Království vlka

17. Identita

Zbytek dne strávili ve společném objetí. Občas něco řekli, ale nebylo moc, co říct. Užívali si přítomnost toho druhého, jak jen to šlo.

Sam si myslela, že jí srdce praskne pod tou přemírou citu, který ji zaplavoval. A to všechno kvůli jednomu chlapovi. Nikdy by nevěřila, že se dokáže takhle bláznivě zamilovat do chlapa, kterého sotva zná. Jenže byla za ty pocity moc ráda. Usmála se.

„Copak?" zeptal se. Ležela na jeho hrudi, on měl jednu paži obmotanou kolem jejího pasu, tou druhou jí přejížděl po paži.

Vydechla a pak se zvedla. Opřela se v lokti a chvíli ho jen pozorovala. Vypadal najednou strašně bezstarostně.

„Víš, že vlastně ani neznám tvé příjmení? Moc často se mi nestává, že bych se skoro vyspala s chlapem, aniž bych neznala jeho jméno."

Obočí mu vylétlo vzhůru. „Takže než se vyspíš s chlapem, kontroluješ si jeho občanku?"

Vážně přikývla. „Hm... Občas, když si nejsem jistá, raději se přeptám i na očkovací průkaz. Nikdy nevíš, na koho narazíš v tmavém podchodu někdy o půlnoci."

Vyjeveně na ni koukal, přesto se snažil potlačit smích. „Děláš tohle často?"

Pokrčila rameny. „Dvakrát – třikrát týdně. Už jsem vlastně ve skluzu," říkala to vážně, i když jí lehce zvedaly koutky, jak se snažila potlačit smích.

Na to neměl co říct, rychle se po ní natáhl a raději ukořistil další polibek. Sam si pak položila bradu na jeho hruď, zatím co on si nepřítomně hrál s jejími vlasy.

„Víš, asi, bych ti měl říct, že jsem velice žárlivý vlkodlak. Takže výlety do temných podchodů se zakazují."

Zasmála se a zakroutila hlavou. I když mu koutky úst pocukávaly, oči měl obezřetné. Byla si jistá, že s tou žárlivostí to myslí vážně.

„Tak co, řekneš mi to? Tvé příjmení?"

Zasmál se. „Víš, celkem mě to uráží... Vidíš ho každý den."

Zamračila se. Chtěla něco říct, ale nedovolil jí to. Položil jí prst na ústa. „Musíš hádat."

Jak to myslel? Chvíli jí v hlavě šrotovala jeho slova, ale nedávalo jí to smysl. Jak by mohla vidět jeho jméno každý den?

„To není fér," zamumlala frustrovaně. On se tomu jen zasmál.

„Ale, tak se nečertěte, slečno Thomasová," řekl tiše, když jí líbal ve vlasech. Prudce se vytáhla do sedu. To není fér, jak to že on její příjmení zná? Zamračila se. Určitě mu ho řekl Ben.

Usmíval se od ucha k uchu. Chtěla být na něj naštvaná, opravdu, ale copak se to s tím jeho úsměvem dalo?

„Jsi neuvěřitelný, víš to? Dělal sis domácí úkoly?"

„Trochu," řekl tajemně, přičemž si na prsty začal natáčet pramen jejích vlasů.

„Třeba o čem?"

Pousmál se. „Třeba vím, že miluješ koláče, hlavně borůvkový. Nemáš ráda houby a hrášek. O Maggie mluvíš často jako o mámě, ale o svém adoptivním otci ne – ráda mu říkáš pitomej otčím. Taky vím, že se ti stýská po tvé nevlastní sestře Elle, která bydlí s tvým nevlastním bratrem Shanem. Když si nervózní tak dvakrát přešlápneš nebo si rukou zajedeš do vlasů. Ráda nosíš hlavně kalhoty, což je škoda, protože si myslím, že máš krásné nohy a třeba když si měla na sobě na oslavě ty modré šaty, měl jsem co dělat, abych se udržel."