Od nenávisti k lásce

Chapter 23

Dean

Myslel jsem, že jsem něco pokazil, a tak se mi vyhýbá, jenže ona vůbec nebyla ve škole. Další den také nepřišla. Ptal jsem se i těch jejích kamarádů a ti tvrdili, že také neví. Co si jen počnu?

V úterý odpoledne jsem byl tak zoufalý, že jsem šel až k ní domů. Zazvonil jsem a čekal. Otevřela mi žena ve středním věku a úsměv ji povadnul. „Dobrý den, jsem kamarád Mii, je doma?" zeptal jsem se. „Ne, bohužel." odpověděla. „A nevíte, kde bych ji našel nebo kdy se vrátí domů?" nadějně jsem se usmál. „Bohužel, je mi líto." řekla a omluvně zavřela dveře.

Celé noci jsem nespal, napsal jsem ji snad milion zpráv. Neodpověděla mi ani na jednu. Seděl jsem na lavičce v pláži. Rodiče mi už asi desetkrát volali, ale já jim jen odepsal, že přijdu pozdě. Rozsvítil jsem displej na mobilu a zjistil jsem, že je za pět minut půlnoc. Vstal jsem a vydal se směrem domů. Šel jsem obklikou, abych se co nejvíce prošel. Šel jsem kolem zastávky a.... zastávka. No bingo.

Došel jsem na zastávku. Všiml jsem si paní za pultem. „Můžu se zeptat? Nemáte tu kamery?" a vytáhnul jsem mobil s fotkou Mii. Vysvětlil jsem paní, že je to má přítelkyně a že ji s její rodinou hledáme. Nemusí vědět úplnou pravdu ne?

„Ano, ano kupovala si lístek směrem do Salt Lake city asi před týdnem, plus mínus." odpověděla mi. Konečně. Koupil jsem si rovnou lístek na nejblížší odjezd, který měl být za hodinu.

Mezitím jsem si zaběhnul domů pro batoh, do kterého jsem hodil doklady, mikinu a nabíječku. Z kuchyňské linky jsem sebral klíče a běžel jsem zpátky na autobusovou zastávku. Stihnul jsem to jen tak tak. Bus už tam stál. Dal jsem jízdenku řidiči a posadil jsem se skoro dozadu. Opřel jsem se hlavou o sklo a začal přemýšlet, co udělám.

„Halo, pane. Probuďte se. Konečná zastávka." Někdo se mnou zavrtěl. Protřel jsem si oči. Sakra. Usnul jsem. „K-kde t-to jsem?" vykoktal jsem. „Na konečné zastávce. V Salt Lake city." usmál se na mě řidič. Vzal jsem si batoh a vyšel na čerstvý vzduch.

Bylo tak sedm ráno, řekl bych. Pár lidí se hnalo už po ulicích a já stál uprostřed nich. Co teď? Půjdu si dát kafe rozhodnul jsem se. Objednal jsem si rovnou celou snídani.

Sundal jsem si mikinu, kterou jsem si v busu obléknul a vyšel jsem z kavárny ven. Bylo asi o dvě hodiny později a všude bylo plno lidí. Sednul jsem si na lavičku a sledoval. Třeba tu půjde. Seděl jsem tam čtyři hodiny než jsem to vzdal.

V bistru na pláži jsem si objednal hot dog a šel si sehnat nocleh na dnešní večer. Nakonec jsem objevil normální hotel za slušnou cenu kousek od autobusové zastávky.

Zabouchnul jsem dveře a vlezl rovnou do koupelny. Svléknul jsem se a nechal na sebe dopadat studené kapky. Vypnul jsem kohoutek a osušku jsem si ovázal okolo pasu. Objednal jsem si na pokoj kuřecí bagetu a natáhnul jsem se. Byl jsem ztracený a beznadějný zároveň.

Z přemýšlení mě vytrhnulo klepání. Došel jsem otevřít. Za dveřmi byl usměvavý poslíček, který mi podal bagetu. Dal jsem mu dýško a poděkoval mu.

Dvě hodiny jsem ležel na posteli a čuměl na televizi. Přestalo mě to bavit, protože jsem to absolutně nevnímal. Obléknul jsem si černé rifle, černé triko a šedivou mikinu. U dveří jsem si obul černé conversky. Ze stolu jsem vzal peněženku s mobilem a u dveří kartu do pokoje.

Na ulici jsem se rozhlédnul. Viděl jsem dvě pěkné restaurace, pár krámů s oblečením a na rohu bar. Bylo mi jasné, že ten jsem už hledal dlouho. 

Zaplatil jsem vstupné a mířil si to rovnou k baru. Posadil jsem se na barovou židličku a mávnul na hezkou barmanku. „Co si dáte?" zeptala se. „Dva dvojitý panáky prosím." odpověděl jsem ji. Jen přikývla a šla mi to připravit.

Díval jsem se, jak do dvou sklenek dává led a ten zalije hnědou pálivou tekutinou. Šoupla před mě dvě skleničky a řekla, že je to na účet podniku. Usmál jsem se.

Po hodině, kdy jsem v sobě měl jen dva dvojitý a jednoho normálního panáka jsem mávnul na barmanku. Počkat, barman? Ten se tu objevil kdy? Hloubal jsem nad tím, dokud se mě nezeptal, co si dám. Ukázal jsem na prázdnou skleničku, přikývnul a odešel. Podal mi sklenku a já mu podal peníze. „Čau Mio, teda holka, co Ti všechno nalili už? Jsi pod parou." řekl neznámý barman osobě za mnou. Neřešil bych to, kdyby mu neodpověděl pro mě známý hlas. „Ehm...já nevum, mozne čyři?" zablekotala. Otočil jsem se a podíval se jí do očí. Hned ji spadnul úsměv ze rtů.

V tom momentě se v zádech ohnula a začala zvracet. Už jsem vstával, abych ji pomohl, ale zastavila mě rukou, proto jsem se posadil a čekal. Lidi kolem ní odstoupili, protože nechtěli být pozvraceni touhle kráskou. Narovnala se a než stihla něco říct, zakymácela se a spadla na zem.