Nový profesor | Newt Scamander |

Útěk domů

Skoro dva měsíce jsem u Grindelwalda a jeho příslušníků... Za tu dobu mi začal Grindelwald důvěrně věřit, takže jsem mohla dělat více věcí, aniž by mě kdokoliv hlídal na každičkém mém kroku.... Takže jsem mohla před tím napsat dopis Newtovi, aniž by to někdo zjistil. Od toho okamžiku uběhli skoro tři dny, zítra se mám sejít s Newtem, a já dnes večer musím odtud nenápadně zmizet. Už to mám se Zaranem, ten drak, velmi dobře vymyšlené.. Jen akorát musí být noc a aby si nás v té tmě nikdo nevšiml. „Chloe? Zlato, pojď sem" ozval se Grindelwald z vedlejší místnosti, tak jsem za ním šla. Moc mi vadilo, když mi říkal zlato, ale musela jsem předstírat, že mi to nevadí. Vlastně jsem musela stále dělat to, že jsem na jejich straně. Skvěle mi to vycházelo! Nikdo nic netušil. Grindelwald se začal usmívat a já jen čekala, co mi chce zdělit.

„Potřebuješ něco?" optala jsem se hned, jelikož než začne mluvit, tak to taky trochu trvá, že. „Odjíždíme dnes do Paříže hledat jednoho kluka, tak tě žádám, ať tady na vše dáváš pozor" Hleděla jsem do jeho očí, jenž každé bylo jiné... Jedno bílé s černým okrajem, druhé hnědé..... „Bude ti tu pomáhat Charles.... Konkrétně tu budete dávat pozor na naše vězně." přikývla jsem na pochopení.. Wow ten mi fakt nějak věří, že to tu ohlídám.. Heh to ještě neví, co mám v plánu udělat. Grindelwald mě poplácal po zádech a následně odešel pryč. Z místnosti jsem také odešla a šla raději dát jídlo Zaranovi. Došla jsem do kuchyně, vzala do velkého kyblíku hromadu masa a stěží to vzala... Mé kroky následovali do jeskyně, kde sejdu schody dolů a užuž vidím Zarana ležícího na svém obvyklém místě. „Ahoj" pozdravila jsem ho a položila těžký kbelík na zem. Zaran něco neslyšitelně zabručel a zvedl se. Kbelík jsem převrhla, z něhož maso dala ven.. „Dnes v noci by jsme tedy mohli zmizet, máme šanci" začala jsem o tom mluvit, sedla si a opřela se o jednu skalnatou stěnu, zadívala jsem se na své ruce, které jsem si mnula. „Už dnes jedou do Paříže, hledat toho kluka... Budu tu jen já a Charles....." „Problém je, že stále nevíme, jak dostat ze mě ten řetěz" chraplavě promluvil... „Ale víme" vydechla jsem, při čemž jsem upoutala jeho pozornost.... „Grindelwald měl ve svém pokoji takový zvláštní klíč, jenž by mohl pasovat k zámku toho řetězu" „Fajn, ale co s tím Charlesem? Bude s ním problém" zabručel mrzutě Zaran, až mu z nozder unikly obláčky kouře. „S ním si poradím, nemusíš se bát" ujistila jsem ho, vstala jsem a vyrazila po schodech nahoru. „Nemám ho sežehnout ohněm?" „NE!" vykřikla jsem a zabouchla za sebou dveře. Cestou ke Grindelwaldovu pokoji jsem potkala Charlese, který šel náhodou kolem. Charles byl fajn klučina, seznámila jsem se tu s ním hned první den, protože byl takový normální, než všichni ostatní.. Také mi přišlo, že je tu není dobrovolně... „Ahoj, tak jsme tu už jen mi dva" usmál se na mě mile. „To jo" souhlasila jsem s ním. „Co ta holčina? Je v pořádku?" zajímala jsem se „Je krapet vyděšená, ale jinak v pohodě ujasnil mi, jen na to přikývnu a vymluvím se, že potřebuji na záchod. Popravdě jakmile se dostanu z jeho dosahu, zamířím do Grindelwaldova pokoje. Tam přejdu k jeho knihovně, najdu jednu konkrétní knížku, kterou následně otevřu a najdu tam onen klíč. Klíč si dám do své kapsy a vše dám tak, jak bylo předtím.. Bez povšimnutí odejdu z pokoje a zamířím za tou malou holčinou.. Musela jsem projít snad celé sídlo, sejít pár schodů a tak dále, než jsem se k ní dostala.

„Ahoj" mile jsem řekla, jakmile jsem vešla do místnosti, kde byla... Ale nebyla tam sama.....byl tam s ní i jeden klučina v jejím věku. Se strachem v očích se na mě podívali. „Nemusíte se mě bát, nic vám neudělám...." promluvila jsem klidně... „Já jsem Chloe, Chloe Watsonová. Dostala jsem se sem před skoro dvěma měsíci a nedobrovolně.... Šla jsem sem, abych zachránila mou rodinu, kdybych to neudělala, jsou teď mrtví..." smutně jsem řekla „A tak mi přišlo blbé nepřijít za vámi, jelikož vím jak se cítíte.... Strach, bezmoc...... Chtěla jsem vědět, jak to zvládáte...." Posadila jsem se naproti nim. Zkoumavě se na mě dívali, pak se pousmáli... „Věříme ti" promluvila konečně ta holčina. „Vážně?" nadzvedla jsem obočí... „Jo vážně, jsem nitrozpytka takže....." pochopením jsem přikývla... „Tak už vím, proč vás tu chce..." vydechla jsem smutně, jelikož jsem nikdy nečekala, že Grindelwald k sobě vezme takhle malý děti... Mohlo jim být tak 11-12 let... „Jste dvojčata, viďte?" zajímala jsem se, jelikož si byli neskutečně podobní. Oba dva přikývli na souhlas.. Poté jsme si povídali o tom, jak jsme sem vlastně přišli a jak to celé probíhalo... Pověděla jsem jim i o tom, že mám schopnost mluvit s kouzelnými zvířaty, za což se jim rozzářili oči. Nejspíše ani nevěděli, že tahle schopnost existuje. Ani já sama jsem o tom nevěděla, až do té chvíle, kdy jsem uslyšela mluvit hrabáka. Zjistila jsem, že se jmenují Wendy a Kol.... Čas ubíhal jako voda, když jsme si takhle povídali a já už potřebovala jít za Zaranem, abychom odtud co nejrychleji zmizeli. Avšak jsem tu nechtěla nechávat Wendy a Kola na pospat Charlese a potom i Grindelwalda, takže jsem se rozhodla, že je tu nenechám a že prostě zdrhnou se mnou. „Dneska v noci, tudíž za chvilku, chci odtud zdrhnout, tak jsem si říkala, pojďte se mnou..... Nechci vás tu nechat na pospas Grindelwaldovi" Wendy a Kol se na sebe tázavě podívali, pak jen přikývli na souhlas. Vysvětlila jsem jim, jak odtud zdrhneme a předem je upozornila, že k tomu potřebujeme draka, kterého tu má Grindelwald. Sice nejdříve odmítali, že se k drakovi přibližovat nebudou, ale nakonec usoudili, že to bude jediná možnost. Vyšli jsme z místnosti a já potichu zavřela dveře, když v tom se u mě objevil Charles s přísným výrazem. Na sucho jsem polkla. „Charlesi prosím tě...." dal mi prst na ústa a tím mě utišil. „Vím, že odtud chceš od začátku vypadnout a já to plně chápu... Uteč s nimi daleko odsud, nikomu nic neřeknu... Kdyby se mě Grindelwald ptal, tak o ničem nevím" pousmál se na mě chápavě. „Pojď s námi Charlesi, nemusíš tu být... vím, že tu nechceš být a teď máš taky možnost utéct" zkoušela jsem ho přesvědčit, avšak Charles zavrtěl hlavou. „Ne....bylo by to moc nápadné, jen běžte sami" popohnal nás, takže jsme užuž běželi za Zaranem. Sejdeme ty schody dolů kde je Zaran. Ten vylezl ze tmy a Wendy s Kolem se udrželi aby odtud strachem neutekli. „Můžeme?" Zaran přikývne. Všichni se vydáme dostatečně velkou chodbou ven až tedy dojdeme k vodopádu. Tam už jsme museli nastoupit na Zarana abychom se dostali na místo určené mnou kde na nás má čekat Newt. Ach jak já se na něj tak moc těším! „Zarane leť!" řeknu mu přičemž mě poslechne. Vzlétne a proletí vodopádem. Celý šťastný, že už jsme pryč z toho strašného místa. „Au" špitnu když se silně škrábnu o Zaranův ostrý trn. „Co se děje!?" zakřičí Kol. „Ale nic" zalžu... Cesta na určené místo kde jsme se měli s Newtem sejít uběhla vcelku rychle a já mohla už vidět z té dálky malou osobu, možná že dvě? Zaran tam po chvilce přistál a já rychle slezla na zem avšak Newt s Théseusem zděšeně míří na draka hůlkou. „Zadržte!" vyčerpaně řeknu jelikož myslím, že jsem ztratila hodně krve po cestě. „Chloe!" přiběhne ke mně Newt a já spadnu do jeho náruče. Už dál nevydržím stát jsem až moc vyčerpaná. „Ty děti" hlesnu a snažím se k nim a k Zaranovi dostat ale Newt mě drží. „Vždyť je to drak..." zašeptá ostražitě. „Ale není zlý" řeknu a vymaním se z jeho sevření. Stěží dojdu k Zaranovi a sundám jak Wendy tak i Kola kteří popoběhnou pryč od Zarana, všemohoucího draka, který vypadá na první pohled hrozivě ale ve skutečnosti je to hodný drak i když se to nezdá. „Díky" poděkuje mi a já přikývnu. „Já taky" Zaran se na nás naposledy podívá a odletí pryč do svého domova. „Chloe jsi zraněná" opatrně mě vezme za ramena Newt. „Já vím. Ztratila jsem hodně krve...." vydechnu a cítím jak se mi podlamují kolena a spadla bych kdyby mě Newt zase nezachytil. Pomalu jsem zavřela oči a už jen cítím jak mě Newt vzal do náručí...

Další kapitola je tu...