Království vlka

12. O mně beze mě

Běžela lesem. Snažila se nezastavovat ani nezpomalovat, ale únava dělala své. Několikrát zakopla, ale pokaždé se postavila zpátky na nohy a pokračovala dál. Musela běžet. Věděla, že jsou blízko. V dálce zaslechla šumění řeky...

Trhnutím se probrala. Po čele jí stékaly krůpěje potu a celá se třásla. Snažila se zorientovat v temnotě kolem ní, ale nešlo to. Nechápala, kde je, ani co se s to s ní děje. Ruka jí vylétla do vzduchu, ale daleko se nedostala – něco jí nedovolilo volně pohnout pravou rukou. Zmateně zírala na hadičku ve své ruce. Chtěla si ji vytrhnout, ale někdo ji zarazil.

„Pšt," ozval se tichý hlas. Někdo ji jemně chytil za ruku „Jen si lehni, musíš se prospat." Osoba před ní jí lehce zatlačila za rameno a ona se jak hadrová panenka nechala uložit zpátky do postele. Chvíli jí to trvalo, ale nakonec se její dýchání uklidnilo a ona předtím, než znovu zavřela oči, uviděla před sebou pár tmavých očí.

Poslední, co vnímala, byl lehký dotek na její hlavě a měkký polibek na čelo.

O pár minut později, když se její dýchání uklidnilo a on poznal, že znovu usnula, vrátil se k Libby do kanceláře. Zrovna spolu s ní a Benem řešili další postup, jak pomoct Sam, když ucítil ten zvláštní pocit. Něco se s ní dělo a on neváhal a okamžitě za ní vyběhl.

Měla noční můru.

Libby stále seděla za svým stolem a Ben stál u jejího stolu a mračil se jako sto čertů.

„Můžeš mi říct, co sakra mělo znamenat?"

Libby cosi zasyčela, ale oba to ignorovali.

Caleb si unaveně přejel přes čelo. To kdyby sám věděl. Něco ho k ní neuvěřitelně táhlo, ale sám to nedokázal popsat.

„Calebe, měl by si mu to říct. Nejen, že je to tvůj Beta, ale taky víš dobře, že je pravděpodobnost, že je to jeho sestra."

Rychle po ní střelil pohledem. Neměl chuť nikomu cokoli vysvětlovat. Tiše zavrčel.

„Pro kristovy rány..." Libby protočila oči v sloup a otočila se k Benovi. „Vypadá to, že Sam je Calebova Luna. Jeho Spřízněná duše."

Ben zmateně zamrkal. „Cože?"

„Spřízněná duše," zopakovala doktorka. Sama se s touhle teorií svěřila Calebovi dnes ráno – jemu to přišlo absurdní, jí naprosto jasné. „Vypadá to, že Caleb našel svou lepší polovičku..." dodala s lehkým úsměvem.

Ano, každý z nich o tom něco málo slyšel. Spřízněné duše – vlkodlaci, kteří byli Osudem předurčeni ke společnému životu. Jeden doplňuje toho druhého a naopak. Vlkodlaci spoutání nejen láskou, ale i duší. Lepší polovička toho druhého.

Ben zakroutil hlavou. „Já myslel, že Spřízněné duše je jen romantická povídačka na dobrou noc."

Caleb se ušklíbl. To si myslel i on, přesto tady bylo něco, co ho proti tomu nutilo odporovat. Pocit? Potřeba? To sám nevěděl.

„Nejsou," ozvala se znovu doktorka. „Vlastně před pár lety jsem na takový pár narazila. I když..." Na chvíli se odmlčela.

„I když?" Byl to tentokrát Caleb, který jí napjatě naslouchal.

„Není to úplně to stejné. Tenkrát mi to popisovali. Bylo to něco jako rána z čistého nebe. Okamžitě věděli, že k sobě patří. Nebylo to tak, že by je k sobě něco táhlo, ale spíš šlo o to, že k sobě byli najednou připoutáni. Našli svou druhou polovičku, své druhé já. Všechno tohle poznali hned při prvním pohledu."