Království vlka

9. Vztek

Další tři dny se nic moc zvláštního nedělo. Sam bylo chvílemi lépe, chvílemi hůře. Fyzicky se cítila o něco lépe, ale psychicky na tom byla hůř a hůř. Doktorka trvala na tom, že musí zůstat zavřená na pokoji, takže její jedinou společností ji byla televize, její oblíbený stařičký ipod a telefon. Jenže víc a víc ji chyběla lidská přítomnost. Ben se sice občas zastavil, ale sám neměl kvůli škole a práci moc času. Nemluvě o tom, že měl své povinnosti i jako Beta a člen smečky. Doktorka očividně taky měla nějakou práci – občas zahlédla někoho v její ordinaci, ale nebyl to nikdo, s kým by se dalo dát do řeči.

A pak tady byla další věc, která se jí neustále honila hlavou.

Caleb.

Ač nevěděla proč, pořád na něj myslela. A to i ve snech. Několikrát se v noci vzbudila, pronásledována velkým vlkem s tmavýma očima, které se až příliš podobaly těm jeho. A nejen že je vídala ve spánku, jednou měla dokonce dojem, že když se v noci vzbudila, viděla ty tmavé oči skrze sklo, které vedlo na chodbu. Podruhé pak zase když si vyšla na krátkou procházku kolem kliniky. Přísahala by, že ho viděla v nedalekém lese. Zatřepala hlavou. Pak tady ale taky byla varianta, že začíná ztrácet rozum.

„Tak a dost," zahudrala naštvaně. Vyklouzla z postele, nasadila si boty a zamířila si to rovnou do ordinace.

Zaklepala na dveře, a aniž by čekala na odpověď, vehnala se dovnitř jako voda.

„Samantho?" ozvala se překvapeně doktorka.

„Doktorko, mám toho dost..."

Doktorka na ni zírala poněkud zmateně, tak Sam pokračovala dál. „Já se tady z toho zblázním. Fajn, nechcete mi říct, co se mnou je. Jenže Ben slíbil, že tady budu jen pár dní a brzy to už bude týden. No jasně, což se někomu může zdát super, ale mě už z toho pomalu šplouchá na maják," křikl a rukama si poklepala na hlavu. „Takže, buď mi řekněte, co se to se mnou děje, nebo mi rovnou řekněte, že nevíte, co mi je. Protože, já tady zavřená už blázním!" poslední slovo zahulákala nahlas. Slova s ní padala takovou rychlostí, že sama měla problém to udýchat. „Já potřebuju ven, na čerstvý vzduch a cítit vítr ve vlasech a sluníčko ve tváři..." zvolala zoufale.

„Sam, ve tvém stavu nemůžeš-"

Skočila jí do řeči. „Ale v jakém stavu? Vždyť ani nevíte, co mi je a já se cítím fajn! Do prde-" Kousla se do jazyka, když doktorka začala vrčet.

Podle toho jak se doktorka začala mračit a naprázdno otevírat ústa, poznala, že není od daleko od toho, aby bouchla, ale ve větším varu teď byla ona. Nemínila se jen tak vzdát.

„Já s ní půjdu ven," ozvalo se najednou z rohu místnosti. Sam vypískla leknutím. Vůbec si neuvědomovala, že je tady s nimi někdo další. A už vůbec si neuvědomovala, že ten někdo další je Caleb.

Srdce jí v hrudi burácelo jako splašené. Bylo to ale leknutím nebo jeho přítomností? Pravdou bylo, že z něj byla nesvá, i když vlastně proč? Sotva ho znala? Tak proč měla na celém těle husí kůži, když promluvil?

Nemínila to ale teď řešit. Vidina toho, že může jít ven, byla lákavější. Zoufale se otočila na doktorku.

Ta nakonec souhlasila.

Sam to trvalo sotva minutu než na sebe natáhla kalhoty, mikinu a boty. Předtím než vyšla z pokoje, ještě nakoukla do koupelny. Rukou si prohrábla své dlouhé vlasy, ale když usoudila, že jim stejně nedodá žádnou pořádnou formu, stáhla si je raději do copu.