O kouzlech a kouzelnících

17. Neladar

Na univerzitě panoval naprostý chaos. Všude kolem pobíhali vojáci, sorkerenky a léčitelky, kteří pomáhali zraněným. Jediný, kdo se tady nenacházel, byla Jossine.

Hleděl jsem na zničenou budovu a snažil si představit, co se tady odehrálo. Nechápal jsem, jak jediný člověk dokázal způsobit takovou zkázu. Pokud se o Maleckovi dalo stále hovořit jako o člověku.

Hvězda Beleriamu, kterou jsem si pověsil kolem krku, mi pod košilí poskakovala jako žabka, která je natěšená z přicházejícího deště. Tahle „žabka" však poskakovala ve víru obrovské zbytkové magie, která celé místo obklopovala.

Já však nepotřeboval žádný amulet, abych to poznal. Prsty mě brněly a v ústech jsem cítil kovovou pachuť. Ztěžklý vzduch se skoro nedal dýchat.

„V knihovně nic," přiběhl ke mně udýchaný Kal.

„V zahradě taky není a na nádvoří ji nikdo neviděl," oznámil jsem výsledky svého pátrání.

Kaladan na mě upřel ustrašený pohled, v očích se mu zaleskly slzy. „Co když ji Mocní někam unesli, co když ji zab..."

Nedokázal to slovo vyslovit.

„Najdeme ji, uvidíš," snažil jsem se ho povzbudit, ale i já začínal mít obavy.

Abych pravdu řekl, čekal jsem, že Jossine na univerzitě najdeme. Avšak čím déle trvalo naše bezvýsledné pátrání, tím více jsem se bál, že je opravdu v nebezpečí.

Žena s krátkými vlasy a tvrdým pohledem se k nám přitočila. Měla uniformu stráže, která byla na mnoha místech propálená. Také šrámy v obličeji naznačovaly, že se na univerzitě nacházela v době útoku.

„Risso," oslovil Kaladan příchozí.

Ten taky zná každého, pomyslel jsem si.

„Jsi zraněná?" zeptal se a přejel ji pohledem.

„Nic to není," odbyla ho. „Zaslechla jsem, že hledáte Jossine."

„Ano," vyhrkl a hřbetem ruky si setřel slzy z tváře. „Vidělas ji?"

„Byla v zahradě, těsně před útokem. Snažila se proplížit dovnitř."

V žaludku se mi usadil těžký kámen. Tak přece sem šla.

„Víte, co se s ní stalo pak?"

„Poslala jsem ji do paláce, ale jak znám Jossine, určitě neposlechla," odfrkla si.

Kaladan při jejích slovech začal znovu nabírat. „N...něco se...j..jí stalo," vypravil ze sebe mezi vzlyky. Musel jsem připustit, že i mě zatrnulo.

„To se stává, když strkáte nos, kam nemáte," pokývala hlavou Rissa, které slovo empatie patrně nic neříkalo.

„Děti," zavrtěla hlavou a odkráčela, aniž by ji napadlo nabídnout nám pomoc při dalším hledání. Jenomže po tom, co dnešní noci musela přečkat, jsem se vlastně nedivil. Každý teď měl svých starostí dost.

Kdo by nám mohl pomoci v pátrání po Jossine?

Matku jsem žádat nechtěl. Byla vyčerpaná po střetu s Maleckem a také jsem netoužil běžet k ní pro pomoc pokaždé, když si nevím rady. Tím bych jen potvrdil její slova.

„Musím to říct rodičům," promluvil Kaladan, který uvažoval stejným směrem jako já.

„Dobrá, jdi za nimi, já budu pokračovat v hledání," rozhodl jsem.

„Ne, chci zůstat s tebou," řekl mladičký elf odhodlaně, přestože oči měl zarudlé a tváře mokré od slz. „Pošleme jim zprávu a budeme dál pátrat spolu."