SPOILED | bts ✔

3

Sage nesnášela ono místo, co měla nazývat domovem.

Byla to jedna jediná místnost s koupelnou a oknem tak malým, že i za bílého dne byla uvnitř prakticky tma. Ani s nábytkem to nebylo nijak přehnané. Postel, konferenční stolek a skříň. Sage paradoxně ani víc nepotřebovala a taky tohle všechno bylo to jediné, co si mohla se svým měsíčním platem dovolit. Nic víc, nic míň, jen přežít.

Rozhodně ale bylo těžké si na něco takového zvyknout.

Kdysi měl její život naprosto jinou podobu. Kdysi žila v domě se čtyřmi koupelnami a počtem místností, z nichž skoro tři čtvrtě bylo nevyužívaných, protože jich jednoduše bylo příliš.

Jo, bylo to hrozný pozlátko, ale všechno, co měla, brala jako samozřejmost. Než o to taky z minuty na minutu přišla.

Pak se celý její život obrátil vzhůru nohama a skončila tady. Prakticky bez ničeho a bez nikoho. Mohla by to nazvat životní lekcí, ale proč musela nést následky toho, co nebylo její vinou? Proč nesla následky chyb druhých?

Bylo něco málo před čtvrtou hodinou ráno, když se vrátila z práce a zmohla se jenom na rychlou sprchu, než padla do postele. Pociťovala neskutečnou únavu, ale z nějakého důvodu se jí nedokázala poddat. Oči ji pálily, no i když je zavřela, nemělo to žádný účinek. Do zazvonění jejího budíku zbývaly tři a půl hodiny a Sage ležela s vědomím, že nejspíš neusne ani na malou chvilku.

V takových momentech si přála nepřemýšlet. Zastavit tok myšlenek a prostě vypnout. Umět si odpočinout. A zpětně se nevracet k těm nejhorším zážitkům.

"Prosím prosím."

Tak moc si přála usnout.

Ano, mohla by si vzít léky na spaní, mohla by to vyřešit přesně tímto způsobem, jednoduše tak jako několikrát předtím, jenže to by se za tři hodiny jen stěží probudila.

Za volné dopoledne si totiž plánovala dodělat všechny věci, co jí do školy zbývaly... A že jich teda nebylo zrovna málo.

Spánek nebo škola?

Pohodlí nebo povinnosti?

Nakonec ji vůle opustila a pár minut po čtvrté ranní si brala prášek na spaní.

***

Bylo to prvně po dlouhé době, co vstala a neměla chuť se hned vrátit zase zpátky do postele. Přes víkend dospala téměř veškerý spánkový deficit a cítila se o dost lépe, i když to znamenalo, že s úkoly do školy nepohnula ani o kousek. Proto se po pondělních dvou přednáškách rozhodla zavřít do školní knihovny a do večera pracovat na všem, co jí chybí. Navíc potřebovala pár knih, a tak místo pro dokončení seminárky to bylo perfektní.

Občas měla chuť to všechno vzdát. Přestat se snažit, zbavit se veškerého stresu, který si sama a dobrovolně přivodila. Nikdo ji nenutil k tomu, aby studovala, aby si vybrala zrovna tuhle vysokou, kterou si mohla dovolit jen díky stipendiu. Brala to celé jako jednu velkou příležitost, možná i jako tu poslední příležitost, kterou kdy dostane, ale jo, někdy toho bylo až příliš a napadaly jí zbabělé myšlenky spojené s pomyslným útěkem od všech povinností.

O co se vlastně snaží?

Chyby jejího otce už nikdy nenapraví. I tak ale Sage věří, že by se jednou doopravdy mohla mít lépe než teď a že by taky mohla žít lépe, možná víc správně, než její rodiče.

"Je mi líto, ale už zavíráme."

Sage odtrhla pohled od svého notebooku a pohlédla na osobu, která ji vyrušila.

Hoseok.

Syn jednoho z profesorů literatury. Není tak ani překvapující, že pracuje v univerzitní knihovně.

"Už?" podivila se. Jak je možné, že čas někdy tak šíleně rychle letí?

Hoseok pokýval hlavou.

Sage padl pohled na knihu, co právě používala jako zdroj k poslední části seminárky a s hořkostí jí došlo, že onu knihu, kterou potřebuje, aby práci do zítřka dokončila kvůli termínu odevzdání, není k zapůjčení.

"Vezmi si ji," řekl k jejímu překvapení Hoseok, který podle všeho vycítil, že má nějaký problém. "Ale nikomu ani slovo," dodal. "Dělám to jen proto, že jsem si jistý tím, že ji zítra doneseš zpátky."

Sage se neskutečně ulevilo.

"Díky, zachránil jsi mi krk. Máš to u mě."

"Určitě?" Pousmál se.

"Samozřejmě v rámci možností."

S Hoseokem byli spíš známý. Do školní knihovny chodí Sage prakticky každodenně, proto není divu, že v rámci jejích pravidelných návštěv spolu prohodí pár slov, když on je tu prakticky taky víc jak doma.

"Jestli mi zítra s tou knihou doneseš i kafe, bude to úplně stačit."

"Platí," souhlasila.

Seminárku pak dokončila v půl třetí ráno a její zkontrolování si pro jistotu nechala až po probuzení, protože na to, aby ještě opravovala nějaké gramatické chyby a podobně, už fakt neměla.

Ale... konečně měla všechno hotovo a ještě k tomu za jeden den a to jí doopravdy stačilo k tomu, aby se její nálada rapidně zvedla, a tak na večerní směnu šla s dost větším množstvím energie než obvykle.

Jenže vždycky se něco najde.

"Sedí tu už přes hodinu," poznamenala Saera a nenápadně kývla směrem k osobě sedící na baru, co na první pohled vypadala neškodně. "Je vlastně vcelku vtipný, jak jsou přesvědčeni o tom, že jsou naprosto nenápadní, přitom ti stačí jeden pohled a víš, že je to policajt, co se marně snaží být v utajení. Na nic divného se sice neptal, ale dávej si pozor. Seokjin by nebyl nadšený."

"Jasně, neboj," ujistila ji Sage. "Není to ostatně poprvý."

Saera končila směnu, a tak se pak akorát rozloučily, načež Sage za barem osaměla.

Měla jediné štěstí.

Dělat ze sebe hloupou s tím, že absolutně nemá ani ponětí o tom, co se okolo ní děje, pro ni bylo jednoduché. A tak s klidem mohla přejít k jedinému zákazníkovi na baru a přijmout jeho další objednávku.