Pán cti /Adommy/ ✔️

19. kapitola

Neil zavřel bolestně oči. Jak se teď měli dostat domů, jen se dvěma koňmi a zraněným mužem?

„Vezmete si bratra na Dióné, Mylorde. Musím odvést Morfea po svých. Nenechá na sobě jet nikoho kromě Adama."

„Mě nechá." Přivřel Tommy oči.

„Nenechá, shodí vás,"

„Neshodí. Ne, když bude na sobě cítit i svého pána. Vy si vezmete Dióné," rozhodl Tommy. Bylo mu Neilova koně neskutečně líto. Ještě víc ho ale vyděsilo, jaký účinek na tak velké zvíře měl zásah pouhého jednoho šípu. Adam měl v těle dva. Musely být otrávené, nebo napuštěné nějakým hrozně silným uspávadlem. Tommy nebýval pesimista, ale něco mu říkalo, že tu druhou možnost by Tennant nezvolil. Ne, když se chtěl lordovi pomstít.

Než by stačil Neil protestovat, Tommy Adamovi ulámal oba šípy těsně u rány. Pak si stáhl z ramen plášť a tím muže přikryl.

„Budu s ním potřebovat pomoci," pobídl Neila. Mladší bratr přikývl a zvedl se. Tommy k sobě přivolal mlasknutím Morfea.

Koně už byli klidnější, takže ho Morfeus zase poslouchal na slovo. Neil to nechápal. Adamův kůň se nenechal ovládat někým jiným. Byl zvyklý na Adama a maximálně dovolil, když ho někdo vedl za otěže. Ale aby jen stál a naslouchal Tommymu šeptání...

S vypětím všech sil přehodili Adama přes Morfeův hřbet, pak se za něj vyšvihl i Tommy. Zprvu to vypadalo, že Morfeus přeci jen jeho přítomnost nesnese, ale když se k němu Tommy naklonil a začal ho hladit na krku, zvíře se opět uklidnilo.

Neil se naposledy ohlédl na svého koně. Bylo to věrné zvíře. Pokud šíp neobsahoval jed, ale drogu, věděl, že kůň najde cestu domů, musel prostě doufat. Pak se vyhoupl na Dióné. Klisna naštěstí neměla problém nést jiného pána.

Beze slov vyrazili kupředu. Nad jejich hlavami právě dorůstal úplněk, který jim svítil na cestu. Nemohli se zastavit na noc a rozbít tábořiště, bylo nutné zraněného muže dopravit co nejrychleji domů a povolat nejlepší sussexské lékaře a bylináře. Celou cestu Tommy Adamovi kontroloval puls a celou cestu také zadržoval slzy. Věděl, že přijdou, ale teď si je nemohl dovolit. Ne, dokud byla ještě nějaká naděje.

*

Před rozedněním překonali hranice obou panství a na hrad Bodiam dorazili jen několik minut před prvním poledním úderem zvonu.

„Odneste pána do jeho nového pokoje," nařídil Tommy, jen co se k nim všichni seběhli. Kupodivu nikoho nenapadlo ho neposlechnout. Neil se zdržel příkazů, byl z Tommyho upřímně řečeno dost zmatený. Netvářil se, že by s ním bratrovo neštěstí nějak pohnulo. Byl najednou tak tvrdý a v obličeji neměl vůbec žádné emoce. Obával se, že tohle všechno mají ještě před sebou.

Neil a Tommy se vydali za muži, kteří odnášeli Adama do hlavních prostor hradu. Jeho nový pokoj nechal Tommy Denisem zřídit vedle Neilova a nacházel se jako další obytné prostory ve východním křídle.

Za tu dobu, co byl Adam pryč, se hrad z velké části změnil. Tommy věřil, že bude Adam hodně překvapený, až to uvidí na vlastní oči. Nejdřív ale bylo nutné ho vyléčit, a právě tato myšlenka ho nutila setrvávat v ledovém klidu a nedat najevo emoce. Nemohl si dovolit žádné hysterické záchvaty, ač ho bolelo srdce a pod víčky čekaly slzy na povolení spuštění. Ne, teď o něj prostě nepřijde. Nepřipustí to, když se mezi nimi konečně pohnuly ledy.

Mlčky sledoval, jak ukládají Adama do jeho nové, velké postele s nebesy. Nechal jeho pokoj zařídit skromně, přesto útulně, na posteli ovšem nešetřil. Pro Neila zvolil světlé barvy, pro Adama pak tmavší, věděl, že rád nosí černou, takže se držel aspoň temně rudé a zelené.