Nový profesor | Newt Scamander |

Čas udělat správnou věc

Od okamžiku kdy jsem provedla s Nicolasem Flamelem ten rituál uběhlo sotva několik hodin. Nicolas mi dal pokoj pro hosty s tím, ať si jdu odpočinout, než se to vše stane. Byl už druhý den, tudíž jsem sešla do přízemí a chtěla se zeptat pana Flamela, zda tu nemá něco k jídlu, ale bohužel nebyl nikde k nalezení. Našla jsem akorát potom vzkaz na stole. Psalo se tam, že šel na důležité jednání či co. Jen jsem nad tím pokrčila rameny a zkusila najít lednici či něco takového ale bez úspěchu. Zašla jsem si pro svou menší taštičku a hrábla do ní celou svou rukou. Tu taštičku jsem začarovala zvětšovacím neviditelným kouzlem..... poradil mi to tak Brumbál. Nahmatala jsem tam svoji peněženku, kde jsem měla pár francouzských peněz. Jakmile se ujistím, že mám dost peněz tak vyrazím do francouzských ulic hledat nějakou kavárnu, kde bych si mohla dát něco málo k jídlu. Procházím si tu ulice a udivuje mě krása Paříže. Vždycky jsem se chtěla někam podívat, někam do zahraničí a teď? Teď jsem v samotné Paříži! Ale nejsem tu proto ,abych si to tu užívala.......jsem tu kvůli tomu, abych pracoval. Snad někdy v budoucnu se sem vrátím. Huh snad... Po nějaké té době najdu ideální kavárnu, kde si konečně mohu dát něco málo k jídlu a kafe. „Merci" odpovím číšnici, když mi donese jídlo a kafe. Jen se na mě mile usměje a odcupitá pryč k dalšímu zákazníkovi. Po vydatné snídani a kávě jsem se vrátila zpět do domu Flamela a rozhodla se, že se pokusím ještě nabrat nějakou tu sílu...

V přízemí uslyším nějaké hlasy. Jeden mi je velmi známý ale nemohu ho k nikomu přiřadit. Ostatní jsou mi neznámé, nikdy jsem je v životě neslyšela. Rozhodnu se jít podívat dolů, takže přejdu ke schodům a pomalu a velmi tiše je scházím dolů. Podle plánu mi scházení po schodech dolů nevyšlo a já slítla až dolů na zem. Můj pád museli slyšet až v Anglii. „Au" špitnu, při čemž se ke mně někdo sehne. „V pořádku?" ustaraně řekne nějaký muž s menší nadváhou a pomůže mi vstát. „Jo jasně" mávnu nad tím rukou. Porozhlédnu se kdo tu ještě stojí. Kromě toho chlápka, jenž mi pomohl, tu byla jedna ženská s krátkými tmavě hnědými vlasy a byla strašně moc vysoká. Málem jsem dostala infarkt, jakmile jsem se podívala za tu ženu. Zády ke mně stál Newt, který dával na postel nějakého černého chlápka, jenž byl v bezvědomí. Newt se náhle k nám otočil a při pohledu na mě se zarazil. Měl překvapený výraz.. „Chloe?!" vykřikl zděšeně. „Co ty tu děláš!" Položí svůj kufr opatrně na zem, přejde ke mně a nejistě mě obejme. Já ho též obejmu a zároveň se připravuji na to, že mi vynadá za to, že tu jsem. „Nemáš tu co dělat, je to tu pro tebe nebezpečné" zvýší hlas a odtáhne se ode mě. „Já vím, ale..." „Ale co?! Chceš se mu postavit sama? To přece nejde! Nikdo to nezvládne sám!" ani mě nenechal domluvit a už na mě křičel. Takového jsem ho ještě nezažila. „Možná mě jen podceňuješ! Nevíš jak jsem silná!" zvýším hlas též a různě rozhodím rukama. „To opravdu nevím, ale z tohohle domu se ani nehneš. Nenechám tě nikam jít" promluví vážně, už se mu ani nemůžu dívat do očí. Jak mě může tady nechat jen tak bez toho abych mohla něco udělat? Pfff.... Vím, že mu na mě záleží ale já musím nějak pomoct. „Fajn, jak chceš" konečně se mu podívám do jeho zelených očí. Mám totiž plán, řeknu mu že tu zůstanu ale jakmile odejde, tak vyrazím pryč. „Zůstanu tady a nikam se nehnu" pousměji se vcelku přesvědčivě. Newt se na mne podezíravě podívá, až pak tedy poleví a oddechne si. „Jacobe, budeš tu s Chloe" otočí se Newt na toho chlapíka, jenž se jmenuje Jacob. Počkat! O nich mi Newt vyprávěl! Jacob, Tina a Quennie! No jasně! Ale kde je Quennie? Nikde jí tu nevidím.... Sice jsem je neviděla osobně ale Newt mi povyprávěl jak vypadají. „Dobře, stejně bych vám byl k ničemu" pokrčil rameny Jacob. Bude lehké ho obejít. „Co tu vlastně děláš?" obořil se na mne Newt, musím říct, že se pořád mračil. „Kdybych ti to řekla, tak by jsi mě poslal domů" zamračím se a založím si ruce na hrudi. Newt si povzdechne a chystá se něco říct, jenže já beze slova rychlým krokem vyběhla schody do prvního patra a šla do pokoje pro hosty. Tam si sednu k oknu a kolena si přitáhnu k bradě. Proč mi tohle všichni říkají? Bojí se snad, že se přidám na stranu zla, že mě Grindelwald ovlivnil, jak to dobře umí? To je přece omyl, šla jsem na jeho stranu dobrovolně abych zachránila své blízké... A ani mě neovlivnil. Na mě ta jeho přesvědčivost nefunguje. Ani nevím proč ale začali mi stékat slzy po tváři. Nejspíše je toho na mě moc. Tvář si schovám do dlaní a nechám volně slzy téct. Bylo mi to jedno, jestli mě tu někdo uvidí takhle.. Potřebuji si ulevit. Náhle ucítím jemný dotek na mém pravém rameni. Pomalu zvednu hlavu, abych zjistila kdo to je. Byla to Tina, která se na mě soucitně dívala. Proč? „Mohu přisednout?" mile se usměje, jen přikývnu a pošoupnu se, aby si sedla vedle mě. „Víš, Newt to tak nemyslel. Chce tě chránit, aby se ti nic nestalo, hlavně po tom všem..." promluví jakmile usedne hned vedle mě. Nic neříkám, jen mlčím. Nemám co říct. „Já vím, že chceš pomoct, ale někdy je lepší nedělat nic a nechat to na ostatní" cítím na sobě její pohled. Nastalo hrobové ticho. Ani jedna z nás po jejích slovech nepromluvila. Nechat to na ostatní a přihlížet jak umírají? Ne díky, raději se přidám a pomůžu.... „Nemohu jen tak přihlížet jak proti němu budete bojovat. Nechci přihlížet, jak budete někteří umírat. Chci pomoct a udělám pro to vše" konečně se na ní podívám, držela si vážný výraz.... V podstatě já též si v tomto momentu držela svůj vážný výraz. Už jsem ani nebrečela, spíše jsem byla odhodlaná udělat vše pro to, abych pomohla. „Nejsem už děcko abych seděla doma a vyhlížela, zda se vrátíte z boje či ne. Jsem už dospělá a silnější než kdy dřív. Půjdu s vámi" odhodlaně řeknu a neberu od ní či od někoho jiného odpověď ne. Nebudu se ohlížet za ostatními, budu se rozhodovat sama. Tina se široce usměje. „Líbíš se mi, ale obě dobře víme, že tě Newt nikam nenechá jít" zvedne ruku a dá si pramínek krátkých vlasů za ucho. „Tak mi pomoz" nadzvednu obočí. „S čím?" zvědavě se na mě koukne. „Domluv s Jacobem to, že bych se k vám později připojila, až s Newtem odejdeš. Ale Newt o tom nesmí nic vědět, sice mě za to zabije ale za zkoušku nic nedáme." navrhnu co mě momentálně napadlo. Tina se na chvíli zamračí, ale po pár sekundách se začne usmívat. „Dobře, dohodnuto" řekne a obejme mě, já jí též obejmu. Několik minut se takhle objímáme, když v tom si někdo odkašle ode dveří. Obě se tam podíváme a naše pohledy spočinou na Newta, který se opírá o futra dveří. „Mohu s Chloe mluvit o samotě?" řekne směrem k Tině, ta jenom slabě přikývne, zvedne se a než ještě odejde z pokoje, tak se na mě povzbudivě usměje. Úsměv jí samozřejmě oplatím. Newt se narovná a sebevědomě se rozejde ke mně. Když se ke mně přiblíží na tolik, tak ani nečeká a sedne si hned vedle mě kde seděla před malou chvilkou Tina. Sedíme v naprostém tichu. Byla jsem celá napjatá kvůli tomu, co mi chce říct. Po chvilce se konečně na něj podívám a chystám se něco říct. „Newte" ani nestačím říct něco dalšího když v tom mi dá prst na ústa. Tázavě se mu podívám do očí. „Nic neříkej" lehce se pousměje. „Nechci aby se ti něco stalo, tak proto nechci abys šla s námi. Byl bych moc rád, kdybys tu počkala než se vrátíme zpátky." chytne mne jemně za ruce. „Hodně mi na tobě záleží a kdybych tě ztratil, tak bych to neunesl." Pohladí mne po tváři, při tom se na mě usmívá....upřímně. Při jeho slovech mi naskočí husí kůže. Nechce mě ztratit......neunesl by to... Jenže to, co musím udělat nese to, že mě na pár dní ztratí a ani nebude vědět, že to není reálné... Bude se trápit vlastními myšlenkami, že mě neuhlídal, že mě nemohl nijak zachránit.. A budu moct za to já, že se to chystám udělat. „Já..." začnu mluvit ale popravdě nevím co mu mám na to říct. Je těžké něco říct, když vím co se stane potom co se střetnu za několik hodin s Grindelwaldem. Tedy.....pokud to vyjde. Musím Newtovi lhát i když nechci. „Zůstanu tady a počkám na vás" vypadne ze mě najednou a uvidím v jeho obličeji úlevu. Najednou mě obejme a přitáhne si mě k sobě blíže tak, že se naše těla tak moc dotýkají. „Až se vrátím, tak něco zkusíme" pošeptá mi do ucha tajemně. Nechápala jsem jeho slova. „Co?" pošeptám stejným stylem jak on. Newt se vesele zasměje. „Myslím, že ti to dojde" prohodí a nechá mě samotnou se utápět ve vlastních myšlenkách. Newt mne najednou políbí na čelo a jemně svými dlaněmi přejíždí po své tváři. Už mi nejspíše došlo, co tím myslel.. Chápavě se usměji na něj, náhle mě díky tomu políbí. Polibek si naprosto užívám. Pak se odtáhne, zvedne se a nabídne mi ruku kterou přijmu a společně sejdeme do přízemí za Tinou a Jacobem. „Tak jdeme?" optá se Tina Newta a mrkne na mne. „Jo jasně" přitaká Newt a ještě mě obejme. „Potom se uvidíme" pošeptá mi a dá pusu do vlasů. Newt se rozejde s Tinou ke dveřím. Tina se ještě na nás otočí. „Dávejte pozor na toho chlapa" pokárá nás, pak se usměje a vyjde ven stejně jak Newt. Ohlédnu se na Jacoba, který si sedne na křeslo blízko toho muže, kterého sem předtím přinesli. „Řekla Vám to Tina?" optám se ho pro jistotu. „Jistě že ano, jinak mi tykej" řekne usměvavě „Jacob Kowalski" „Chloe Watsonová" potřeseme si rukou.. Posadím se taky na vedlejší křeslo a jen tak tam sedíme v tichosti. Padne na mne nějaká únava, tak zavřu na chvíli oči. Nevnímám čas ani to co se děje okolo mě. O pár chvil později oči opět otevřu a Jacobovi v ten moment zakručí v břiše a Jacob polkne. Oba dva se na sebe podíváme. „Bohužel tu žádné jídlo nemáme" ozve se za námi Flamelův hlas. Jak já tak i Jacob se na něj otočíme. Stál tam opravdu opět šestisetletý Nicolas Flamel. „Vy jste duch?" vyjekne hrůzou Jacob, já se začnu potichu smát. „Ale ne, ne, jsem živý, ale jsem alchymista, a tudíž nesmrtelný" pobaveně řekne Nicolas. Jacob najednou vstane a já též. „Vypadáte nejvýš na tři sta sedmdesát pět. Promiňte, že jsme nezaklepali" omluvně se na něj podívá Jacob. „Ne, to nevadí. Albus říkal, že možná přijdou jeho přátelé" usměje se jak na mě tak i na Jacoba, jemu podá ruku. „Nicolas Flamel" „Ach. Jacob Kowalski" potřesou si rukama a jelikož má Jacob pevný stistk, tak na pana Flamela a jeho křehké kosti až příliš. „Au!" „Promiňte" začne se omlouvat Jacob. „To nic" „Já nechtěl..." to už ale Nicolas Flamel obrátí pohled k velké křišťálové kouli, ve které se objevila temná valící se mračna a blesky. „Ha! Konečně nějaký vývoj!" křikne Flamel a všichni tři se shromáždíme okolo křišťálové koule. V kouli se objevil vzdouvající se dým s blesky, v jejíchž středu jsme spatřili nějakého kluka.. Že by Credence? „Hej...počkat! Toho znám. To je ten kluk. To je Credence" začne si na něj vzpomínat Jacob. Jop tak to je Credence. Potom se všechno promění v hrobku Lestrangeů, jíž kraluje kamenný havran. V hrobce se náhle objeví žena s blond krátkými vlasy, někoho mi připomíná... Sedí tam na lavici a na něco čeká... „Hej to je Queenie! Tady je!" vykřikne opět Jacob a začne mluvit směrem k ní. „Ahoj zlato!" S Flamelem se na sebe podíváme a protočíme nad tím jenom oči. „Kde to je? Je to... někde tady?" zeptá se pohotově Jacob Flamela. „To je hrobka Lestrangeů. Leží na hřbitově Pere-Lachaise..." odpoví pan Flamel. „Jdeme" rozhodnu a už se rozcházím ke dveřím. Vím, že se tam něco zásadně stane a že tam bude Grindelwald. Jak vím že tam bude? Nevím... „Děkujeme pane Flamele! A pohlídejte nám pana Chapadláka!" řekne ještě Jacob předtím než odejdeme a když se podíváme na pohovku kde ležel, tak tam nebyl. „Tak nic" sklesle promluví Jacob. „Chloe!"křikne na mě ještě Flamel. Otočím se na něj a nadzvednu obočí. „Hodně štěstí, snad to vyjde" povzbudí mne. „Musí" usměji se a užuž s Jacobem vyrážíme na hřbitov Pere-Lachaise. Naštěstí mám u sebe svoji kouzelnou taštičku a že se nemusím pro ni vracet....