O kouzlech a kouzelnících

8. Jossine

Seděla jsem v křesle ve svém pokoji a znovu listovala knihou, kterou jsem si odnesla z knihovny.

O Maleckovi tam bylo ještě pár odstavců, které pojednávaly hlavně o masakru v Anchalenském údolí.

Podle všeho byl Maleck Raia na cestě do císařství, když ho přepadla skupina kouzelníků. Tito čarodějové patřili k těm, co se nepodrobili nadvládě Mocných, ale skrývali se a čekali na svou šanci. A Maleck Raia jim nevědomky vešel přímo do pasti.

Obklíčili ho a strhla se bitva, o které mluvila Paní Sevrina. Do rána nezůstal v údolí naživu ani jeden a myslelo se, že někde mezi ohořelými mrtvolami je i tělo Malecka Raii, který jako by se vypařil.

Po jeho zmizení se zbylých šest Mocných začalo hašteřit o to, kdo bude vůdce a jejich hádky jen pomohly vzpouře kouzelníků, kteří je nakonec vyhnali a znovu se chopili vlády v Modrých Věžích.

Jenomže v knize se už nepsalo, že Maleck Raia přežil. A je otázka času než se vrátí do čela svých věrných následovníků. Přestože jich teď už bude jen šest, když je Christof Larsh zradil.

Pohlédla jsem se na velké nástěnné hodiny. Jen za poslední hodinu jsem se podívala asi tak patnáctkrát a i když jsem se za to v duchu nesnášela, nemohla jsem si pomoct. Bylo půl osmé a já pořád myslela na to, jestli bych na tu schůzku přece jen neměla jít.

Stokrát jsem to zavrhla, abych to po sto prvé začala opět zvažovat. Nakonec jsem si řekla, že za zkoušku nic nedám a rozhodla se k Bílé Růži alespoň na chvilku zaskočit.

Převlékla jsem se do svých tmavě rudých šatů a připnula si stříbrné náušnice. Kriticky jsem se prohlédla v zrcadle a hřebenem projela své dlouhé, rudé vlasy.

Ta barva se mi už moc nelíbila a tak jsem se rozhodla pro nějakou změnu. Vyslovila jsem zaklínadlo a v okamžiku jsem měla prameny vlasů jako uhel. Černá barva mi nesedla a tak jsem vyzkoušela ještě několik dalších variant, než jsem skončila u světlých vlasů s několika pramínky do červena.

Paní Sevrina neviděla ráda, když děvčata takhle zneužívala kouzel, ale zakázáno to nebylo a kromě toho Nicalla střídala barvu vlasů častěji než své milence.

Spokojeně jsem se prohlédla v zrcadle a pak znovu zkontrolovala hodiny. Bylo za deset minut osm. Možná přijdu o něco později, ale aspoň si ten kouzelník nebude myslet, že jsem na něj bůhví jak natěšená.

Potichu jsem se vyplížila z pokoje a proklouzla kolem stráží zadním vchodem ven z univerzity. Po událostech včerejší noci Paní Sevrina zakázala děvčatům opouštět v noci budovu bez jejího výslovného povolení. A svolení, abych šla na rande s cizím kouzelníkem, od naší představené asi nedostanu.

Naštěstí jsem se dostala ven bez problémů a rychle zamířila do města. Ještě nebyla úplná tma, ale rychle se stmívalo a proto jsem po zkušenosti z minulé noci raději zvolila cestu po hlavních ulicích, kde se stále ještě pohybovalo dost lidí.

Všimla jsem si, že císařští vojáci stojí skoro na každém rohu a skupinky obcházejí město v pravidelných intervalech. Cítila jsem se kvůli tomu bezpečněji, ale jenom do chvíle než jsem si představila, co by asi skupinka mladých mužů a žen s meči zmohla proti Mocným.

Když jsem dorazila k Bílé Růži, hodiny na věži právě odbíjely osm. Načasování perfektní a teď co dál? Trochu nejistě jsem vstoupila dovnitř. Čekala jsem, že bude nabito, ale spletla jsem se. Včerejší události asi většinu lidí odradily od veselého nočního života.

Tenhle podnik patřil k těm nejlepším ve městě. Navštívila jsem ho už párkrát předtím, ale protože se nacházel daleko od univerzity, s děvčaty jsme sem příliš často nechodily. Což byla v tomto případě výhoda. Netoužila jsem, aby mě tady některá z holek potkala na rande s tím cizím kouzelníkem.