

Táta mi podal nějaké džíny a mikinu a Mia mi mezitím balila věci do tašky. Táta ukázal na procházejícího doktora a tím jsem pochopil, že se ho jde na něco optat.

Pomalu jsem si sednul a Mia mi hned začala pomáhat sundávat věci ze sebe. Zvednul jsem ruce, aby mi mohla obléknout mikinu a sykl jsem bolestí. „Dobrý? Lehni si na chvíli." starala se Mia. Chytil jsem ji tváře a lehce políbil. „V pořádku, jen chci už hlavně domu." mrknul jsem na ni.

S její pomocí jsme mi sundali kraťasy a když viděla vybouleninu v mém rozkroku, začervenala se. Povzdechnul jsem si. „Tím, že se budeš červenat, mi moc nepomůžeš." Zachichotala se.

Zapnul jsem si zip a pásek. Vstal jsem. Táta mi vzal tašku. Otvíral nám dveře, z nichž jsme s Miou procházeli. Mia mě podpírala a snažila se se mnou vyhýbat všem doktorům, sestrám a pacientům.

Omluvně se na všechny, do kterých jsme vrazili usmívala. Bylo jich ale jen pár.

Celý následující týden jsem byl doma a nudil se. Mia se mnou chtěla zůstat celý týden, ale donutil jsem jo chodit do školy. Nechci, aby kvůli mně ještě více zameškala a musela to dohánět. Stejně ke mně pokaždé přišla. Ani si nedošla domů, prostě rovnou ze školy chodila ke mně. Bylo to fajn. Byl jsem ji vděčný

Další týden jsem byl na kontrole, prý se to dobře hojilo a už jsem mohl začít chodit do školy, ale fyzické aktivitě se musím vyhýbat. Fotbal bude ještě muset počkat.

Mia pro mě přijela v 7.20, nastoupil jsem k ní do auta a políbili se.

Mia celou cestu mlčela a byla napjatá. „Co se děje Mii?" otázal jsem se. „Nic, nic." Koukla na mě a hned se zas věnovala silnici, po které jsme zrovna jeli. Věděl jsem, že něco jí je, ale nechtěl jsem na ní tlačit.

Dorazili jsme před školu a zaparkovali. Vzali jsme si tašky a vyrazili směrem do školy. Chytnul jsem Mii ruku a propletl si s ní prsty. Možná se mi to zdálo, ale myslím, že se uvolnila. Všichni na nás zírali s otevřenou pusou. Em a Kyle, její přátelé se k nám přiřítili. Nebyli vůbec překvapení. Chvíli se s námi bavili, a pak se vydali směrem k biologii.

Myslel jsem si, že už to nemůže být lepší. A také že nebylo. O další přestávce jsem šel naproti Mie, která vycházela z učebny chemie. Usmívala se na mě jako sluníčko. Byl jsem od ní pět metrů daleko, když se mi zamotala hlava. Musel jsem se opřít o skřínku vedle mě. Mia si toho hned všimla a přiběhla ke mně. „Všechno v pořádku? Nebolí Tě nic?" dožadovala se nutně odpovědi. „Ne ne, vše v pohodě, jen jsem se zamyslel." Snažil jsem se to zahrát do autu. „Nekecej, pojď, půjdeme na vzduch." řekla a dala mi pusu na tvář. Rozešli jsme se k východu. Podíval jsem se na usmívající se Miu, v tom se mi před očima udělalo černo, a pak už jsem jen slyšel vzdálené hlasy. „Deane?! Ježiši Deane, zavolejte záchranku!" řvaly ty hlasy okolo mě.

Pomalu jsem otevřel oči. Najednou kolem mě bylo plno doktorů a sester. Snažil jsem se najít jedny oči, které jsem hledal, nenašel. Během té doby, co jsem vzhůru se u mě vystřídala má rodina, kamarádi a hlavně Mia, ta tady se mnou byla celou dobu, ale tvářila se smutně a za to jsem mohl já. Nedokázal jsem ji nijak utěšit, protože jsem nedokázal nic. Nemohl jsem pohnout rukou, hlavou, zvednout se, prostě nic a nedokázal jsem říct ani hlásku.

Podle toho, co jsem pochytil od doktorů jsem měl nějaké krvácení do mozku, při které se mi poranila centrální nervová soustava nebo to říkali jinak? Nevím.

Za dalších pár dnů mě naši odvezli domů. Snažila se mě rozesmát, mluvit se mnou. Stačil by ji jeden jediný náznak a byla by šťastná. Trvalo to dva týdny už a Mia ke mně chodila méně často. Kdyby věděla, že všechno vnímat a slyším ji, bylo by to jiné.

Po měsíci, když už mě byla navštívit se rozbrečela a utekla z mého pokoje.

Moje Mio, co ti to dělám? Proč Ti ubližuji? Sakra Deane, udělej něco. Vstaň, promluv, cokoliv.