Království vlka

8. Priorita

Obrázek - Caleb (Max Irons)

Před pádem k tvrdé zemi ji zastavil pár rukou. Někdo jí prudce chytil za ramena a vytáhl na nohy. Ta rychlá změna pohybu ji dovolila odtrhnout pohled od těch temných očí. Zmateně zamrkala, když si uvědomila, že stojí v něčí blízkosti a ještě rychleji se odtáhla, když si uvědomila, kdo to je.

Nicméně Caleb jí stále pevně držel. V místech, kde se jí dotýkal, cítila podivné mrazení. Nebylo jí to nepříjemné. Právě naopak. Hlavou jí probleskla myšlenka, co by cítila, kdyby se jí tak třeba dotýkal na zádech? Raději tuhle myšlenku rychle zahnala.

„Jsi v pořádku?" promluvil hlubokým hlasem. Ač nerada, znovu stočila pohled na něj. Mračil se a Sam měla co dělat, aby se zase neutopila v té temnotě očí. Přikývla a rychle se od něj odtáhla. Musela zaplašit ty šílené myšlenky. Bylo to ale marné, pořád jí přidržoval, což jí dost znervózňovalo.

„Sam!" Za Calebovým ramenem se najednou objevil Ben a další vlkodlaci i s doktorkou.

„Co se stalo?"

„Já..." Najednou měla v ústech sucho. Co se to s ní děje? Prudce vydechla. „Vlastně vůbec nic. Jen se mi trochu zamotala hlava." Musela si odkašlat, aby mohla mluvit hlasitěji. „Hledala jsem jen Doktorku. Rozbolela mě hlava a nemůžu usnout, tak jsem si říkala, jestli mi nepomůžete." Podívala se na doktorku a dvakrát nejistě přešlápla. Schválně stočila řeč jiným směrem. Caleb jí totiž pořád držel za paži, což jí přidávalo dost na nervozitě.

„Ah, samozřejmě, děvče... Půjdeme dovnitř a něco ti dám. Pánové budou tak hodní a pomůžou ti dovnitř."

Tentokrát to byl ale Ben, který jí chytil za ruku a začal vést směrem ke klinice. Zdálo se jí to, nebo se Caleb zatvářil poněkud zklamaně, když se jí pustil? Protože ona najednou zklamaná byla. Ale proč?

Ben jí pomohl až do postele. Neušlo jí, že Caleb s nimi šel až na kliniku, ale bez jediného slova zamířil rovnou za doktorkou do kanceláře. Netušila proč, ale pocítila podivné zklamání, ale zároveň s tím se jí najednou začalo lépe dýchat.

„Co se to tam venku stalo?" zeptal se zvědavě Ben, když jí pomáhal zpátky do postele.

„Nevím," řekla po pravdě. Zamračila se. To kdyby sama věděla. Jako kdyby jí něco nebo někdo volal za Calebem. Unaveně si prohrábla vlasy. Ještě před hodinou se cítila odpočatá a svěží, teď byla naprosto vyždímaná a to nejen fyzicky ale i psychicky. Proto, když jí doktorka přinesla léky na bolest, usnula jen chvíli po tom, co si je vzala.

***

Doktorka nervózně poklepávala do desky svého stolu. Pohledem střelila po Benovi - ten seděl naproti ní. Lokty měl opřené o svá kolena, dlaněmi si podpíral bradu a zíral někam do dálky. A pak tady byl ještě Caleb - ten se opíral o zeď, paže složené na hrudi, oči zavřené. Obličej měl strhaný, s kruhy pod očima.

Jeho výpomoc u sousední smečky se poněkud protáhla a byl značně unavený. Už se opravdu těšil do postele, nicméně i když bylo jeho tělo fyzicky unavené, psychicky byl značně rozladěný a netušil, jestli by vůbec usnul. Hlavou mu neustále probíhal obraz té dívky, Samanthy... Její dlouhé hnědé vlasy, oválný obličej, špičatý nos a hlavně ty oči - jiskřivé a hnědé jako tekutá mléčná čokoláda. Přesto měl dojem, že v nich zahlédl paprsky podivné modři. Zatřepal hlavou ve snaze dostat ty obrazy pryč. Unaveně si promnul kořen nosu, když se ozval Ben.

„Takže co s ní teď bude?"

Doktorka dlouze vydechla. „Upřímně Bene, to nevím. Z rozboru krve vidím, že se jí do systému dostal jed upíra, ale ta reakce neodpovídá. Touhle dobou by už měla být buď proměněná, nebo mrtvá."