Království vlka

20. Boj

Několik následujících dní se její stav naštěstí nehoršil, ale bohužel, ani výrazněji nelepšil. Doktorka jí přinutila zůstat na klinice a po posledním zážitku, kdy omdlela, jí teď už odmítala pustit ven. Místo toho jí skoro každý den brala krev, podávala léky, a taky nějaké neuvěřitelně nechutné lektvary, o kterých si jen Sam mohla domýšlet, z čeho jsou dělané.

Pořád se jí hlavou honila Calebova slova. Aby přežila, musí se stát vlkodlakem. Neustále jí to přišlo absurdní. Hlavou se jí vždycky omílala dvě slova – jak? které ihned následovalo proč?.

Jistě, nechtěla zemřít, ale celý život bojovala s něčím uvnitř – něco co mělo být její součástí, ale zároveň tady pro ni nikdy nebylo. A teď to má bez mrknutí oka přijmout jako svou součást? Proč by vlastně měla?

No jo, vlastně aby neumřela...

Pokaždé přitom vzpomínala na Calebovu vlčí formu. Nebála se ho, jen si sama sebe takhle nedokázala představit. Ale co hůř, nedokázala si sama sebe představit bez Caleba. Co by to s ním vlastně udělalo, kdyby o ni přišel? Ani nevěděla proč, ale po zádech jí přeběhl mrazivý pocit.

Jeden večer jí to nedalo. Zírala do stropu nad sebou, rozhodnutá, že takhle to dál nejde.

„Ehm, vlčice?" zašeptala tiše do tmy pokoje. „Seš tam? Co si takhle popovídat?" pokračovala dál. „Víš, tak nějak máš být mou součástí, tak jsem si říkala, jestli by ses nechtěla ukázat." Jenže bylo ticho. Neozval se ani hlásek.

Dlouze vydechla a frustrovaně se přetočila na bok. O co se to vlastně pokouší?

***

Bylo ráno a ona se snažila do sebe dostat várku vajíček, které jí přinesla doktorka. Nebyla to špatná snídaně, ale už od rána jí něco strašně štvalo, ale sama nevěděla, co to je. Nebyl to ani vztek, jako spíš strach? Sama nevěděla, jak to popsat.

Naštvaně od sebe odtáhla stolek, na kterém stálo její jídlo.

Ozvalo se tiché klepnutí na dveře, načež dovnitř vešel Caleb. Pořád nechápala, proč se jí při pohledu na něj tak divoce rozbuší srdce. A co teprve, když jí políbí? Což ihned po příchodu udělal. Pousmála se, když se od ní odtáhl, sám se zastřeným pohledem a lehkým úsměvem.

„Jak ses vyspala?" zeptal se.

Povzdechla si. „Moc dobře ne..." řekla popravdě. „Sama."

Neodpověděl, jen jí znovu lehce políbil. Rychle se na něj podívala – v obličeji měl vepsaný stejný smutek, jako ona. Bylo možné, že to cítil stejně?

Nic neřekl, jen si přitáhl blíže židli k její posteli. Když se usadil, chytil ji za ruku.

„Dnes si tady nějak brzy." Většinou chodil až po poledni. Nechtěla ho rušit od jeho práce ve firmě, jako i ve smečce.

„Hm," nic neřekl. Jen si přitáhl její ruku blíž a začal jí lehce líbat na ruce. Sam to pokaždé do těla poslalo příjemné vibrace. Jenže tentokrát si to tak neužívala – něco bylo špatně.

Žaludek se jí protočil. „Tak to vyklop," řekla tiše.

Zmateně na ni zamrkal. Její hnědé oči se dívaly poněkud nejistě – zahlédl snad záblesk strachu? Hned si uvědomil, že čeká na informace o jejím stavu. Na špatné informace...

Zakroutil hlavou. „Neboj, vše je v pořádku. Jen na pár dní odjíždíme."

Zvedla obočí, ale on pokračoval dál. „Sousední smečka má problémy. Objevili se u nich nějací Nomádi..." Moc dobře věděla, co to znamená – Nomádi – Tuláci. Vlci bez smečky. Nebezpeční vlci bez smečky.