VA - Východ slunce 2

27. Nastávají potíže...

"Co je s ním?" vydechla znuděně Viktorie.
"Lisso musíš se spojit s Adrianem, aby nás s ostatními našli!" vyhrkla Rose.
"Rose uklidni se vždyť ani nevíme kde jsme." promluvil konečně i Dimitrij.
"Vážně?" zeptala se ho Rose s jemným úsměvem. "Pověž mi kolik je v Moskvě gotických budov?"
"Má pravdu" souhlasila Viky. "Moc gotických budov v okolí Moskvy není a navíc tahle musí být obrovská a zapomenutá."
"A jak víš, že jsme stále v blízkosti Moskvy?" vložil se do debaty Christian.
"Mysli! Viktor se musí držet v okolí velkého města, které budou navštěvovat královští, aby je pomalu vyvraždil." vyštěkla Rose podrážděně. "Lisso zvládneš se s ním spojit?" zeptala se nadějně.
"Snad jo" odpověděla Lissa nejistě. "Musíme utéct co nejdřív." dodala. "Je příliš nebezpečné tu zůstávat, když Viktor ví o dítěti. Sama jsem byla překvapená jak moc mi dalo zabrat mu filtrovat myšlenky."
"Neboj Liss dostaneme se odsud." povzbuzoval jí Christian.
"Ty to nechápeš? Královna je mrtvá!" vyštěkla Lissa. "A nikdo netuší kdo teď nastoupí na trůn! Co když bude králem nebo královnou někdo s podobnými názory jako Viktor? Co když mě bude chtít využít i budoucí nástupce?!" vyštěkla.
"Lisso! Jsi silná slyšíš!" vyhrkla Rose a rychle k ní přešla. Podepřela jí a zadívala se své kamarádce do očí. "Udělej to" zašeptala klidně. "Udělej to co tě Oksana naučila!" naléhala. Rose si všechny negativní emoce, všechnu černotu vzala od Lissy a skoro upadla pod tím tlakem magie. Sotva však všechny emoce se do ní vlily začali se rychle vytrácet. Trvalo to několik minut a Rose i s Lissou byly zas v pořádku, jen trochu unavené.
"Nevím co bych bez tebe dělala." vydechla náhle Lissa.
"To je vpořádku." promluvila Rose povzbudivým tónem. "Christiane postarej se o ní." řekla a byla sama překvapená jak tiše její hlas zněl.
Christian se beze slova postavil vedle Lissy a společně s Viky usadily Lissu na pohovku.
"Rose!" vyhrkl Dimitrij a zachitil jí rovnou v čas, protože stratila rovnováhu a začala padat na zem.
"Jsem v pořádku!" vyštěkla a slabě ho od sebe odstrkovala.
"Neblázni jsi utahaná!" oznámil jí a chtěl jí posadit vedle Lissy, ona to však odmítla.
"Můžeme si prosím ještě promluvit? Stejně teď musíme jen čekat až se Lissa spojí s Adrianem." vydechla unaveně.
"Tak mi ale dovol ti pomoct." odvětil a objal jí kolem ramen. Podepřel jí a volnou rukou si vzal z pohovky jednu z velkých dek a dva polštáře. "Budeme vedle, kdyby jste něco potřebovali." kývl směrem k Viky.
"Počkej pomůžu ti." nabídla se a vzala z pohovky další obrovskou deku.
Rose skoro usínala při chůzi a těch pár metrů ke dveřím jí přišlo jako několik kilometrů. Kdyby nebylo Dimitrije, který jí podpíral věděla, že by se tam musela asi odplazit a i na to neměla dostatek sil.
"Počkej" vyhrkla Viky, když už byli v prázné místnosti.
Rose otevřela oči a všimla jsi, že Viky rozložila na zem jednu z dek a přeložila jí tak, aby se na ní dalo pohodlně ležet. Pak vzala polštáře a druhou deku a srovnala je.
"Kdyby si potřeboval pomoct stačí zakřičet." usmála se chápavě na Dimitrije a pomalu odešla.
Rose trochu zakolísala a Dimitrij jí chytil pevněji. "Jsem v pohodě." zavrčela.
"Přestaň si hrát na hrdinku! Lissa vyčerpala síly vám oběma a ty jsi navíc těhotná." pronesl unaveně.
Rose se pokusila posadit, ale on jí to nedovolil. "Jestli mám odpočívat, tak proč stále stojím?" odvětila drze.
Dimitrij si povzdechl a pomohl Rose posadit se. "Mám si lehnout s tebou?" zeptal se váhavě, když viděl, že stále sedí.
"Ty se ještě ptáš?" zeptala se překvapeně.
Pomalu si sednul k ni a bezeslova si jí k sobě přitáhnul. Objal jí kolem ramen a propletl své prsty s těmi jejími.
"To je lepší." vydechla spokojeně a opřela si o něj hlavu.
"Spi" vydechl a pohladil jí po vlasech.
"Chtěla jsem si promluvit vzpomínáš?" vydechla unaveně.
"To počká...musíš se vyspat a já taky. Ráno se nám bude mluvit líp." odvětil a položil si hlavu na polštář. Přehodil přes ně deku a přitáhl si Rose blíž k sobě.
"Dobře" zašeptala a zavřela oči.

Rose stála na pláži a dívala se na otevřené moře.
"Příště bys mohla to usínání zkrátit." zasmál se Adrian.
Rose sebou trhla a otočila se. Před ní stál Adrian s Lissou. Lissa měla na sobě letní volné šaty a lehce zvlněné vlasy měla sčesané v přímo uměleckém drdolu a usmívala se. "Myslela jsem, že si promluvíte jen vy dva." zatvářila se Rose překvapeně.
"Mluvili jsme" souhlasila Lissa.
"Pak se, ale zmínila, že Viktor ví o mé kmotřence." skočil jí do řeči Adrian. "Je to tvá dcera, takže by jsi měla být u tohoto rozhovoru."
"Jsem unavená Lissa mi odčerpala většinu sil." zaprotestovala Rose.
"Vždyť spíš." zasmál se Adrian.
"Za to se ti omlouvám Rose...Musela jsem si, ale uchovat sílu na tento sen." omlouvala se Lissa a z její tváře úsměv vymizel.
"To nic" usmála se Rose.
"Během dvou dnů vás najdeme. Slibuju!" vložil se do debaty Adrian.
"Neboj mi to zvládneme." usmála se Lissa.
"Jo" souhlasila Rose.
"Rose až si pro vás příjdeme někdo ti dá flakonku s pitím. Budeš jí muset vypít. Bude jí mít asi Janine nebo Abe. Je to od Oksany." vyhrkl rychle Adrian.
"Ale..."začala
"Na nic se neptej není čas." vyhrkl. "Slibuji, že vás zachráníme. Musím jít volají mě." oznámil rychle a zmizel.
"Ten nám teda pomoh! Mohl tu zůstat dýl." vydechla Rose ironicky.
"Vždyť se mnou mluvil asi hodinu." opravila jí Lissa.
"Cože?" vyvalila na ní Rose oči.
"Čekali jsme než tvrdě usneš minimálně hodinu." zopakovala Lissa nechápavě.
"Vážně?" vydechla Rose šokovaně. "No neřeš to... Něco nového?"
"Tvá matka má prý pořádný škrábanec přes celé břicho. Trvá, ale na tom, že je v pořádku." oznámila jí opatrně.
"To je jí tak podobný!" zasmála se Rose pobaveně.
"Rose dávej si na Viktora pozor! Klidně by tvou dceru byl schopen zabít, kdyby z toho získal to co chce." varovala jí Lissa. "Je to blázen. Může ti ublížit a ty to víš!" naléhala dál. "Prosím tě pokus se potlačit tvou přirozenost a ignoruj ho." prosila Lissa se strachem v očích.
Rose jen přikývla a nejistě se pousmála.
"Myslím to vážně Rose. Chce jí využít ani netušíš jaké odporné myšlenky se mu honily hlavou, když zjistil, že jsi těhotná."
"Umím si to živě představit!" prohlásila Rose ironicky.
"Měli by jsme jít." začala Lissa.
"Dobrou" usmála se Rose a postupně se ze snu propadala do černoty...

Pomalu otevřela oči a při pohledu na Dimitrije, který spal se usmála. Držel jí kolem pasu, takže se nemohla skoro ani pohnout. Nevadilo jí to. Trochu se natočila nalevo a ucítila jak Dimitrij sebou lehce škubl. Chvíli si myslela, že je vzhůru. Ale pak si uvědomila, že stále spí. Po dlouhé době se cítila celá. Takhle to mělo být ona, Dimitrij a jejich dítě rostoucí uvnitř ní. V tu chvíli jí bylo jedno, že je uvězněná a hrozí jim všem nebezpečí. Jediné co pro ní bylo důležité byl on a jejich dítě. Ucítila jak má Dimitrij svou ruku pod jejím tílkem a dotýká se jejího břicha. Pro sebe se pousmála a pohladila ho po ruce. Svou ruku zastavila na té jeho a opatrně propletla jejich prsty.
"Jsi vzhůru?" zašeptal jí potichu do ucha.
Rose sebou překvapeně trhla a prudce se otočila."Ty jsi vzhůru?" zeptala se překvapeně.
"Asi už deset minut." odpověděl s úsměvem.
"Promiň nechtěla jsem tě vzbudit." omlouvala se Rose provinile.
"Stejně bych se vzbudil." odvětil bezvýrazně.
"Ale třeba až za..." začala, ale on jí přiložil prst na ústa.
"Nic neříkej." zašeptal. "Vypadáš po ránu na podlaze rostomile." usmál se a posadil se.
"Jak to myslíš?" nechápala a posadila se naproti němu.
"Podívej se na své vlasy." usmál se znovu a vzal do ruky pramen jejích vlasů.
Rose sklonila hlavu a pohlédla na své vlasy. Od brady se jí ve vlasech utvořili pravidelné kudrlinky. Chvíli jí trvalo než si vzpoměla,že usnula s vlasami staženými do drdolu. Gumičku nikde kolem sebe neviděla, ale tušila, že bude někde pod ní. "Úžasný ještě si polámu vlasy tím, že usnu a zapomenu na gumičku." zaskučela.
"Co ti je Rose?" zeptal se narovinu.
"Zatáhli mě na chvíli do toho snu." vyhrkla rychle. Pak se zarazila a zahleděla mu do očí.
"Rozo... to je v pořádku." promluvil zlomeně jako by vše pochopil. "Vše bude v pořádku." slíbil.
"Chce jí ublížit." vyštěkla. "Chce ublížit mému dítěti!" vyhrkla zmateně. "Řekla mi to Lissa. Viktor nám chce ublížit." vydechla už trochu klidněji.
"Pojď jsem" přitáhl si jí k sobe a objal ji. Přitiskl si jí k sobě a začal jí něco rusky šeptat do ucha. "To bude v pořádku. Nedovolím, aby tobě nebo našemu dítěti ublížil. Brzo budeme pryč. Pojedeme domů. Pak bude naší jedinou starostí na jakou barvu vymalovat dětský pokoj. Ano?" snažil se jí uklidnit.
Rose rychle přikývla, ale pořád se schovávala v jeho náruči. "Bojím se." přiznala po tichu.
"Já vím Rozo... Miluješ mě?" zeptal se vážně.
"Ty víš, že ano." odpověděla automaticky. "Miluju tě víc než svůj vlastní život." zašeptala.
"A ty víš, že já tě miluji víc než ten svůj." odvětil Dimitrij. "Tak mi věř a přestaň mít strach. Viktor nás nedokáže rozdělit. Ty patříš mně a já patřím tobě." pronesl vážně.
Rose zvedla hlavu a pohlédla mu do očí. Myslel to vážně. "Věřím ti... Věřím nám." souhlasila.
Dimitrijovi zacukali koutky a obdařil jí jedním z jeho polovičních úsměvů. Sklonil hlavu a políbil jí. Zprvu byl polibek jen lehký a jemný, ale později se do něj začínala dostávat i vášeň s chtíčem a touhou. Líbali se dlouho a ani jeden to nechtěli ukončit.
Rose se k němu trochu víc přitiskla a vjela mu rukou do vlasů. Druhou rukou nahmatala tu jeho a propletla jejich prsty.
Tak byli na sobě nalepení ještě několik minut než se Dimitrij odtáhnul. "Tak pojď půjdeme za ostatními. Musíme se domluvit jak dál a navíc nám za chvíli mají donést něco k jídlu s léky." rozhodl. Počkal až z něj Rose vstane a pak se sám postavil. Vzal jí opatrně za ruku a otevřel dveře do vedlejší místnosti.