37. Už navždy

121 2 0
                                    

Všichni lidé co stáli u ní sebou překvapeně trhli a zmateně se na ní podívali.
První se vzpamatovala Janine. Přiskočila k Rose a podepřela jí. "Neboj se to bude v pořádku." mluvila tichým klidným hlasem. "To je normální."
"Je ještě brzo." namítla Rose a chytila se za břicho, když přišla další kontrakce.
"Na to teď nemysli a snaž se zhluboka dýchat." promluvila klidným tónem.
Dimitrij přiskočil k Rose z druhé strany a vzal jí do náručí. "Odneseme na ošetřovnu. Christiane najdi Lissu a řekni ať okamžitě přijde možná jí budeme potřebovat." poručil a ignoroval pár kolemstoucích lidí co na ně překvapeně zírali. Spolu s Janine se vydal až k ošetřovně nebo spíš k malé nemocnici, která stála na kraji královského dvora.
Rose cítila bolesti, ale stále vnímala co se děje kolem ní. Tiše vnímala co se kolem ní děje, ale neměla sílu něco říct. Bylo ještě brzy a ona to moc dobře věděla. Bála se. Měla o své dítě strach.

Rose byla v malé operační místnosti. Už dvě hodiny cítila silné kontrakce a jeden z morojských doktorů oznámil, že by brzy měla porodit. Kontrakce byli čím dál častější a jediné co kromě nich vnímala byla Lissa, která jí pevně držela za ruku. Všechny ostatní z místnosti vyhnali už dávno a Lissa byla jediná u které nehrozilo, že by sebou mohla seknout, kdyby viděla krev.
"Kurva! To mi sakra nemůžete dát ještě jednu injekci?" zařvala Rose na doktora, který zrovna říkal, že dítě už chce ven, což jí došlo už asi před dvěmi hodinami.
"Promiňte slečno, ale už jste je dostala dávno." namítl doktor.
"Dejte jí ještě trochu!" poručila mu Lissa.
"Ale..." začal doktor.
"Udělejte to!" vyštěkla Lissa a použila trochu nátlaku.
Když měla Rose v sobě další injekci trošku se sklidnila a bolest se částečně zmenšila.
"Teď musíte tlačit." řekl Doktor po chvíli.
Rose zabrala a pevně stiskla Lisse ruku.
"Nemůžu!" vykřikla a znervózněla. "Nemůže se teď narodit! Je moc brzo." vydechla unaveně.
"Rose poslouchej mě!" okřikla jí Lissa. "Moc dobře víš, že morojské děti se většinou rodí kolem osmého měsíce. Tohle je normální." uklidňovala jí.
"Já, ale nejsem Morojka!" vyštěkla.
"No, ale čekáš neobvyklé dítě." připomněla jí. "Rose prosím!" naléhala. "Slibuju ti, že ta malá se narodí naprosto normálním způsobem a bude úplně zdravá."
"Ale..." začala namítat.
"Věř mi." prosila jí Lissa pohledem.
Rose prudce vydechla a přikývla. Na chvíli se rozhodla poslouchat pokyny doktora.
"To je v pořádku Rose dýchej." konejšila jí Lissa.
"Ještě! Tlačte!" řekl doktor.
"A co myslíte, že dělám?" odsekla a znovu zatlačila.
"Musíte ještě!" namítnul.
"Zkuste si to sám chlape, když jste tak chytrej!" vyštěkla a stiskla Lissy ruku pevněji. V tu chvíli ucítila jak se do ní vlévá magie. Překvapeně pohlédla na Lissu a ta se na ní jen povzbudivě usmála.
Ještě několikrát zatlačila a pak se místností ozval dětský křik.
"Ještě naposledy." řekl doktor a Rose poslechla.
Rose celá vyčerpaná a zpocená pustila Lissinu ruku a uvolnila se. Nevěřícně pohlédla na malou holčičku, kterou zrovna sestra zabalovala do deky a se zaujetím jí pozorovala. Sestra ji chtěla odnést k inkubátorům, ale Lissa jí zastavila.
"Dejte mi jí." řekla Lissa klidně a pohlédla na sestru.
"Princezno to dítě musíme dát do inkubátoru je nebezpečné nechávat ho tady." začal vysvětlovat doktor.
"Dejte jí ji." vydechla Rose unaveně. "Ví co dělá ona jí pomůže."
Doktor na sestru nejistě přikývl a Rose sledovala jak Lissa si od sestry bere její maličkou dceru. Lissa si jí opatrně vzala do náručí. Přiložila jednu dlaň na hlavičku dítěte a Rose ucítila prudký tok magie skrze pouto. Sestra vyjekla úžasem a Rose se jen uznale usmála.
To celé trvalo nanejvýš pár minut. Lissa malou zas podala sestře a řekla, že už do inkubátoru nemusí. Doktor malou ještě několikrát zkontroloval a užasle prohlásil, že má Lissa pravdu.
Sestra přešla k Rose a podala jí dcerku do náruče. "Je vám už teď podobná." usmála se sestra.
Opatrně si jí vzala a chovala jí. "Je tak maličká." zašeptala směrem k Lisse.
"Ano to je." souhlasila Lissa. "Je, ale naprosto v pořádku, tak jak jsem slíbila. Bohužel neumím jí nahradit další dva měsíce a nechat jí vyrůst do normální velikosti, ale dopomohla jsem vývoji plic a dalších orgánů, takže jí nic nehrozí, když jí budeš mít u sebe." usmála se. "Neboj se brzy doroste." uklidnila jí, když spatřila její ustrašený výraz.
Pohlédla na svou dceru a usmála se. Měla pár kraťoučkých tmavých vlasů a byla strašně maličká. Byla o dost menší než novorozenci, které čas od času Rose zahlédla v náručí Morojek. "Dáte jí do inkubátoru?" zeptala se automaticky. Lissa tvrdila, že už to není nutné, ale přeci jen to nebyla doktorka.
"Vezmeme si jí na vyšetření a pak uvidíme. Nemyslím, že to ale bude třeba. Princezna se zdá se o všechno už postarala líp než jakýkoliv inkubátor." odpověděl doktor a kývl na sestru.
Sestra si od Rose malou vzala a usmála se. "Teď vás převezou na pokoj. Když tak se trochu omyjte a odpočiňte si asi tak za dvacet minut jí k vám donesu."
"Dobře." povzdechla si Rose.
Lissa zrovna něco probírala s doktorem a tak mezitím Rose přelezla s pomocí druhé zdravotní sestry do kolečkového křesla. Sestra společně s Lissou jí zavezli na pokoj a pomohli jí si lehnout.
"Návštěvy prej za tebou pustí až tak za půl hodiny." oznámila jí Lissa.
"Cože?" vyhrkla Rose.
"Jo. Prý tě ještě někdo musí přijít zkontrolovat a schválit, že jsi v pořádku." vysvětlila.
Sestra zrovna věšela do malé koupelny co patřila k pokoji osušky. Otočila se a usmála se. "Ten muž co přechází po recepci sem a tam a likviduje nám čekárnu patří k vám?" zeptala se s úsměvem. "Je hodně vysoký a má tmavá vlasy."
Rose překvapeně zamrkala a pohlédla na Lissu. "Jo to asi bude on." řekla nejistě. "Lisso mohla bys jít za nimi a uklidnit Dimitrije?" usmála se. "Já to zvládnu."
"Dobře." pousmála se a zmizela ve dveřích.

Zrovna se otevřeli dveře pokoje a dovnitř vešel doktor se sestrou. Rose neuniklo, že zdravotní sestra drží její dceru.
"Je v pořádku." usmála se sestřička a podala Rose její malou dceru.
Rose si všimla, že byla malá umytá a zabalená do měkké bílé deky. Chovala jí a při tom poslouchala co řekne doktor.
"Máte ještě bolestí?" zeptal se jí a něco si poznamenal do lejstra, které držel.
"Ne." odpověděla a pohlédla na něj.
"Nějaké nevolnosti? Pocity úzkosti?"
"Ne." zopakovala.
"Tak už jen poslední otázka jak se ta malá bude jmenovat?" usmál se.
"Natálie." odpověděla a usmála se na svou dceru.
"Dobře. Sestro můžete sem pustit návštěvu, ale ať jich není v místnosti víc jak pět najednou." řekl a odešel.
Sestra se na Rose usmála a taky zmizela.
"Tak co maličká?" usmála se Rose. "Za chvíli poznáš svýho tátu." zasmála se. "Ty to ještě nevíš, ale jsi jedinečná. Nikdo jako ty neexistuje." promluvila klidným hlasem.
V tu chvíli se ozvalo zaklepání. "Můžu?" zeptal se Dimitrij a nakoukl dovnitř.
Rose se jen usmála a přikývla. "Ty můžeš všechno." prohlásila tlumeně a pohlédla mu do očí.
Přešel k posteli a přitáhl si k ní židli. Posadil se a ohromeně sledoval Rose i s jejich dcerou. Chvíli je mlčky pozoroval, ale pak nakonec promluvil. "Je nádherná." zašeptal.
"Ano, to je." souhlasila a odtrhla pohled o Natálie. "Chceš si jí pochovat?" zeptala se s úsměvem.
Opatrně si jí od Rose vzal a usmál se. "Je tak malá."
"Prej tu musíme ještě pár dní zůstat na pozorování." promluvila otráveně.
"Dva dny." upřesnil a vrátil Natálii Rose.
"Kde jsou ostatní?" zeptala se.
"Čekají na chodbě. Lissu napadlo, že by jsme možná chvíli chtěli být sami." odpověděl a jeho tváří se mihl náznak úsměvu. "Jste nádherné." vydechl a lehce Rose políbil.
V tu chvíli se prudce otevřeli dveře a dovnitř vešel Adrian následován Lissou a Viktorii.
"Adriane!" okřikla ho Lissa.
"To je v pořádku." usmála se Rose.
Adrianův zrak zůstal na maličké holčičce v Rosině náručí. "To je?" zeptal se nejistě.
"Natálie tohle tvůj bláznivý kmotr Adrian a vedle něj stojí tvá kmotra teta Viktorie." usmála se Rose.
"A jelikož všichni vynervovaně čekali v recepci a já nebyl tak blbej, přinesl jsem mojí malé kmotřence první dárek." usmál se a zpoza zad vyndal ruku s velkým Me to you medvídkem s nápisem: Pro mojí malou kmotřenku.
"Není na ní trochu velký?" zeptala se Rose pobaveně.
"Ani ne brzy do něj vyroste." odseknul a položil vedle postele na noční stůl svůj dárek.
"Můžu si jí pochovat?" zeptala se s úsměvem Viktorie.
Rose jen přikývla a opatrně jí dala Natálii. "Pozor na hlavu." dodala a usmála se na Dimitrije.
"Půjdu za Christianem, pak příjdeme." usmála se Lissa a zmizela.
"Čau kmotřenko." usmál se Adrian na Natálii a postavil se vedle Viktorie. "Ty to ještě nevíš, ale budu tvým nejoblíbenějším strýčkem a kmotrem." oznámil jí.

o týden později:
Rose zrovna ukládala malou spát a ukládala jí do postýlky. Přikryla jí dekou zrovna, když dovnitř vstoupila Lissa.
"Já se o ní klidně na chvíli postarám." usmála se.
"Jo díky." vydechla Rose a pohlédla na Natálii, která klidně spala. "Kdo by řekl, že budu mít dítě první." zasmála se potichu.
"No mě to taky nikdy nenapadlo." zasmála se Lissa.
"Kdo ví co z ní jednou vyroste." promluvila Rose se zvláštním tónem v hlase.
"Vyroste z ní krásná velká bojovnice jako její matka a bude tak silná, že to ještě nikdy nikdo v našem světě takovou sílu nepoznal." promluvila Lissa vážně.
Rose se pousmála a pohlédla na svou dceru. "Díky, že jsi mě vyléčila." usmála se na Lissu.
"Nemáš za co děkovat." usmála se. "Tak už běž bude tě hledat." vystrčila jí ze dveří a smála se.
"No jo už jdu!" vyjekla Rose a zamířila do ložnice.
Byl tam, kde ho viděla, když odcházela. Ležel na posteli a četl westernový román. Zvedl hlavu od knihy a se zájmem se na ní podíval. V jeho očích se zablesklo překvapení a náhlá zvědavost.
"Co se to s tebou stalo?" zeptal se překvapeně.
Pousmála se a sundala tričko. "Řekněme, že Lissa vyléčila po porodní následky." usmála se.
"Vážně?" zeptal se a odložil knihu. V tu chvíli byl plně soustředěný jen na ni.
Rose přešla až k němu a sklonila se, aby ho mohla políbit. Přitiskla své rty na něho a vášnivě ho začala líbat. "Važně." vydechla mezi polibky.
Dimitrij jí strhnul k němu na postel a zalehl jí. "A teď už budeme normálně žít." usmál se a políbil jí na klíční kost.
"Normálně?" zasmála se.
"No tak normálně jak jen to půjde se stínem políbenou snoubenkou a jedinečnou dcerou využívající éter." smál se.
"Tak to beru." zasmála se a políbila ho znovu na rty. Po pár minutách se jí konečně povedlo ho zbavit trička a zaměřila se na jeho kalhoty. To nebylo, ale zrovna lehké, jelikož se stále líbali a odmítali se odtrhnout. Na chvíli se dokázala od něj odtrhnout a zadívala se mu do očí.
Nepotřebovali mluvit rozuměli si i beze slov. Rychle se na sebe znovu přilepili a pokračovali ve svlíkání.
Dimitrij přejížděl Rose celou dobu konečky prstů po zádech a břiše. Dával si moc dobrý pozor, aby se jí nedotkl až příliš. Chvílemi jí dokonce přišlo, že má strach o to, že se mu rozpadne pod rukama. Pak se k němu, ale přimáčkla víc a rty se přiblížila k jeho uchu.
"Můžeš mi něco slíbit?" zeptala se a potlačila úsměv.
"Ano?" zeptal se jí pobaveně a dál studoval prsty linie jejího krku.
"Slib mi, že každý den mi připomeneš, že to není jen sen." zašeptala.
Rty se měl jen pár setin milimetru od jejích, takže když promluvil otírali se jejich rty jemně o sebe. "To ti slibuju." usmál se a znovu jí políbil.
Po chvíli už Rose nezůstal žádný kus oblečení a Dimitrijovi taky ne. Dlouho se jen líbali a hladili. Užívali si vzájemné blízkosti tolik až zapomněli na okolní svět.

VA - Východ slunce 2Where stories live. Discover now