Království vlka

21. Součást mého světa

Bylo to, jako kdyby někdo ovládal její tělo. Její mysl byla zastřená, ona ale přesto přesně věděla, co dělá. Věděla, jak se mačká pedál plynu i brzdy, věděla, jak se řadí rychlost, věděla, jak se drží volant. A taky přesně věděla, kam jede. Nevěděla sice cílovou destinaci, ale věděla, že jeden správným směrem.

Jakýsi hlásek vzadu v hlavě jí říkal, že je to špatně, že tohle nemůže vědět, ale umlčela ho. Měla cíl a nějaká neviditelná síla jí k tomu cíli neúnavně tlačila. V tu chvíli necítila bolest, ani strach, ani nebyla v šoku, ani se necítila slabá. Teď fungovala jako automatický stroj, který musí za každou cenu dorazit ke svému cíli.

Vůbec neměla přehled o čase. Jak dlouho byla na cestě? Den? Dva? Nebo snad jen hodinu? To netušila. Na malý okamžik jako by procitla. Zastavila na prašné cestě uprostřed hustého lesa. Zmateně se kolem sebe podívala – její hnědé oči skenovaly okolí, ale bylo to marné, nic tady nepoznávala. Trhavě se nadechovala, to když se jí začala zmocňovat panika. Po zátylku jí začal stékat studený pot. A pak jakoby lusknutím prstu se to vše ztratilo. Křečovité sevření volantu povolilo a ona poklesla v ramenou. Otevřela dveře auta, a když byla bez bot, okamžitě si to zamířila do hustého lesa před sebou.

Zářivě modré oči neochvějně mířily ke svému cíli.

Proplétala se hustými křovisky, do nohou se jí zarývaly kamínky, do tváře jí občas udeřila zbloudilá větev. Za normální situace by pravděpodobně vyjekla leknutím nebo bolestí, ale teď tohle nevnímala. Musela pokračovat dál. Potřebovala se k němu dostat co nejdříve. I když venku panovala tma, nevadilo jí to. Teď se nechala navádět jinak – teď jejíma očima byla vůně. Ta nádherná vůně lesa teď bohužel smíchaná s neochvějně známou vůní krve.

A když konečně dorazila na své místo, místo úlevy přišlo hořké procitnutí. Bolest se vrátila v plné síle. Jenže bolest těla byla nic v porovnání s bolestí duše. Celé tělo měla najednou v podivné křeči a srdce se jí svíralo hrůzou.

Před ní ležel na zemi v kaluži krve obrovský hnědavý vlk.

Caleb.

Zmučeně zavyla a s posledními zbytky sil se k němu doplazila. Ruce mu zabořila do jeho hebké srsti. Vždyť to bylo teprve nedávno, co tuhle hebkou srst poprvé cítila pod svými prsty. Teď to má být naposledy?

„Calebe," zašeptala tiše. „Prosím."

V malém okamžiku její srdce povyskočilo. Mohl to být pouhý přelud, ale přísahala by, že viděla, jak se jeho hruď zvedla v nádechu. Nehybně a bez mrknutí oka zírala na jeho hruď.

Další nádech...

Po tvářích jí stékaly slzy. Nahnula se k jeho hlavě a lehce ho pohladila po čumáku. „Calebe," zašeptala zmučeně. A pak se vlkodlakovy oči nepatrně otevřely. Zíral na ni pár neuvěřitelně jasných modrých očí. Sam nevěděla, jestli brečí radostí, smutkem nebo panickou hrůzou, kterou v ní vyvolávala krev stékající z jeho hrudi.

Vlk slabě zakňučel. Sam se od něj odtáhla, skoro jako kdyby měla strach, že mu svým dotekem ublíží. Hlavou jí najednou proběhla myšlenka na něj. Na to jak jí svírá v náručí. Oba společně před krbem, v tichosti, jen si užívající přítomnost toho druhého. Ano, tenkrát to pochopila úplně poprvé. Milovala ho. Celou svou duší... Byla by pro něj ochotná udělat cokoli. Projít i samotným peklem. Nejspíš tohle byl ten spouštěč, který potřebovala, aby se probrala z té podivné letargie.

Tohle nebyla první střelná rána, kterou viděla. I když šlo o zvíře, pořád věděla, že musí nejdřív zastavit to krvácení. Stáhla za sebe mikinu a rychle jí přiložila na ránu. „Sakra," zaklela zoufale, když se z rány stále valila krev. Ben jí vyprávěl o vlkodlačím hojení – věděla, že takové věci jako říznutí, nebo škrábnutí je schopno se zahojit během několik minut. Tak proč se nechce hojit i toto? Znovu zoufale zaklela, když viděla, že se z rány stále řine krev. Jenže tady bylo něco dalšího. Zdálo se jí, že v ráně zahlédla i cosi lesklého, že by snad kovového? Trvalo jí malý okamžik, než jí došlo, co to může být.