Království vlka

24. Místo kam patří

Když o několik hodin později ve svých vlčích podobách přicházeli k jeho domu, Sam začala přepadat nervozita. Jak jí vlastně ostatní přijmou? Nejenom Calebova smečka, ale ostatní ve městě? Co Stařešinové? Budou ji schvalovat? Může se vůbec stát součástí smečky? Nestane se z ní snad Nomád? Podívala se na Caleba. Vůbec nevykazoval nějaké známky nervozity, na druhou stranu jak vlastně u vlkodlaka poznáte, že je nervózní?

Byli už celkem blízko u jeho domu, když si uvědomila jednu věc.

„Calebe, neměla by tady někdy být hlídka?"

„Ne, nechal jsem je všechny zavolat ke mně."

„Všechny?" zahuhlala.

„Všechny..."

Zastavila na místě a zmučeně dopadla na zem. Svou velkou hlavu složila na přední tlapy a raději zavřela oči. Jestli před chvílí byla nervózní, tak teď byla vyděšená. Co vlastně má čekat? Soudy, rozhodnutí nebo jí snad rovnou z městečka vyhodí? Jak to vlastně chodí s vlkem, který se proměnil tak pozdě?

Ucítila na hlavě lehký dotek. Caleb do ní šťouchal čumákem.

„Nemusíš se bát."

Tiše zakňučela. „Co se mnou udělají?"

V duchu se pousmál. „Co by, přivítají tě..." Jenže to moc nezabíralo. Odmítala se pohnout ze svého místa. Povzdechl si. „Sammy, podívej se na mě," poručil ji měkce.

Ač nerada, nakonec zvedla svůj pohled. Nevěděla, proč byla tak vyděšená, ale pohled do Calebových očích jí podivně uklidňoval. Měl v nich vepsaný klid a jistotu. „Nikdo ti neublíží. Právě naopak. Teď si jednou z nás."

Nakonec přikývla, i když si moc jistá nebyla. Na druhou stranu – on byl vedle ní. Věřila, že jí nenechá padnout.

K jeho domu dorazili o několik minut později. Ona obezřetně našlapovala za ním, opatrně nahlížející přes něj. Pořád v ní zůstávala jakási nejistota a obezřetnost.

Byli tady všichni členové smečky a to ve svých lidských podobách. Zahlédla i Doktorku Libby, Calebova dědečka Tobiase a dalšího ze starších – Rodgera. Dokonce i tady byla i neznámá tvář - obrovský muž s pichlavýma modrýma očima. To musel být Berk, chybějící člen smečky, kterého ještě neměla čest poznat. Byl to on, kdo je jako první zaregistroval.

Odlepil se od Calebova auta, o které se líně opíral. Okamžitě nakrčil svůj postoj, ruce sice složené na prsou, ale obezřetně sledující vlkodlaka za zády svého Alfy.

„Calebe!" křikl Ben, který si jako druhý všiml příchozích. Jenže on měl pohled upřený na svého Alfu. „Co se sta-" Uprostřed věty ztuhnul a okamžitě se i on přikrčil do bojové polohy. Z úst se mu ozvalo tiché vrčení. Sam si byla jistá, že není daleko od toho, aby se proměnil. Před sebou teď oba viděli hrozbu.

„To jsem já, Bene!" zvolala nadšeně. Pak si uvědomila, že ji asi neslyší – i když, neříkal snad Caleb, že by měla být schopná se spojit i se členy rodiny, i když není oficiálně členem smečky?

Benům varovný postoj těla se najednou změnil. Napřímil se a poněkud zmateně zamrkal na vlkodlaka, stojícího už teď vedle Caleba. Udělal několik kroků dopředu. Že by ji přeci jen slyšel?

„Sammy?" zeptal se nejistě, načež se podrbal na zátylku. Očividně byl z celé situace zmatený. Než se ale vůbec stihl na něco zeptat, tak se světle hnědá vlčice odlepila od země a jediným rychlým skokem se jí podařilo mladého Betu povalit k zemi.