13. Jossine

181 23 11
                                    

Strávila jsem v paláci celý den a střídavě kmitala mezi prosluněným skleníkem a obrovským sálem, kde se za pár dní měl konat ples. Bylo to poprvé, co jsem pomáhala s přípravami, a nikdy by mě nenapadlo, že je to takové dřina. Na konci dne jsem padala únavou a netoužila po ničem jiném, než se vrátit na univerzitu, dát si dlouhou sprchu a padnout do postele.

„Pro dnešek končíme," řekl konečně Kaladan ta slova, na která jsem čekala poslední hodinu.

Slunce už zapadlo a rychle se stmívalo. Ze zahrady už před notnou chvílí odešli i poslední návštěvníci.

„Tak zase zítra?" zeptala jsem se mladičkého elfa a otřela si ruce od hlíny do modrých šatů. Po celodenní práci byly samá skvrna.

„Budu rád," usmál se zářivě. „Moc ti děkuju."

„Není zač," oplatila jsem mu úsměv. „Uvidíme se ráno."

Měla jsem se k odchodu, ale Kal sevřel moje zápěstí. „Neměla bys chodit sama, je to nebezpečné. Doprovodím tě."

„A pak se budeš vracet nočním městem ty? Skvělý nápad," ušklíbla jsem se.

„Tak s tebou pošlu stráže," napadlo ho.

O ozbrojený doprovod jsem nestála, ale Kaladan byl neoblomný. Nechtělo se mi s ním hádat.

Přestože mě ten nápad zprvu nepotěšil, když jsme procházeli liduprázdnými ulicemi, byla jsem za svoji ochranku vděčná.

Ticho usínajícího města najednou narušil dupod a hlasité kroky. Skupinka vojáků a čtyři sorkerenky se vynořili z postranní uličky. Měli naspěch.

„Co se stalo?" zastavil jeden z mých ochránců ženu s šedivými vlasy spletenými do drdolu v tmavě modrých brokátových šatech. Byla to Paní Elana, jedna z těch nejstarších učitelek na univerzitě. Přednášela nám novodobou historii kouzelnictví.

„Mocní," řekla žena udýchaným hlasem. „Přepadli skupinku kouzelníků poblíž Zlatého mostu."

Vyvalila jsem oči, sevřel se mi žaludek. „Jaké kouzelníky?"

„Vyslance z Modrých Věží a podle zpráv i syna paní Sevriny."

„Neladara?" Ten milý mladík ze zahrady. „Ale to..."

„Jsou tam ranění?" přerušil mě jeden z mých průvodců. „Potřebujete pomoc?"

„Nevíme podrobnosti," odvětila sorkerenka a s povzdechem dodala. „Mluví se o mrtvých."

Ztuhla jsem na místě, ledová ruka strachu mi stáhla vnitřnosti. Mrtvý.

„Půjdeme s vámi, pomůžeme," nabídla jsem se rychle.

Postarší sorkerenka se na mě netrpělivě zadívala. Čekala jsem, že odmítne. 

„Dobře, Jossine," souhlasila k mému překvapení. „Univerzita je uzavřena, na příkaz Paní Sevriny musí všechny studentky pryč."

„Ale proč?" nechápala jsem.

„Protože je to příkaz Paní Sevriny," zopakovala ostře. „To by ti mělo stačit."

Mojí zvědavou povahu taková odpověď neuspokojila, ale věděla jsem, že z Paní Elany toho víc nedostanu.

Když se naše učitelka historie znovu rozešla, mlčky jsem jí následovala i se svým vojenským doprovodem. Přidali jsme do kroku a za pár minut už stáli na nábřeží řeky Gab. Přes malou říčku se tyčil mohutný kovový most s pozlacenými sloupky a složitými ornamenty. Za normálních okolností to bylo klidné a mírumilovné místo. Teď to tady však vypadalo všemožně jenom ne mírumilovně.

O kouzlech a kouzelnícíchWhere stories live. Discover now