O kouzlech a kouzelnících

24. Jossine

Stála jsem uprostřed velkého sálu a připadalo mi, že všechny oči v místnosti se upínají na mě. Tedy na mě a Neladara. Ještě ten samý den nás oba povolali vypovídat před císařovnu a její poradce. Byla mezi nimi Paní Sevrina, Kalovi rodiče a také jeden z vyslanců z Modrých Věžích.

Na obličeji toho kouzelníka se stále jasně zračily rány po útoku Mocných, jeho nedoléčené spáleniny mluvily o těžkých magických zraněních, když je ani Paní Beltana nedokázala vyléčit beze stop. Zrovna on, jeho jméno znělo myslím Bartaghar, se na mě ze všech přítomných díval tím nejpohrdavějším pohledem.

Vždycky jsem si představovala, že se podobných zasedání účastním, a cítila při tom vzrušení a nadšení, ale když se tak skutečně stalo, klepaly se mi ruce, hrdlo jsem měla stažené, chvěla se nervozitou a přála si být kdekoli jinde.

Naštěstí mluvil Neladar a mě se nikdo na nic neptal. Byla jsem za to vděčná. Nevím, zda bych dokázala tak chladnokrevně a věcně odpovídat jako světlovlasý kouzelník.

„Takže ti Maleck řekl, že na císařství nezaútočí?" ujišťovala se znovu císařovna.

„Ano," přikývl Neladar.

„Nevěřím, že ten slib dodrží," ozval se Bartaghar a svůj nepříjemný pohled obrátil pro tentokrát na mladého čaroděje. „Pravděpodobně je to jen léčka, jak vás ukolébat."

„Pro jistotu se stejně připravíme," souhlasila císařovna a podívala se na Paní Sevrinu. „Co tvoje sorkerenky?"

„Podpoří vojáky, jak to půjde, a sama dohlédnu na zabezpečení paláce."

„Zítra je výroční ples," připomněla Kalova matka. „Nebylo by moudré ho zrušit?"

„Nebudu nic rušit," rozhodla císařovna a vstala. „Ukažme Mocným, že se jich nebojíme."

Dohadování ještě chvíli pokračovalo a já byla šťastná, že se rozhovor odvrátil ode mě a Neladara. Světlovlasý kouzelník zamlčel skutečný důvod mé přítomnosti v sídle Mocných a samozřejmě ani nevyzradil můj vztah k Maleckovi. Byla jsem za to ráda. Tušila jsem, že by se na to císařovna a její poradci nedívali s pochopením.

Můj vztah k Maleckovi...vlastně jsem netušila, co to mezi námi je. Milovala jsem ho a doufala, že ani já mu nejsem lhostejná. Přesto ve mně klíčily pochybnosti. Pohled mi sklouzl na Neladara stojícího vedle.

Musela bych být slepá, abych nepoznala, že i synovi naší představené se líbím, a lhala bych, kdybych tvrdila, že mi jeho zájem nelichotí. Připadal mi hodný, dobře vypadal a měla jsem ho ráda. A ten jeho polibek na nádvoří...

Normálně bych byla nadšená z toho, že se mi dvoří někdo jako je on. Jenomže já nemohla dostat z hlavy černovlasého čaroděje. Zabraná do myšlenek jsem si nevšimla, že naše slyšení skončilo, a byli jsme propuštěni. Teprve, když mě Neladar vzal za ruku, a pokýval hlavou směrem k východu, jsem to pochopila a ochotně ho následovala.

Cítila jsem na sobě oči všech přítomných a teprve venku na liduprázdné chodbě jsem si oddechla. Něco takového už nikdy nechci zažít.

„Hrůza, co?" komentoval to světlovlasý mladík, když jsme konečně osaměli

„Aspoň, že je to za námi," oddechla jsem si a chtěla si z tváře shrnout neposlušný pramen vlasů, než jsem si uvědomila, že pravou ruku mi stále svírá Neladar.

Zvedl hlavu, ty jeho nebesky modré oči se vpily do těch mých oříškově hnědých.

„Jak ses rozhodla, Jossine?"

„Cože?" nechápala jsem otázku stále hledíc do těch neuvěřitelně modrých tůní.

„Půjdeš se mnou zítra na ples?"

Odvrátila jsem pohled, z mě neznámého důvodu mi zčervenaly tváře.

„Půjdu," zašeptala jsem potichu, než se mu vytrhla a rychlým krokem zamířila do svého pokoje.

***

Komnata, kterou jsem dostala přidělenou, se mnou obývala ještě Carlotta, milá hnědovláska, která chodila o ročník níže než já. Měla jsem ji ráda, i když jsme se příliš nestýkaly, protože patřila ke konvoji kamarádek Nically a tu já nemohla vystát.

Unaveně jsem padla na obrovskou postel s nebesy a hedvábnými poduškami, a koukala na krásně malovaný strop plný zelených lístků a růžových kvítků. Bylo to uklidňující a možná bych i usnula, kdyby dovnitř po chvíli nevpadla jako lavina Carlotta.

„Tady jsi," vyhrkla a vytrhla mě z polospánku. „Všude tě hledám."

Posadila jsem se na posteli a pohlédla na ni. „Děje se něco?"

„Všechno," zasmála se. „Povídej. Neladar D'Orsay tě vážně pozval na ples? Vy spolu chodíte?"

Teď už mi bylo všechno jasné. Nica ji poslala vyzvídat.

„Půjdeme spolu na ples, ale nechodím s ním," odpověděla jsem nakonec podle pravdy.

„Nicalla to taky říkala," pokývala hlavou hnědovláska, „prý nejsi dost hezká, abys..."

„Chodím totiž s Maleckem Raiou," přerušila jsem ji a se zadostiučiněním sledovala, jak mojí spolužačce spadla čelist údivem.

„Kecáš."

Věděla jsem, že mi nebude věřit, a vlastně s tím tak trochu počítala, jinak bych nic neprozradila. Ve skutečnosti jsem nechtěla říkat nic, to jen Nicallina slova mě tak vytočila, a já zapomněla na obezřetnost.

Nejsem dost hezká...to určitě.

Otevřeným oknem do pokoje vlétla drobná žhnoucí jiskra, která jako malá světluška začala poletovat kolem. Hledala, pátrala a nakonec přistála na mojí dlani. V tu chvíli se změnila na jasně žhnoucí plamen, ve kterém se jen pro mé oči začala objevovat slova a věty.

„Kdo ti píše?" zeptala se zvědavě Carlotta zatímco já bez dechu četla vzkaz.

Neodpověděla jsem.

Srdce se mi rozbušilo rychleji, když jsem podruhé přejela očima těch několik řádků a můj pohled zůstal viset na jméně odesilatele.

Maleck.