Pán cti /Adommy/ ✔️

9. kapitola

Nádvoří zalilo polední slunce. Zmatek dostal organizovaný řád, kolem pána už nepobíhalo tolik lokajů k jeho uspokojení. Vše bylo připravené na cestu.

Kromě jednoho cestujícího.

„Nebudu na něj čekat," zasyčel Adam směrem k bratrovi, který seděl stejně jako on na svém koni, připravený vyjet. Společně s nimi měli na cestu vyrazit ještě tři Adamovi rytíři. Cesta možná nebyla tolik nebezpečná, jako kdyby se vydali na sever, ale opatření nebylo nikdy dost. Doba odjezdu se ovšem posunula už o celou hodinu, což hradní pán jen těžko snášel.

„V klidu, bratře. Můžeme vyrazit, pokud chceš. Necháme ho tady... samotného," věnoval mu Neil významný pohled. Adam jen odvrátil znechuceně hlavu. Bratr ho ještě nikdy takhle nevydíral, připadal si zrazený. Ano, zrazený vlastní krví.

„Já si pro něj dojdu," neudržel se Adam. Už už se chystal seskočit z Morfea, když se na zápraží otevřely dveře a z nich vyšel Tommy. Nevypadal nijak zadýchaně, že by třeba chvátal, aby celou jejich výpravu nezdržoval. Suverénně sestoupil po schodech, na zádech kožený vak, v ruce bílý uzlíček, nejspíš s nějakou svačinou a kolem pasu měl zapnutý zdobený pás, který měl na boku pevné oko pro meč. Ani ten samozřejmě nechyběl. Reakce na něj byla ovšem dost bouřlivá.

„To určitě nebudete potřebovat, Mylorde!" Kývl Adam bradou k meči za Tommyho pasem, jakmile jeho rukojmí vstoupil na nádvoří. Vztek z toho, že přišel pozdě ho přešel, když uviděl tu zbraň. A že to tedy nebyl žádný mečík pro dětské hry. Dlouhé hladké ostří se lesklo ve slunečních paprscích, stejně jako drahokamy vykládaná rukojeť. Byl to nádherný kousek, zapřemýšlel, kde k němu mladý pán asi přišel. Takové meče byly většinou záležitostí dědictví.

„Nebude nás to zdržovat v cestování, nebojte. A omlouvám se, že jdu pozdě, nechal jsem vám v kuchyni připravit něco dobrého." Tommy došel až k Adamovi a natáhl k němu ruku s balíčkem. Muž jej nevěřícně přijal.

„Eh... tak děkuji, ale zásob máme dost," koktal. Milý úsměv a pozornost ho mírně řečeno zmátly.

„To je mé malé díky za to, že mne vezmete sebou, není to sýrový koláč, nemějte strach," usmál se Tommy ještě zářivěji. Využil pánova chvilkového šoku a vyšvihl se na koně, kterého mu nechal Neil připravit. Zvíře spokojeně zafunělo, když na zádech ucítilo svého pána.

„Ahoj, Dióné," zamumlal Tommy do koňského mohutného krku, jakmile se k němu sklonil. Klisna zaržala a radostně poposkočila. Na Tommyho rtech to vyloudilo tak šťastný úsměv, že všechno kolem ztichlo, jako kdyby si ho všichni chtěli vychutnat.

„Ten meč, Mylorde," ozval se Adam, dokonale zhypnotizovaný obrovským poutem, který mezi sebou Tommy a jeho kůň měli. Předtím si toho nevšiml, nebo spíš nechtěl. A to jméno! Myslel si, že jen jeho může napadnout dát koni jméno po řeckém bohovi?

„Berte ho prosím jako můj talisman." Zadíval se na něj Tommy prosebně. Ve skrytu duše ale zuřil. Už ho přestávalo bavit, jak z něj lord dělá nesoběstačné dítě. Určitě se bál, že si ho při cestě zabodne do lýtka, nebo jím omylem píchne koně do boku a ten ho shodí ze sedla. Ne, že by se to nestávalo, ale v jeho případě byly katastrofické scénáře vymyšlené úzkostlivou myslí lorda Lamberta pravděpodobnější než zrušení trestu smrti. Vlastně už ho to začínalo docela silně nudit.

„Talisman?" zopakoval Adam to slovo.

„Ano," přikývl Tommy. „Přivezl jsem si ho sebou, z mého hradu. Pokud bych cestoval víc, vždycky by ležel na mém boku, je mou součástí," vysvětlil Tommy. Důležitější důvody si ale hodlal nechat pro sebe.